Stavebnictví by si zasloužilo svého ministra

S Petrem Stejskalem, který v redakční radě časopisu Stavba zastupuje dodavatele stavebních materiálů a je členem vedení odpovědným za vyhledávání nových obchodních příležitostí v rámci skupiny HELUZ i mimo ni, jsme hovořili o úskalích, kterým čelí současná česká stavební praxe.

Jako obchodník s rozsáhlou domácí i zahraniční zkušeností má Petr Stejskal na starosti rozvoj obchodu velké společnosti. Rozhovor vedla Mariana Pančíková a vyšel v časopise Stavba 3/2025.

Hlavním tématem prvního setkání naší redakční rady byla nedostupnost bydlení. Co byste k tomu na úvod řekl z pozice dodavatele stavebních materiálů?

Téma dostupnosti bydlení je velmi komplexní, ale někde se začít musí. Pod pojmem dostupnost se skrývá mimo jiné zejména finanční dostupnost a ta se odvíjí ve velké míře od ceny stavebních materiálů a prací. Nedávno nás v představenstvu Národního centra Stavebnictví 4.0 zarazilo – a podle mě je to kontroverzní požadavek – že dostupné byty, nebo všechny byty budované se státní podporou, mají být v energetické třídě A. To by bylo samozřejmě krásné a pro následný provoz výhodné, ale 90 % veškerých budov v České republice je ve třídách D až G a jenom 10 % je ve třídách A až C. Podle Českého statistického úřadu i u novostaveb dokončených v letech 2023 až 2024 byl podíl ve třídě A jen 9 %. A třída A jsou pochopitelně nejdražší byty, což je v konfliktu s požadavkem na dostupnost. Takže pokud bychom se „spokojili“ s výstavbou například v energetických třídách B a C, bylo by to finančně méně náročné, a přesto by to znamenalo výrazný přínos ke snížení emisí. 

A neměli by jít právě veřejní investoři příkladem ve vysokých nárocích na architektonickou, ale i technickou kvalitu staveb?

Obecný názor na stavebnětechnickou úroveň provedení dostupného bydlení se teprve formuluje, ale apeloval bych už teď, aby došlo ke kompromisu v požadavcích na nejvyšší estetickou úroveň takového bydlení. Jako obchodník vždycky říkám: jsou tři aspekty jakéhokoliv zboží – a pro mě byt je zboží – které ovlivňují, jaká bude tržní situace. A to je kvalita, množství a cena. A z těch tří bodů trojúhelníku každé zboží splní jenom dva. Není možné, aby bylo něco kvalitní, aby toho bylo hodně a aby to bylo za nízkou cenu. A u dostupného bydlení bychom měli mluvit o tom, co je důležité. Z pohledu ekonoma je to množství, protože množství rovná se dostupnost.

Dostupné bydlení je téma, o kterém diskutuje mnoho profesí, nejenom ekonomové, a každý odborník při diskusi vychází ze svého fundamentu, prosazuje to „své“, dohoda je složitá a jednání se vedou už spoustu let…

S tím souhlasím, mělo by se to protnout v optimálním výsledku jako kompromis možného. Jenom bychom tu dohodu neměli hledat dalších deset let a měli bychom se k ní co nejdříve propracovat. Nechtěl bych, aby to znělo nějak prudce, ale nerozvíjel bych akademickou debatu o kvalitě dostupného bydlení a soustředil se opravdu na množství. Ano, každý bytový dům má mít svého architekta a své architektonické řešení. Ale považuji za smysluplné nelpět na dostupném bydlení v nejvyšší energetické třídě s důrazem na architektonické ztvárnění, jak někdy zaznívá i v debatách odborníků, ale zaměřit se na levnější a rychlejší typovou nebo modulární výstavbu, která jediná dokáže v dohledné době zvýšit počet dokončovaných bytů. Moderní stavební materiály a technologie to umějí, určitě to není návrat k uniformitě paneláků z druhé poloviny 20. století.

Z čeho a jak je tedy podle vás jako člověka z praxe postavena v roce 2025 ideální bytovka s dostupnými nájemními byty?

Mě velmi trápí dogma, které dostává v současnosti velký mediální prostor, a to je samospasitelnost dřevěných staveb, přičemž nikdo neřekne, z čeho přesně taková dřevostavba je a jak bude například probíhat její recyklace. Přitom každý stavební materiál je náročný na recyklaci a každá stavba je složená z mnoha prvků a materiálů.

