Dům na půl cesty

Novostavba 9 nájemních bytových jednotek Pod Oborou, č. p. 860, 757 01 Valašské Meziříčí
Autor: Zdeněk Trefil
Spolupráce:
Statika: Jaromír Dybal; Tomáš Chytka — ATTIC; Oldřich Sobek, Danica Šebestová
Elektro: Petr Dufka
ZTI: Pavel Špůrek
Požárně-bezpečnostní řešení: Dušan Vaněk
Odborné poradenství pro konstrukci slunolamů: J. Vanduch, P. Sysel, Z. Hirnšal
Rozpočet: Irena Fajfrová
Model: Robert Jelínek
Investor: Město Valašské Meziříčí
Generální dodavatel: ACFI — Petr Tulia
Subdodavatelé:
Zámečnické konstrukce, slunolamy: PONAST, s. r. o., Valašské Meziříčí
Stínicí tkanina: ARCHTEX Brno
Elektromontáž: Daniel Drápela
Střešní plášť a klempířské prvky: EXKO — Pavel Konečný
Konzultace fasády: Mézl + Janíček
Hrubá stavba: SWIETELSKY, s. r. o.
Konstrukce z pohledového betonu: VALSTAV, s. r. o.
Okna: TWW Zašová
Podlahové krytiny: fa Hrabovský
Truhlářské konstrukce: Jaromír Trefil — TREGO
Termín výstavby: X/2003 — XI/2004-11-26
Náklady: cca 11 mil. Kč
Fotografie: Ladislav Šmitke

Výtah z autorské zprávy
Stavební místo se nachází v intravilánu města Valašského Meziříčí, k. ú. Krásno n. Bečvou, v ulici Pod Oborou v sousedství Domu „na půl cesty“ č. 1. Pozemek je situován na rozhraní dvou odlišných typologií i měřítek zástavby. Dům svým vzhledem i měřítkem tematizuje jak toto rozhraní (vytváří jasnou hranici mezi jedním a druhým typem zástavby), tak i původní průmyslový charakter lokality, dodnes připomínaný nedalekou a stále funkční slévárnou.
Hmotová koncepce domu vychází z tematiky „ulity“ a „jádra“. Při koncipování vnitřních prostor byla věnována zvýšená pozornost společným — prostorově komfortním — komunikačním prostorám domu, tematizujícím komunitní bydlení.
Dispoziční řešení
Objekt je koncipován jako třípodlažní, nepodsklepený schodišťový bytový dům, který nabízí celkem 9 bytových jednotek: 3 byty 1+1, 2 byty 2+kk a 4 byty 2+1. 1. NP je věnováno zázemí bytů — kočárkárně, kotelně a sklepním kójím. 2.+3. NP mají totožnou dispoziční skladbu — 2 byty 2+1 a 1 byt 1+kk na každém podlaží.
Ve skladbě a funkční náplni jednotlivých vnitřních prostor ve vztahu ke světovým stranám je uplatněno téma „bariérové“ dispozice. Všechny obytné místnosti jsou situovány na jižní fasádu opatřenou posuvnými slunolamy, kuchyně pak na fasádu západní a východní. Temperované komunikační prostory, sociální a hospodářské zázemí pak tvoří tepelný filtr („bariéru“) za severní fasádou objektu.
Konstrukce
Bytový dům je navržen jako podélný nosný systém v tradiční zděné technologii (zdicí materiál v kvalitě POROTHERM) — obvodové zdivo je provedeno z cihel tl. 440 mm, příčky z dutinových cihel tl. 115 mm, vnitřní nosné zdivo z dutinových cihel tl. 300 mm, vnitřní nosné stěny — oddělující byty a schodiště — jsou provedeny ze zvukověizolačních cihel tl. 300 mm v kvalitě POROTHERM.
Stropní konstrukce v bytech jsou uvažovány jako ŽB-filigránové desky. Ramena schodiště a stropy v hale jsou navrženy jako monolitické prefabrikáty s nášlapnou protiskluznou stěrkou.
Fasády — strukturální omítka, pojízdné slunolamy — nylonová tkanina šedé barvy v žárově pozinkovaných ocelových rámech, výplň zábradlí francouzských oken — žárově pozinkovaný děrovaný plech.
Severní, východní a západní fasáda jsou provedeny v tmavě šedém odstínu, jižní fasáda pak v odstínu šedo-bílém. Závětří je provedeno z pohledového vodotěsného betonu — bez omítky či nátěru.

