Imanentní krajina Severních Čech. KAM? – otázka cílového bodu, text Vladimíra Arnošta vyšel v časopise Stavba 1/2024 v rubrice Teorie, autor je doktorandem na Fakultě architektury ČVUT v Praze.

Hodnota práce krajinářského architekta stojí a padá na podmínce, aby se s jejím výsledkem dokázali identifikovat všichni ti, jimž se nově zformovaný prostor má stát domovem. Dokonce tedy pak záleží nejen na zmíněné prosté identifikaci, ale vlastně na něčem výrazně hlubším: na internalizaci hodnoty místa. Místo, odkud každý z nás pochází, je jedním z jeho definičních znaků. V parafrázi na známý citát můžeme konstatovat, že: My si „domov“ nevybíráme, on si vybírá nás. Skutečně existuje zcela fatální rozdíl mezi „domovem“ a „prostorem k bydlení“. Čím je tedy dáno, že některé krajiny identifikaci a internalizaci vyvolávají, kdežto jiné jim oběma brání?
Má-li být krajina člověku – tak jako i město – hmotným životním rámcem, pak k její tvorbě nelze přistupovat jako k izolovaným akcím bez zájmu o celkový výsledek. Přestože rekultivovaná krajina severních Čech – včetně urbánní složky – měla lidskému životu dávat velkorysý řád, ukazuje se, že forma, není-li doprovázena obsahem, bývá slepá. Existuje ovšem nějaký stávající ideový koncept, který by popsané reflektoval? Zřejmě nejbližším ze soudobých filozofických přístupů je koncept „imanentní krajina“ francouzského krajinářského architekta Christophe Girota.

„Imanentní krajina“ je filozofickým směrem v krajinářské architektuře, založeným na hledání nové formy urbánní kultury. Pojem by v překladu mohl znamenat cosi jako „zvnitřnělá krajina“ – ve smyslu výše pojednávané individuální identifikace a internalizace jedince vůči jeho „místu“, respektive jeho „domovu“. Tento přístup důrazně akcentuje princip „locus amoenus“, tedy „líbezné místo“ – takové, jemuž jedinec i společnost přisuzují hodnotu a považují je, s přihlédnutím k dobovému vkusu, za krásné. „Imanentní krajina není jen intelektuální konstrukt, znamená také hluboký vnitřní respekt k místu a schopnost prožívat plně určitou chvíli místa, uskutečňovat jeho morální, fyzickou i duchovní podstatu. (…) Imanence znamená přinášet otázku krásy a duševní i tělesné pohody do popředí každodenních zájmů společnosti a sklízet plody opravdového smyslu pro přírodu v každém místě.“ 1)
Pro autora konceptu se imanence stává novým komplexním přístupem ke dvěma palčivým problematikám současné krajinářské architektury. K otázce vztahu krajinářského architekta vůči samovolnému chování přírody a k otázce jeho poslání vůči očekáváním lidské společnosti. Mezi přírodou a lidstvem musí být symbióza. „Musíme usilovat o nový symbolický řád v našich městech, takový, který bude imanentně smysluplný. (…) Přesvědčení, že krajina může existovat jako jakási forma původní divočiny, zcela odděleně od reality současného města, je jed, otravující naši profesi. (…) Věřím v novou ontologii přírody, takovou, v níž – jakkoli to může znít paradoxně – se krajina stane součástí symbolického celku, který tvoří substrát urbánní historie a lidské subjektivity.“ 2)
Koncept správně poukazuje na některé dobře míněné, ale výsledkem neslavné dosavadní přístupy. „Imanentní krajina by se ovšem neměla stát záminkou pro to, aby naše města byla bezhlavě a bez rozmyslu zaplavována zelení a stromy, jako bychom tak chtěli vykoupit všechny naše hříchy.

To je nedorozumění, jímž náš obor trpí až příliš často: zcela nesmyslná kvanta zeleně jsou zaměňována za estetickou kvalitu.“ 3)Až příliš často byla ražena jednodušší varianta, ale nikoli záruka lepšího výsledku. „Nedostatek velkorysé vize městské krajiny v posledních dekádách 20. století je patrně to, co můžeme našim předchůdcům v plánování vyčítat nejvíc. (…) Vědecká ekologie ovšem rychle pronikla do kruhů, kde se rozhoduje, a podařilo se jí snížit důležitost, připisovanou estetice krajiny. Výsledkem je oddělení přírody a města jako dvou různých řádů skutečnosti. (…) Výsledkem je, že moderní města a jejich periferie jsou obklíčené neuvěřitelnou změtí funkcionalistické infrastruktury a rozparcelovaných pozemků bez jakéhokoli vztahu ke krajinnému rámci.“ 4)
Vztáhneme-li uvedenou kritiku zpět na pojednávané území těžební oblasti Ústeckého kraje, můžeme jen konstatovat, že ústřední problematické skutky jsou naplněny. Současný stav této lokality je sám o sobě důkazem, že kvaziefektivní řešení problému skrze takřka neomezený přísun stále další a další rekultivační zeleně je řešením nedostatečným a nefunkčním. A výhradní ponechání území přírodě na principu bezzásahovosti sice může být jedním z řady správných přístupů, avšak nikoli přístupem jediným, všeobjímajícím a nezpochybnitelným. Má-li se tato krajina stát nejen přírodní, ale též kulturní hodnotou, je nezbytné ji dlouhodobě kontinuálně rozvíjet. Přístup, kdy budeme rozvoj této krajiny odkládat na okraj společenského zájmu s ospravedlněním, že nezájmem a nepéčí šetříme veřejné prostředky, je přístupem falešným, krátkozrakým a eticky problematickým. Rezignujeme-li na nápravu historických omylů v oblasti obnovy krajiny, neposuneme se dál ani v rozvoji místních měst.
1) TICHÁ, Jana, ed. Architektura a krajina: texty o moderní a současné architektuře VII.
Praha: Zlatý řez, 2017, s. 145. ISBN 978-80-88033-04-2.
2) Tamtéž, s. 147.
3) Tamtéž, s. 148.
4) Tamtéž, s. 149–150.
Myslím, že tvrzení "Počet a rozmístění parkovacích stání bude řešeno s ohledem na místní podmínky a potřeby." je nesplnitelný slib.…
Dobry den,mate prosim jeste v nabidce ronde block? Dekuji Sindelarova
Studie proveditelnosti je nezávazný dokument typu "slibem nezarmoutíš" a už vůbec se v něm nemluví o termínech. Železniční most je…
Tak doufám, že tímto projektem je zachráněn ikonický železniční most pod Vyšehradem - dvakrát za sebou vyhlášená kulturní a technická…
Tak tedy doufám, že tímto projektem je zachráněna (dvakrát za sebou vyhlášená) ikonická kulturní a technická památka - železniční most…