Deska v údolí

Fotogalerie ke článku (6)

ČSOB - foto: Jan Malý

ČSOB - foto: Jan Malý

ČSOB - foto: Jan Malý

ČSOB - foto: Jan Malý

ČSOB - foto: Jan Malý

ČSOB - foto: Jan Malý

Celá fotogalerie (6)

recenze Rostislava Šváchy

Každého, kdo se seznámil s Pleskotovou centrálou Československé obchodní banky v Praze-Radlicích, asi omráčí veliká rozloha nové budovy a její dokonalé architektonické zvládnutí. Právě proto o ní zatím padlo tak málo kritických soudů, vzdor faktu, že centrála už stojí téměř rok a že už ji Era 21 a Architekt obsáhle publikovaly.1 Alena Šrámková, pravda, v Architektu Pleskotovi vytkla, že jeho skromná a poctivá budova hlasitě nekřičí o svých kvalitách a nedostatečně je monumentalizuje.2 Totéž by však asi napsala o každém jiném zdařilém díle strohého směru v současné české architektuře včetně svých vlastních prací. Architektura „české přísnosti“ prostě křičet neumí.
Takže zbývá jen jeden ostrý, avšak skrytý útok, stať ekonoma Pavla Kohouta o totalitárních vlastnostech prostoru typu „Bürolandschaft“ či „open space“. O Kohoutově textu v Lidových novinách z ledna 20073 se můžeme jen dohadovat, zda její kritický osten opravdu mířil na novostavbu v Radlicích, anebo zda autorovi nešlo o víc, o záchranu produktivity práce bankéřů a analytiků, kteří prý nedokážou tvořivě myslet jinde než v uzavřených místnostech. Je však jisté, že v Pleskotově budově takových místností najdeme velmi málo. O „open space“, o pobyt v jednom velkém společenství 2400 zaměstnanců, se tady nadchnuli i vrcholoví manažeři. Kdybychom proto přistoupili na Kohoutovy teze o totalitním charakteru sjednoceného kancelářského prostoru, mimochodem velmi vtipně a poučeně formulované, museli bychom z nich vyvodit, že Československou obchodní banku nyní čekají těžké chvíle.
Jelikož jsem se podílel na první Pleskotově velké výstavě ve Fragnerově galerii 1997 a architektovu dílu se upřímně obdivuji, nikdo ode mě nemůže čekat, že teď změním názor a přidám se na Kohoutovu stranu. Naopak, celá moje stať vyzní jako Pleskotova pochvala. Spíše než o chválení mi však půjde o uchopení problémů, o nichž si myslím, že na jejich řešení se Pleskotův tým obzvlášť zaměřil. Bude to problém vztahu krajiny a stavby, problém modulace, problém typu, problém světla a prostoru a problém Pleskotova osobního stylu.

Krajina
Na místě Pleskotovy budovy stála stará vesnice, ze které po výstavbě metra v 80. letech zbyla jenom barokní kaple sv. Jana Nepomuckého. Prázdné a poměrně úzké údolí pak protínala pouze silnice shora od Jinonic a lemovaly je různé osamělé stavby, mezi nimiž vynikala štíhlá věž hřbitovního kostela na Malvazinkách. Vzdor tomu, že prázdnota tohoto terénu vznikla uměle a násilně, byl by to asi velký hřích, porušit jeho krásu nějakou výrazně členěnou nebo výškovou stavbou. Plochá, dlouhá, jen na třech místech mírně navýšená deska, s níž Pleskotův tým zvítězil ve výběrovém řízení, se proto sotva může jevit jinak než jako optimální volba. Modelace krajiny si tak stále uchovává dominantní roli.
Nešlo však jen o volbu tvaru, nýbrž i o to, kam přesně desku umístit a jak ji natočit, aby v radlickém údolí nepřekážela. Rozhodování architektů v tomto ohledu silně podmiňovala stanice metra. Deska se nakonec octla při jedné straně údolí a stanici metra zčásti překryla. Do půdorysné sítě centrály vneslo toto překrytí neklid několika šikmých linií. Osobně si myslím, že soulad Pleskotovy budovy s krajinou by byl dostatečný i bez onoho ekologického „mimikry“ velkých zahrad na střeše a popínavých rostlin, které se brzy budou šplhat po fasádách. Jsem však zvědavý, jak tato zeleň mění nebo brzy změní výraz stavby.

