Dům v cihlové zahradě

Tradiční domy na Jižní Moravě se vyznačují efektivním urbanismem. Stavělo se do tvaru L a domy byly řadové. Každý dům tak získal svůj dvůr. Toto řešení bylo skvělé jak ekonomicky, tak sociálně. Domy se skládaly ze tří částí. Na straně otočené k ulici bydleli rodiče s dětmi. Prarodiče potom žili v zadní části směrem do dvora. Zbytek domu, který byl pokračováním traktu, sloužil jako hospodářské stavení. Přední část domu byla kvalitativně na vyšší úrovni. Fasáda, která měla vytvářet dobrý dojem na venek, byla barevně omítnuta. V zadní části už často omítka nebyla použita, protože takové řešení bylo nákladnější. Zadní hospodářské budovy byly bez omítky. Takto vlastně bezděčně vznikala cihlová architektura ve dvorech stavení – příjemná a dlouhodobá.
Rozhodl jsem se tuto tradici respektovat a použít cihly pro novou budovu ve dvoře. Novostavba je dlouhá a úzká, slouží jako přirozený plot k sousedům. Urbanistické řešení je tedy velmi podobné tomu původnímu, s jediným rozdílem: nový dům je oddělen od starého. Tím je docíleno čistého dělení starého a nového.
Použitím ploché střechy se minimalizoval konečný objem stavby, což působí na malém prostoru elegantně. Fasáda domu tak evokuje další zídku, která pak definuje tvar dvora a zrcadlí se v dlažbě.
Půdorys domu je řešen jednoduše a funkčně: dominuje místnost s kuchyní, velký stůl a velké okno do zahrady. Vedle je ložnice s úzkou koupelnou. Cílem bylo navrhnout malý dům, který respektuje své okolí, je pohodlný a příjemný na žití.
Autorská zpráva

___
Recenze Petra Šmídka pro časopis Stavba:
Dostavba rodinného domu v Prušánkách
Každá oblast má své stavební zvyklosti, kterési v průběhu času vyžádalo místní podnebí a nabídly dostupné materiály. Režné zdivo si většinou spojujeme se severozápadním Německem, kde se zrodil styl „klinkerového expresionismu“ a dodnes se zde jednou za tři roky uděluje cena Fritze Högera za cihelnou architekturu, kterou většinou sklízí německé a nizozemské stavby s ostře řezanými rysy.
Na jihovýchodě Moravy si většinou vybavíme modro-bíle omítané domy, které ještě před sto lety naši předci zdili z nepálených cihel. Tento obraz vyložil v polovině 90. let Zdeněk Fránek svým rodinným domem v Hodoníně, jehož model vznikal z hlíny na hrnčířském kruhu. Přestože je Fránkova forma na hony vzdálená typické řadové zástavbě nízkých domků se sedlovou střechou, je cítit, že se autor Slováckem zabýval. Podobné úvahy o provázání architektury s místními tradicemi začali v minulém století roubovat kritičtí regionalisté v reakci na záplavu identických produktů internacionálního slohu.
Dvacet let po Fránkově „hrncovém domu“dokončil Jan Proksa „cihlový shoebox“. Obě stavby, které od sebe dělí necelých deset kilometrů, do svého prostředí zapadají až na druhý pohled. První samostatná realizace mladého architekta Jana Proksy se nachází ve dvoutisícové vinařské obci Prušánky, ležící poblíž slovenských hranic mezi Hodonínem a Břeclaví. Do uliční návsi se historické domy obracejí svými reprezentativními fasádami.Jak úzké parcely postupně přecházejí v záhumení, opadá význam jednotlivých objektů i důraz na jejich stavební dokonalost. A právě v neomítaných hospodářských budovách našel Jan Proksa zdroj své inspirace. Poválečné objekty měly především plnit užitnou funkci. Po vzoru vlaštovčích hnízd vznikaly postupným slepováním z tehdy dostupných materiálů. Měly ochránit úrodu, zemědělské stroje nebo poskytnout přístřeší chovaným zvířatům. Proksa odhalil estetiku v prostých neomítaných objektech, které nikdy nebyly zamýšleny k vystavování na odiv, a rozhodl sena ni svým návrhem navázat.
Podobně jako na zadních dvorech sousedních domů, nacházely se i zde hospodářské budovy, které nemělo smysl sanovat, a ustoupily nové obytné stavbě. V porovnání s předchozím stavem se dvůr uvolnil a prosvětlil ve prospěch venkovních zpevněných ploch. Z dříve běžných plnoformátových cihel pálených při vysokých teplotách se nyní stalo exkluzivní zboží a dnešní klinkery byly pro stavbu na zadním dvorku příliš přesné a dokonalé. Proksa proto zvolil holandské tvarovky, které nejsou v klasickém formátu, ale naopak si zachovávají drobné nepravidelnosti. Na druhou stranu se mu podařilo dosáhnout dokonalosti, která nemá v českém prostředí obdoby. Může za to zkušenost, kterou Proksa načerpal v basilejské kanceláři Rogera Dienera a vídeňském ateliéru Adolfa Krischanitze. Zatímco pro praxi si vybíral spíše zástupce konzervativnějšího přístupu k architektuře, v akademickém prostředí studoval u neortodoxního Ivana Kroupy a diplomový projekt složil na vídeňské technice u punkového Willa Alsopa. Podobné protiklady, lze následně vystopovati na dostavbě cihlového domu v Prušánkách. Na jedné straně chce zapadnout do neformálního prostředí venkovských staveb, které většinou vznikaly bez architektonického návrhu a možná i bez stavebního povolení, ale na druhou stranu se nechce vzdát dokonalosti dotažené do nejmenšího detailu. Dokonalého řemeslného zpracování je dosaženo pomocí vysoce kvalitních materiálů.
Stavba si vyžádala i nové technologické procesy. Pro osazování těžkých střešních prefabrikátů musel být znovuobjeven středověký jeřáb. Přesnost prací na fasádě zase připomínala hodináře. Díky nataženým vodicím lankům z krejčovských nití lícují cihly v horizontálními vertikálním směru. Výsledná fasádní koláž prozrazuje, že není nosným prvkem. Na výšku kladené cihly pomáhají rozbíjet monotónnost.
Proksa si ke spolupráci přizval ty nejlepší:na vnitřních omítkách po vzoru benátského štuku si přizval akademického malíře a na úpravy pohledových betonů přijel fotograf až z Berlína. Touha po dokonalosti vedla architekta k tomu, že v domě navrhl nejen vestavěný nábytek, ale také zařizovací předměty včetně postele a stolu. Betonové umyvadlo mu na zakázku vyrobila firma Gravelli. Podobně si nechal vyrobit venkovní osvětlení, odtokové žlaby i střešní prefabrikáty. Autor si udržel plný dohled nad stavbou, častokrát za cenu rozchodu se stavebními firmami, kterési nemohly zvyknout na západoevropský standard.