LÉČBA ŠOKEM?
Martina Horáčková

Valašskomeziříčská veřejnost byla zkonfrontována s moderní architekturou. To, co pro ni až doposud bylo moderní, musela nyní porovnat s něčím, co se ze zažité představy moderního nápadně vyčleňuje. Srovnání bylo o to razantnější, že postavilo vedle sebe dvě realizace pojednávající stejný úkol zásadně odlišným způsobem. V rozvrácené městské krajině, typické pro okrajové části sídlištních celků, mezi nízkou řadovou zástavbou, dvěma třemi paneláky a továrními objekty se našly dvě parcely pro domy, které měly poskytnout přístřeší nájemníkům, rekrutujícím se z odrůstající mládeže místního dětského domova. Tak znělo původní zadání pro městský nájemní dům financovaný z nadačních prostředků.
Organizátor celé akce, romský podnikatel Petr Tulia, více méně náhodnou, ale šťastnou rukou sáhl podruhé do místních zdrojů a oslovil arch. Zdeňka Trefila (první realizací byla restaurace Koliba, rovněž ve Valašském Meziříčí). Vedle o pár let staršího sourozence — Domu na půl cesty I. — reprezentanta vskutku nízké, ne-li nulové architektonické kvality, postavil architekt přísný hranatý objem komunikující mno hem adekvátněji se stávajícím prostředím dvou panelových domů (po jejich možné „zdravé“ repasi v budoucnosti si lze dělat naději na vznik kultivovaného celku).
Příchozímu se otevře pohled na šedou tabuli, která jakoby chtěla svou neobyčejně vytříbenou kompozicí popřít třetí rozměr architektury. Byť se autor brání ztotožňování architekta s umělcem, svůj tvůrčí potenciál v sobě zadusit nedokázal. Geometrická abstrakce, hodná minimalistického malíře, rozvážně nakládá s použitými prvky svázanými neviditelnou osnovou a rytmem. Pomyslný pohybový princip se nese jak v ploše — v případě štěrbin menších okenních otvorů, tak v prostoru — v betonové kostce závětří. Ta spolu s šikminou rampy a vertikálou zakousnutou do horní hrany „obrazu“ navrací pozorovateli jistotu třetí dimenze. Kratší boční stěny překvapivě neskýtají o mnoho více záchytných bodů. Členěny pouze dvěma úzkými balkónovými okny při rozích horních podlaží, uzavírají kompaktní schránku domu. V prvním pohledu neproniknutelné pouzdro do sebe pojímá „náplň“ zcela jiného charakteru.
Jestliže popsanou schránku definovala přísnost, až upjatá sevřenost a ukončenost, jižní fasáda je jejím pravým opakem. Vymezena ještě pevnou skořápkou, vzpírá se jí svou odlehčeností, otevřenostíâ?¦ a neukončeností, abychom triádu uzavřeli. Tři srostlá nadzemní podlaží definuje pravidelný sled francouzských oken. Architekt plochu odlehčil pop-artovou hříčkou bílých fasád s posuvnými slunola my světle šedé barvy. Otevřel ji — jinak, než o to usilovali funkcionalisté — k ploše trávníku a k relativně vzdálené patrové zástavbě, hrou několika plošných plánů. Skla ponořených oken, perforovaný plech zábradlí v líci fasády a předsazený jemný rastr výplní stínicích rámů tvoří diafánní strukturu, nastavenou vždy podle momentální rozvahy obyvatel domu. Ztrácí se pevný obrys objemu, který autor nejenže neukončil pevnou horizontální linií, ale dokonce narušil přesahujícími transparentními nylonovými tabulemi. Prolínání architektury s venkovním prostorem se tu demonstruje nápadnou a nápaditou cestou.