V současnosti mi připadá trochu nefér mluvit o dřevostavbách a jejich podpoře, a zároveň neříct, co přesně dřevostavba je. Tlačit na sílu a předepisovat, že každá stavba má mít 20 % dřeva, a vytvářet lepší podmínky pro dřevostavby – například snížením daně z nemovitosti, nižšími pojistkami, lepšími hypotékami – to je naprostá deformace trhu a je to úsilí směřující proti všem zásadám hospodářské soutěže. Rozhodně jsem přesvědčen, že při současné pokročilosti technologií je náš cihelný systém výrazně ekonomičtější a při posuzování z pohledu celého životního cyklu stavby (LCA) i ekologičtější než dřevostavby.

Každá technologie ale potřebuje vývoj a pionýrské projekty, které jsou ze své podstaty drahé…

Teď ale nejsme v situaci, aby tento nákladný vývoj probíhal ve státem dotovaných projektech dostupného bydlení a ostatní výrobci byli diskriminovaní zvýhodňováním dřevostaveb, ať už si pod tím pojmem představíme cokoliv.

Jedním z argumentů pro dřevostavby je i rychlost výstavby. Jsou zděné stavby o tolik časově náročnější?

Rychlost výstavby nelze přisuzovat tomu, že je ze dřeva, ale tomu, že je prefabrikovaná. A prefabrikáty se dají dělat i z cihel. V Heluzu to sice zatím děláme jen v malém rozsahu, ale tu technologii známe a nevylučuji, že ji jednou použijeme. Každá prefabrikace je efektní na staveništi, kdy jsou dílce rychle smontované a stavba vyroste před očima, ale tomu předchází dlouhá výroba v továrnách, doprava a veškerá logistika…

Druhá věc je něco, co bych nazval „životním cyklem výstavby“, ale vlastně jde jen o omílanou vleklost povolovacích procesů. Při započtení dlouhého povolovacího řízení do celkové doby výstavby pak rozdíl mezi jednotlivými konstrukčními systémy není zdaleka významný. Rychlost výstavby pomocí modularity a prefabrikace je jen jedním z aspektů celého mixu, který by měl ve výsledku vést k vržení velkého množství bytů na trh, což jediné povede ke snížení cen nájmů, nebo spíš k zastavení jejich prudkého růstu, a tím i ke zvýšení dostupnosti bydlení. Nemluvíme teď o nějakém dlouhodobém trendu, kterým by se stavitelství mělo ubírat, ale o tom aktuálním stavu, kterému nemůžu říkat jinak než…

… krize?

Asi je nutné nazývat věci pravými jmény, ano, je to krize.

Krize, k jejímuž řešení by ale bylo potřeba udělat změny v legislativě.

Tady si musím postesknout, že sice jako občan jsem rád, že se liniové stavby staví rychleji, ale stát si udělal určitě výjimky, aby je mohl rychleji stavět. To by ovšem měl i za bytovou výstavbu někdo bojovat, jako to za silnice a železnice dělá ministr dopravy Martin Kupka. Protože kdo to dělá teď? Částečně Ministerstvo pro místní rozvoj, částečně Ministerstvo průmyslu a obchodu…

Tato frustrace je znát i na odborných konferencích, kde zaznívá postesknutí, že stavebnictví je „rozstrkané“ mezi několik rezortů, ale svého ministra nemá, tudíž ani účinné vedení a zastání…

O tom sice všichni mluví, ale nikdo se za to necítí zodpovědný, zejména systémově na vládní úrovni. Když srovnám stavebnictví se zemědělstvím: podíl zemědělství včetně lesnictví na hrubém domácím produktu je dvě až tři procenta a pracuje v něm sto dvacet tisíc lidí, tedy méně než dvě procenta zaměstnaných osob. A to má svoje ministerstvo, zemědělský výbor v Poslanecké sněmovně a další privilegia. Zatímco stavebnictví má podíl na hrubém domácím produktu úctyhodných pět až šest procent a je v něm čtyři sta tisíc zaměstnaných osob, což je osm procent všech zaměstnaných. A přesto je stavebnictví – oblast obrovsky komplexní a důležitá pro všechny občany, a jak je vidět z čísel i tahoun ekonomiky – fragmentované mezi několik ministerstev, a nakonec nikdo není zodpovědný za nic, ani za diskutované dostupné bydlení, protože nikdo nemá k dispozici všechny páky. A na Ministerstvu obchodu a průmyslu byla pozice náměstka ministra pro stavebnictví zrušena v roce 2018.

Říká se, že politika je o symbolech. A zde se ukazuje význam, který vláda nebo obecně řečeno politická reprezentace dané problematice přisuzuje, a odhalují se disproporce mezi oblastmi národní ekonomiky.

Vím, že vám by „stačil“ alespoň náměstek, neukazuje ale právě probíraná kritická situace v bytové výstavě rovnou na akutní potřebu ministra pro stavebnictví?

Ono to opravdu není nic proti zemědělství: všichni potřebujeme jíst a všichni chceme chodit do lesa a podobně. Ale existuje zde něco, co je z hlediska celonárodního podobně velká potřeba jako jíst a pít, a to je, že musíme všichni bydlet. A tady je vidět ten nepoměr, a je jedno, která to je nebo byla vládní garnitura, v podstatě žádná za poslední dekády nevěnovala na centrální úrovni bydlení dostatečnou pozornost, kterou by tato problematika zasluhovala.

Loni bylo v České republice dokončeno asi třicet tisíc bytů a my bychom potřebovali padesát až šedesát tisíc ročně. A to se nedá udělat nějakým kosmetickým zlepšením. Je ještě jedna věc, která by tomu pomohla, kromě toho, že by si bydlení někdo ve vládě vzal skutečně za své a řekl: Ano, to je priorita. Když se podíváte na programové prohlášení všech politických stran, které se chtějí dostat do vlády, tak o bydlení mluví úplně každý. Ale tak bezobsažně! Mám chuť se každého zeptat: Co přesně uděláte za čtyři roky v této oblasti?

Tuto neurčitost v programech vidím jako obrovské riziko a potenciálně jako velkou brzdu. A ještě k vaší otázce – rád bych ministra, jako má například Německo, ale lepší náměstek než nic.

Jaké všechny stavební materiály dodává společnost HELUZ GROUP?

Klíčovým byznysem Heluz Group jsou cihly, dneska můžeme říct spíše cihelný konstrukční systém: cihly pro obvodové i vnitřní zdi, překlady a stropy. Dále keramicko-betonové ploché střechy, které mohou být vyspádované téměř do úrovně sedlové střechy. V podstatě se dá říct, že umíme dodat celou nadzemní část budovy, kromě betonu do základů. Dále vyrábíme pod hlavičkou HELUZ IZOS izolační skla v promyšleném sortimentu, který je možné efektivně variabilně používat na různých částech domu podle podmínek a potřeb. Podíl skla v konstrukcích obecně je vysoký a stále roste a s tím roste i jeho vliv na to, jaké budou tepelněizolační vlastnosti celé obálky budovy. Je potřeba si uvědomit, že přestože se vlastnosti skel neustále a skokově zlepšují, pořád je to z hlediska izolace nejslabší článek stavby – a to nemluvím o zpracování detailů. Dnes je podíl prosklených částí u rodinných domů 20 až 25 %, u bytových to klidně může být i 50 %. Vyrábíme „pouze“ skla a našimi partnery jsou výrobci fasád nebo dělicích příček a pak samozřejmě dodavatelé oken a dveří v různých provedeních a materiálech rámů. Nejvíce se skla dávají do plastových oken, která jsou nejlevnější, ale zvyšuje se podíl hliníku, dřeva a dřevohliníku.

Když mluvíte o riziku, ptám se v souvislosti s typizací projektů pro dostupné bydlení: Neskončíme s další generací paneláků? Nechci je obecně ostouzet, mají výborné dispozice, ale kvalita provedení je mizerná a modernistický urbanismus je přece jen už také překonaný…

To byl pragmatismus a mnoho z nás v nějakém období svého života v paneláku žilo, já taky. A ne že bych po tom znovu toužil, to říkám otevřeně. Nebyl a není to ideál, ale v určité době to vyřešilo řadu problémů, dokonce by se dalo říct, že to založilo následnou prosperitu dalších generací. Ovšem dnes jsou stavební materiály vývojově někde jinde! Technologická kázeň je vždycky velký otazník, ale také se zlepšila a technologie jsou daleko, daleko lepší, jsou tady normy. Ohledně šlendriánu těžko říct, ale určitě to není horší, než to bylo tenkrát. A jak pěkně paneláky stojí a stále slouží.