Slovácký Mies
Deset let sbíral Jan Proksa pracovní zkušenosti v těch nejpovolanějších evropských ateliérech,což se zákonitě muselo projevit v jeho vyzrálé první samostatné realizaci. V úvodu byl dům přirovnán k nedaleké Fránkově realizaci z 90. let., ale daleko více podobností bychom nalezli v poslední realizaci Ludwiga Miese van der Rohe před jeho emigrací do Ameriky. Berlínský Landhaus Lemke vznikal na počátku 30. let po burzovním krachu a má tak spíše rozměry bytu. Přes omezený rozpočet se nezapomnělo na dokonalé detaily, ani návrh přilehlé zahrady podle projektu Karla Foerstera. V porovnání s ostatními Miesovými stavbami hraje Landhaus Lemke spíše vedlejší roli. Zůstává však čistou esencí jeho “Baukunst und Zeitwille“. To, co působí jako obyčejná cihlová krabice, je důmyslně promyšlený koncept vyřešený do posledního detailu. Podobně jako u Miese jsou i v Proksově domě kladeny dílčí stavební profese na stejnou úroveň jako celková architektura. Cihlový dům v Prušánkách je ztělesnění stavebního umění, které do Česka přináší švýcarskou dobu.
PETR ŠMÍDEK
Čerpáno z rozhovoru s architektem Proksou při návštěvě cihlového domu v Prušánkách, 17. 8. 2017
___

Slovo architekta
Původní dům byl ve tvaru L. Zadní část jsme zbourali a bez přímého spojení vzniklnový dům, který má od starého odstup 5 m, jedná se tedy o novostavbu ve dvoře.Oba dva domy vytvářejí kontrast. Cihly ve dvoře nepůsobí jako veřejné prostranství, spíše připomínají zahradu japonského stylu.Díky ovocným stromům, které jsou prodloužením sadu, má prostor meditativní charakter. Cihly na výšku mají smysl právě ve spojení s dlážděním dvora. Líbil se mi koncept, kdy se osvětlení v domě (podlouhlá světla zabetonovaná v desce stropu) bude opakovat i ve dvoře. Potřeboval jsem výrobek, který by odpovídal formátu cihel. Dalším problémem byl materiál – většina světel má kryt z hliníku. Šedá barva by v cihlách dvora „svítila”. Vyhovující světla jsem nenašel a nezbývalo než je navrhnout. Nemohla být z nerezu, ten by na sebe upozorňovala nedá se spolehlivě a trvale nalakovat, stejné je to s hliníkem. Proto jsem se rozhodl  pro plech z mědi, ohnutý do profilu L se vsazeným sklem. Spodní část je z nerezového korpusu se světlem LED, horní část se z něj dá snadno sundat kvůli servisu.Světla jsou také stmívatelná. Toto efektní osvětlení bylo doplněno třemi bodovými světly, která jsou upevněna na sousední bílou zídku, kde se časem potáhne vinná réva.
JAN PROKSA

Místo stavby: Prušánky, okres Hodonín
Autor: Jan Proksa
Projekt: 2012
Realizace: 2016
Spolupráce: Daniel Lemák (statika)
Zastavěná plocha: 73,5 m²
Užitná plocha: 55 m²
Obestavěný prostor: 260,2 m³
Foto: Boys play nice – Jakub Skokan, Martin Tůma

Stavba získala Čestné ocenění Finalista České ceny za architekturu 2017
Publikována byla v časopise Stavba č. 4/2017