Formální rozvrh stavby je natolik silný, že nezakryje architektovu snahu přizpůsobit jeho vizuálnímu dopadu uspořádání interiérů. Byli bychom naivní, kdybychom tento postřeh přecházeli (často tak pracuje a pracovala celá plejáda velikánů architektury s Le Corbusierem v čele), ale také nespravedliví, kdybychom jej vzali doslovně. Projevem kvalitní architektury je právě skloubení obojího. Autor za „nepřístupnou“ čelní fasádu umístil velkorysou schodištní halu, která se měla stát místem setkávání a rozhovorů komunity až doposud zvyklé sdílet společně své životy. Měla snáz překlenout jejich přechod do „individuálních životů“, ztělesněných zde jednotlivými byty. V prostoru protknutém betonovým schodištěm s pozinkovaným ocelovým zábradlím se setkává světlo z různě definovaných otvorů, včetně rozměrného střešního okna jako překvapení pro vstoupivšího. V příjemném kontrastu k chladným, ale opravdovým plochám betonu je jedna ze stěn horních podlaží vylíčena sytou oranžovou barvou. Celkem devět bytů o třech konfiguracích (max. 2+1) bez výjimky využívá prvek prodlouženého, francouzského okna. Saturuje tak vzhledem k relativně velké ploše plné zdi přísun světla, i když v případě kuchyní při východní a západní štítové zdi si patrně nejedna hospodyňka povzdychne nad jeho nedostatkem. Výtka recenzentky s absencí feministických sklonů nemusí mít odezvu u těch, které/kteří ocení působivé dramatické osvětlení koutu místnosti a nemají problém s prací při elektrickém světle. Francouzská okna jinak velice příznivě vyznívají i jako nositel informace o vnitřní náplni domu. Definují obytné — privátní prostory na rozdíl od společných, které jsou charakterizovány hravou konfigurací skel v ploše fasády. Uspořádání pokojů, sociálního zařízení, příp. nadstandardních šaten bytů a společného obslužného zázemí je řešeno logicky a slibuje ryze moderní, komfortní bydlení. Kdok onalosti chybí pouze kvalitnější řemeslné provedení některých detailů (zednická, truhlářská práce) a vestavěného vybavení, obojí podmíněno finančními úskalími nadačního záměru. V regionu zcela netradiční požadavky na architektonický detail se však podařilo uhlídat v mezích architektovy představy.
Asi nejvíce otázek skýtá problém vnímání této „ultramoderní“ architektury místními obyvateli a samotnými nájemníky. Nejenže nelze předpokládat, že by se do domu stěhovali lidé preferující aktuální architektonické trendy, ale ani původní plán soustředit sem pouze „mladé“ se nenaplnil. „Sociálně slabší“ obyvatelstvo, které byty postupně zabydluje, je generačním vzorkem celého města, které se vůči stavebnímu směru prezentovanému Z. Trefilem vymezuje spíše negativně. Poučené oko pláče, vidí-li preferovanou vrstvu novostaveb například vedle kvalitní meziválečné architektury Bohumíra Kupky, obohacující tradiční zástavbu města. Nabízí se tedy otázka, zda se obyvatelstvo, které příliš brzy zapomnělo na vnímavé činy a rozhodnutí svých rodičů a prarodičů, má „léčit šokem“, anebo volit cestu méně radikální, něco na způsob „odvykací kúry“. Je patrně neoprávněné nutit tento postup architektovi přesvědčenému o správnosti své cesty. Sám jistě trpí pohledem na detaily, jimiž noví obyvatelé zabydlují jeho dům. V impozantní hale schodiště se začínají objevovat „nakoso“ postavené květinové stolky, první slunolam — patrně navždy zapomenutý — nahradily lamelové žaluzie pastelového odstínu, za elegantním francouzským oknem se rozsvěcuje nepovedený plagiát křišťálového lustru. Patrně jen velmi málo z počtu nových obyvatel umí ocenit kvality prostoru, který jim byl poskytnutý pro život. Příznačná nepřipravenost obyvatel periferie akceptovat nové ztěžuje buditelům práci. Bude tedy záležet i na nich, jakou formou se pokusí dostat pod jejich hroší kůži. Z. Trefil zvolil cestu přímočarou, nekompromisní. Doufejme, že jeho injekce stojí na počátku ozdravné, odvykací kúry.


Publikováno ve Stavbě č. 2/2008