Z mé strany to jistě není volání po megalomanských stavbách a vysloveně chybou byla panelová výstavba na venkově, téměř na návsích malých obcí. Ale i tam se to dá dělat rozumně, v zahraničí jsem viděl mnoho pěkných typizovaných a prefabrikovaných staveb a i u nás řada developerů dnes staví stylové domy.

Mluvíte o Iniciativě pro dostupné bydlení, kde je jedním ze zakladatelů Central Group?

Ano, mluvím o systému Design & Build. Tento přístup sice není samospasitelný, ale mnohé typové projekty nejsou špatné a záleží na urbanistickém začlenění do konkrétních sídel. Nic není univerzální pro všechna místa. Ale dovedu se představit třeba dvacet různých základních koncepcí, obec nebo městská část si řekne, kolik potřebuje bytů a jaký mají pozemek, a podle toho se vybere.

Přiznám se však, že si to neumím představit v Praze, zejména v prolukách nebo brownfieldech blízko centra, a je mi bližší cesta, kterou volí Pražská developerská společnost, tedy soutěžení.

Praha je něco jiného, bohužel nebo bohudík… V Praze vnímám jako brzdu, že je tu málo developerských společností, respektive developerů, kteří působí po Evropě nebo ve světě. Buď tady nezískají pozemek, nebo za nesmyslnou cenu a nejsou schopní konkurovat těm, kteří pozemky už mají. Druhá věc je, že zahraniční developer nezná pražská specifika a může ho rovnou odradit dlouhý povolovací proces a jak to tu chodí. Ti „naši“ tohle všechno znají a umějí.

Když se vrátíme k výzvám, kterým čelí výrobci ve stavebnictví. Co například tlak na dekarbonizaci?

Zrovna nedávno jsem se zúčastnil workshopu, který organizovalo Ministerstvo průmyslu a obchodu a týkal se dekarbonizace. Zatímco u nás hovoříme hlavně o dekarbonizaci průmyslu a o technologické dekarbonizaci, experti Evropské unie vidí větší potenciál v sociální oblasti, v chování lidí. Dokonce 60 % zátěže pochází ze sociální oblasti. Takže ke globální změně vede cesta přes změnu chování člověka. Co se týká bytů, tak by to například obnášelo zmenšování bytových jednotek nebo třeba návrat k vícegeneračnímu bydlení, alespoň ke zpomalení vylidňování venkova lepší nabídkou služeb a dopravní infrastruktury mimo metropole.

A neskončí to u mikrobytů jen na přespání?

To určitě není cesta, ale dá se změnit, respektive u nových generací už se mění, postoj k vlastnictví. Mladší lidé se nechtějí vázat ve vztazích a nechtějí se vázat ani k místu nebo profesi. Jsou daleko víc fluktuující nebo pružní a menší byty jim mohou vyhovovat. Odpoutávají se od hmotných vazeb, není pro ně taková modla mít něco vlastního a ve výsledku chtějí bydlet v nájemním. Ale nemají kde.

Na závěr prosím jasné sdělení: Co by tedy výrobcům stavebních materiálů a stavebním firmám pomohlo, nejen v tom, aby se mohlo stavět více dostupného bydlení?

V první řadě by to byl společný evropský trh bez stále existujících netarifních překážek, jako je cizí dohled, národní certifikace nad požadavky EN a CE.

Dále by akcelerátorem výkonu bylo omezení počtu předpisů vztahujících se na stavebnictví. Teď je zhruba deset tisíc různých norem a předpisů, které jsou často i protikladné! Celkově by to chtělo zjednodušení stavební legislativy – i když se o tom stále mluví, ale jakýkoliv další skutek přinese jen další bujení a komplikace.

A jen bych zopakoval, že by bylo fér praktikovat materiálově neutrální podporu stavění. Výběr materiálů je na účelu stavby a rozhodnutí investora, ne na direktivních směrnicích zvýhodňujících jen některé typy konstrukcí.

Časopis Stavba 3/2025, Mariana Pančíková, červenec 2025