Modulace
Obrovskou rozlohu budovy museli architekti rozdělit do malých modulů. Tyto moduly a jejich násobky určily umístění pilířů a sloupů železobetonového skeletu, velikost všech kancelářských ploch, rozměry bočních zářezů a rozměry atrií a velikých vnitřních dvorů. Pojem „modulace“, ze slova modul odvozený, však pro Pleskota znamená víc než vnitřní geometrickou logiku stavby. Použil ho, pokud vím,4 už v debatách kolem neprovedeného projektu obchodního domu Senquar v Litomyšli v roce 1992. Slovem modulace tehdy pojmenoval prostředek, jakým se stavba může nejlépe spojit se svým okolím, aniž by napodobovala jeho vnější vizuální znaky. Architekt musí odhadnout, jakou modulací se vyznačuje prostředí jeho nové stavby, a pak na to bude reagovat svou vlastní modulací.
Zajímalo by mě, zda se také v projektu radlické centrály Pleskotův tým řídil touto metodou. Dočetl jsem se, že pro svou stavbu tento tým zvolil modul asi 8x8 metrů, tedy modulaci téměř baťovskou.

Typ
Objednavatelem Pleskotovy budovy se stala banka, Československá obchodní banka. V zadání pro projekt, které zformuloval generální ředitel Pavel Kavánek a rozpracoval ho architekt Ivo Koukol, stojí psáno, že architektura nové budovy se musí podílet na reformě instituce. Kdyby šlo o instituci banky, mohl bych se blýsknout srovnáním, jak velké reformy se tu dočkal typ bankovní budovy, jaký známe z 19. století, a to pod vlivem nejmodernějších forem styku banky s klienty a nejmodernějších nehierarchických vztahů mezi bankovními úředníky. Budova Československé obchodní banky v Radlicích však není banka. Je to centrála, odkud se skutečný bankovní provoz pouze řídí. Spíše než o reformu instituce banky proto u ní běží o snahu zreformovat instituci a typ budovy kancelářské, a to tak, že tu téměř žádné kanceláře nebudou.
Typ „open space“ či „Bürolandschaft“, který zde vystřídává starší typ stavby s izolovanými kancelářemi, má ve všech zaměstnancích probudit a udržet nadšení pro týmovou spolupráci. Vypočítávat, kolik má tento druh kancelářské budovy se sjednoceným vnitřním prostorem starších precedentů, od raných amerických kancelářských mrakodrapů v Chicagu a v New Yorku5 přes Larkinovo zasilatelství v Buffalu od Franka Lloyda Wrighta a jiné příklady, které ve své pozoruhodné stati uvádí Pavel Kohout, až po budovu Centraal Beheer v Apeldoornu od Hermana Hertzbergera, o níž píše Kenneth Frampton ve svých Kritických dějinách,6 asi nemá valný smysl. Spíše stojí za to připomenout, že velkou většinu všech vzpomenutých příkladů Pleskotova novostavba překonává svou nebývalou rozprostraněností. Pro tak rozlehlou kancelářskou budovu s tak důsledně sjednoceným vnitřním prostorem bychom dnes ve světě našli jenom málo obdob.

Prostor a světlo
Sázka na rozlehlou desku znamenala, že přirozené světlo se do kancelářských prostor musí dostat i jinak než fasádami s pásovými okny. Bylo proto nutné zvolit systém atrií a velkých vnitřních dvorů se skleněnými stropy v různých výškách. Vhodný typ pro toto řešení mohly nabídnout projekty, na nichž se v 60. letech podílel Shadrach Woods: projekt městského centra pro Frankfurt-Römerberg z roku 1963 a provedený projekt Svobodné univerzity v Berlíně z let 1963-1973.7 Velikost dvorů, atrií a zářezů ve fasádách moduluje u světla jeho intenzitu, ne však v takové míře, že by uvnitř zůstávala příliš temná místa.
Tato hra s intenzitou světelné škály se ve vnitřním prostoru Pleskotovy budovy kombinuje s jeho průhledností. Opravdu musíme být vevnitř, nikoliv venku, abychom prožili nuance této souhry světla a jednolitého prostoru, jak to už ostatně ve své recenzi v Architektu napověděla Alena Šrámková. Možná je proto škoda, že se centrála v Radlicích sotva může stát budovou přístupnou pro široké publikum. Pleskotovy finesy s architekturou vnitřku by se daly dlouho vypočítávat. Za jednu z opravdu důležitých pokládám způsob, jakým Pleskotův tým pojal vnitřní stěny dvorů a atrií: jako krásné fasády bez oken.

Osobní styl architekta
Po dlouhém hledání, na němž se pro Pleskotovu generační vrstvu zdálo být typické opojení postmodernismem, architekt našel sama sebe v letech 1992-1995, s projekty prvních dvou etap továrny Megafyt a s vilou ve Vraném nad Vltavou. Našel sebe sama na půdě minimalismu. Od té chvíle se zdá být vývoj jeho tvorby velmi souvislý, vzdor několika překvapivým odbočkám, mezi něž však radlická centrála nepatří. Naopak: ona má v předchozím Pleskotově díle nápadné předchůdce. Jde-li o zářezy ve všech fasádách a o jejich účel a výtvarný účinek, stojí za to vzpomenout si na Pleskotův výborný, avšak neprovedený soutěžní projekt Moravskoslezské kooperativy v Brně z roku 1996.8 Konfigurace objemů, jak si ji můžeme prohlížet od stanice metra Radlická, pak vyznívá jako narážka na jiný vynikající, avšak opět neuskutečněný projekt, kterým Josef Pleskot v roce 1995 obeslal soutěž na polyfunkční objekt Gemo v Olomouci.9 Oba tyto projekty, zvláště však návrh pro budovu v Brně, spojuje s radlickou centrálou také obdobné horizontální členění fasád, kombinace dřeva a skla a snad i jiné motivy.
Z toho by se mohlo vyvodit, že se Josef Pleskot opakuje, popřípadě že příliš dbá o integritu svého osobního stylu, vzdor všem rozdílům a posunům kupředu, jaké při srovnání obou vzpomenutých projektů z 90. let s radlickou centrálou každý snadno pozná. Proti takovému úsudku by se však daly postavit dvě námitky. Zaprvé architektovi nelze upřít právo, aby ve svých nových projektech a stavbách používal starší dobré, do praxe však nepřevedené nápady. Cosi takového běžně dělají i ti nejlepší architekti současnosti včetně Dominiqua Perraulta10 nebo dua Herzog-de Meuron. Zadruhé se zdá být zřejmé, že opakováním téže formy v daleko větším měřítku se zrodila forma jiná, snad i lepší a propracovanější než ta, se kterou Pleskot operoval v projektech pro Gemo a Moravskoslezskou kooperativu.
Nakonec bych architekta rád poškádlil otázkou, jaké své tři nejlepší práce by sám vybral, kdyby je měl poslat na nějakou elitní výstavu současné světové architektury. Určitě by mezi nimi měl být tunel v Jelením příkopu a pak něco z Litomyšle. Doplnila by radlická centrála tuto trojici? Pokud by Josef Pleskot opravdu vsadil na ni, měla by ji podle mě reprezentovat jedna sekce dlouhé fasády, jak ji pro Architekta vyfotografoval Jan Malý.11 Vnitřky budovy jsou ve skutečnosti působivější, to však žádná fotografie nezachytí.



Poznámky
1 K budově ČSOB v Praze-Radlicích jsem nasbíral tuto literaturu: „Výstavba nového sídla ústředí ČSOB začala“, Stavba XII, 2005, č. 2, s. 94. — Olga Skalková, Josef Pleskot, „Lidé ocení posun z kanceláří“, Hospodářské noviny, 2. 1. 2007. — Rostislav Koryčánek, „Správná míra architektury: Rozhovor s Josefem Pleskotem“, Era 21 VII, 2007, č. 1, s. 44-48. - „Centrála ČSOB v Praze-Radlicích“, Era 21 VII, 2007, č. 3, s. 18-27 (s recenzí Oldřicha J. Ševčíka a Ondřeje Beneše na s. 26). — Matúš Dulla, „Velký dom a krajina v ňom“, Arch 2007, č. 5, s. 22-26. - „Nové ústředí ČSOB“, Architekt LIII, 2007, č. 7, s. 4-29.
2 Alena Šrámková, „Recenze“, Architekt LIII, 2007, č. 7, s. 14.
3 Pavel Kohout, „Otevřené kanceláře: totalita doby“, Lidové noviny, 27. 1. 2007, s. 5.
4 Rostislav Švácha, „Koncept je kontext“, in: Josef Pleskot: AP ateliér, Praha 1997, s. 80-86, zvl. s. 85.
5 Srov. Steven Holl, „Městská tkáň dvacátého století“, Stavba XIII, 2006, č. 3, s. 76-79.
6 Kenneth Frampton, Moderní architektura: Kritické dějiny, Praha 2004, s. 348.
7 Tamtéž, s. 324-325.
8 Josef Pleskot: AP ateliér (citováno v poznámce 4), s. 68-71.
9 Tamtéž, s. 60-63.
10 Na Škole architektury AVU v Praze o tom před časem podal výklad stážista v Perraultově ateliéru Bronislav Stratil.
11 Architekt LIII, 2007, č. 7, s. 4.