Architektúra starostlivosti: Představení knihy a diskuse

Architektúra starostlivosti: Představení knihy a diskuse

(18. 11. 2019) Galerie VI PER Vás zve na diskusi a křest nové knihy Architektúra starostlivosti: Slovenské kúpele v druhej polovici 20. storočia

 
 
 
 

Architektúra starostlivosti: Představení knihy a diskuse

KDY: 21. 11. 2019, 18:30 hod
KDE: Galerie VI PER, Vítkova 2, Praha 8


Jak souvisí péče s architekturou? Co je architektura péče? A staráme se o ni dostatečně? Slovensko má bohaté zdroje minerálních vod, které proměnily mnoho míst v lázeňské zóny a umožnily vznik velkého počtu lázeňských staveb. Přestože rozvoj lázeňských měst započal již v 19. století, nejvíce pozornosti se této oblasti ale věnovalo v období socialismu. Název knihy Architektúra starostlivosti odkazuje k fenoménu lázeňství na území dnešního Slovenska v období po druhé světové válce, ale také k dobovému vnímání těla, regenerace a způsobu života. Stát investoval velké prostředky, vznikaly specializované instituce zaměřené na specifika lázeňské léčby, ale rovněž lázeňského urbanismu a architektury. Díky tomu se realizovaly stavby svébytných forem s propracovaným prostorovým uspořádáním hledícím na potřeby návštěvníků lázeňského provozu.

Iniciátorem celého projektu je umělecká skupina Opustená (re)kreácia: fotografka Andrea Kalinová a architekt Martin Zaiček, kteří do knihy přispěli fotografiemi a odborným textem. Editorkou knihy je Petra Hlaváčková, o grafickou podobu knihy se postarala Magdaléna Scheryová. Od počátku na knize jako další fotograf spolupracoval Peter Kuzmin. Kniha obsahuje několik dalších textů, kromě architektonické studie Martina Zaička do knihy přispěli Zuzana Jakalová, Ivana Rumanová a Jarmila Bencová. Orální historii sesbírala Barbora Németh.

Diskuse se zúčastní:
Andrea Kalinová je fotografka, absolventka Vysoké školy výtvarných umení v Bratislavě. Zabývá se přesahem mezi uměním a aktivismem, zaměřeným hlavně na záchranu architektury 20. století. Je iniciátorkou platformy Opustená (re)kreácia, spoluautorkou knih Off Season (2017) a C20: Sprievodca architektúrou Trenčianskych Teplíc (2016) a autorkou dokumentárního filmu Po sezóne o lázeňském domě Machnáč (2018).

Martin Zaiček je architekt, věnuje se výzkumu architektonického dědictví 20. století na Slovensku, v roce 2019 obhájil disertaci o vývoji lázeňské architektury mezi lety 1948–1989. Je členem umělecké skupiny Opustená (re)kreácia. Je spoluautorem několika multimediálních performativních projektů, knihy Off Season (2016) a autorem série průvodců po architektuře 20. století C20. Působí v občanském sdružení Archimera.

Petra Hlaváčková je kritička, kurátorka, publicistka a dokumentaristka, která se dlouhodobě věnuje genderovým tématům v umění a architektuře, feministickým dějinám umění a genderovým aspektům veřejného prostoru. Je spoluzakladatelkou 4AM Fórum pro architekturu a média. Připravila několik výstav, je editorkou např. Brněnského architektonického manuálu. Přispívá mj. do A2, artalk.cz, Art+Antiques či Era21.

Zuzana Jakalová působí spolu se Zbyňkem Baladránem jako kurátorka v pražském Display, Sdružení pro výzkum a kolektivní praxi. Kurátorsky působila v MeetFactory a Prádelně Bohnice. V současnosti je doktorandkou na FaVU VUT v Brně, kde se zabývá tématy emocionální práce v institucích současného umění. Pravidelně publikuje ve Flash Art CZ/SK, A2, artalk.cz, Kapitál a dalších periodikách.

Maria Topolčanská je architektka, kritička architektury a kurátorka veřejných programů. Podílela se na publikacích, jako jsou Bratislava: Atlas sídlisk 1950–1995 (2012) a Moderné a/alebo totalitné v architektúre 20. storočia na Slovensku (2013), publikovala také v mnoha časopisech. V současné době přednáší teorii architektury na Akademii výtvarných umění v Praze.

Od 17:30 proběhne promítání dokumentárního filmu Po sezóne.

vipergallery.org

podle podkladů pořadatele

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz