Eva Koťátková: Cesta do školy

Fotogalerie ke článku (1)

pozvánka

Celá fotogalerie (1)

Galerie Václava Špály, Národní 30, Praha 1
26. 6.- 24. 8. 2008
kurátor: Tomáš Pospiszyl

Cesta do školy EVA KOŤÁTKOVÁ   Cesta do školy má dvojznačný cíl: konkrétní a zároveň abstraktní prostor, ve kterém je člověk sevřen stěnami, přiděleným místem, sousedy jmenovitě určenými zasedacím pořádkem, striktně členěným časem, psanými i nepsanými pravidly, neustále hrozícími sankcemi, neosobní autoritou učitelů i jejich osobními nároky a manýrami. Mým původním záměrem bylo znovu vstoupit do tohoto (dvojího) prostoru, zaznamenat dění, jež se v něm odehrává - poprvé z pozice člověka, který nepodléhá školnímu řádu, jehož čas neurčuje rozvrh hodin a jemuž zasedací pořádek nevykazuje žádné místo. Zajímalo mě, jak se mé nové postavení a také změněné tělesné dispozice, projeví v konfrontaci se známými místy: v orientaci ve spleti chodeb, ve vnímání jejich akustiky, v citlivosti pro symbolický a emotivní význam prostorových vztahů (trasa šatna-třída, třída-sborovna, třída-ředitelna), ve schopnosti ocenit snaživou dekorativnost nástěnek, v reakci na zvuk zvonku. Neuspěla jsem na samém začátku: v komunikaci s vedením školy. Z celého projektu zůstalo postávání před zavřenými dveřmi, opakované pokusy přiblížit se škole „spolu s ostatními žáky“, manipulace s předměty ze školních časů (které tak poklesly z pomůcek na rekvizity), snaha zpřítomnit si charakteristické situace, děje, vztahy a přitom odhadnout posuny způsobené pozdějšími zážitky, případně zkratkami a triky (redukcemi a fabulací), s nimiž pracuje paměť. Problém je v tom, že hodnověrnost obrazů, které se mi vybavují, nelze měřit ničím jiným než jejich „živostí“ a vzájemným srovnáváním (zjišťováním, do jaké míry se navzájem potvrzují nebo vyvracejí): to je velmi ošidný test. Celek je příliš nestálý a nespojitý, než aby mohl „dokazovat“ své části. Nezbývá než se zaměřit na klíčové motivy, které se prosazují svou intenzitou, rozpínavostí, obsesivním opakováním, a pokusit se o jejich fyzické ověření. Takové motivy se shlukují především kolem cesty do školy. Když znovu (po letech) procházím trasu mezi domem, v němž jsem kdysi žila, a svou základní školou, vztahy se převracejí a pozornost na sebe soustředí spíš cesta než někdejší (dnes už nanejvýš předstíraný a svým způsobem nepatřičný) cíl. Detaily (sklon pouliční lampy, osamělý keř, vyviklaný obrubník, vyčnívající kameny, pukliny v betonové ploše) najednou samy o sobě přitahují můj zájem, především tím, jak — každý svým způsobem - nezapadají do okolí. Kdysi mi sloužily jako body, které odměřují zbývající kus cesty a které je třeba co nejdřív nechat za sebou. Nebo naopak (při loudavé chůzi) jako body, kterých je možné se na chvíli zachytit, a tak oddálit nepříliš povzbudivý konec cesty. V mém dnešním způsobu vnímání těchto věcí je něco nepřirozeně uvolněného, těkavého. Věcem odloučeným (osvobozeným?) od někdejších rolí jako by nezbývalo nic jiného než znovu vyvolávat staré situace, obrysy postav, naplněná i nenaplněná očekávání, obavy atd. Mně zase nezbývá než bezúčelnou chůzí kreslit (kopírovat) linii cesty. Všechny pokusy vmísit se mezi žáky, připojit se k jejich spěchu nebo lelkování, vyvolávají vědomí nepatřičnosti na obou stranách: jejich rozpačitost, údiv, odmítavá uzavřenost posilují můj ostych a nejistotu - a obráceně. Snaha přizpůsobit se jejich chůzi, převzít jejich tempo, napodobit jejich ledabylost nebo jejich zbrklost, způsobuje pravý opak: zvyšuje výstřednost a podezřelost mého počínání. Není už jasné, co by to znamenalo chovat se tu přirozeně, jaké pohyby nebo výrazy tváře by mohly zapadnout do této (ze vzpomínek důvěrně známé) situace. Zdá se, že mohu pomýšlet jen na skromnější cíl: stát se v očích „spolužáků“ jednou z průvodních okolností jejich každodenní cesty. Po čase se to začíná dařit: pozornost, kterou budím, očividně ochabuje.  V okolí školy vyhledávám místa pro úsporné, statické akce. Zaujímám (a osvojuji si) místo tím nejpasivnějším způsobem: nečinným setrváváním, prodlužovaným až po nejzazší mez. Stojím na kopci před školou sevřená po kolena hlínou nebo ukotvená ve svahu desítkami nitek: snažím se splynout s okolím jako jeho součást s pevně vymezeným místem (jako trs trávy, keř nebo kámen).        Zážitky z cesty do školy jsou zachyceny v kresbách žáků: jde o sérii figur kráčejících s aktovkami na zádech nebo zastavených v chůzi, často v nepřirozených, nemotorných či křečovitých pózách. Opakuje se motiv žáka jako mechanismu složeného z nesourodých prvků, z trubic, vývodů, nádob, kbelíků a proudící kapaliny. Tělo prochází dekonstrukcí, skládáním vznikají nové celky: původní tělo často ve výsledku zastupuje jen fragment. Pomůcky náležející k výbavě žáka srůstají s jeho tělesnou schránkou (aktovka se podobá hrbu, kniha pahýlu ruky), anatomické tvary se mísí s konstrukčními prvky. Větší kresby znázorňují scenérie poskládané z rozmanitých motivů a dějů: divák má možnost putovat mezi nimi nebo se ponořit do jejich spleti. Téměř statické videoobrazy s názvem Sedět rovně, s rukama za zády zachycují postavy (mě a „několik dalších dětí“) usazené v přísně strnulé póze, jejíž nehybnost je zdůrazněna konstrukčními podpěrami. Jejich účelem je udržovat žáka „ve výukovém nastavení“, v permanentní pohotovosti pro potřeby školy. Při práci na projektu jsem měla poprvé příležitost dát volný průchod své zálibě v estetice nástěnek, v čítankových ilustracích, v tlumené, vybledlé barevnosti, ve výtvorech domácí rukodělné dovednosti: jejich působivost pramení z jejich paměti, která sahá až do mých školních časů.

Hra školou TOMÁŠ POSPISZYL   V loňském roce se Eva Koťátková stala doposud nejmladší laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Získala ji v době, kdy jí bylo pouhých dvacet pět let. Už tehdy ale nebyla autorkou úplně neznámou. Upozornila na sebe na několika skupinových i samostatných výstavách, jejichž počet — a to i zahraničních — se od té doby neustále zvyšuje. Přes svůj nízký věk má za sebou bohaté dílo, svědčící o velké pracovitosti i osobní umanutosti uměleckou tvorbou. Základním médiem Evy Koťátkové je kresba. Kreslí pravidelně, během jediného dne dokáže vytvořit řadu kreseb, často velice různorodých. Je jim vlastní určitý automatismus, nevznikají s předem rozmyšleným záměrem. Forma a smysl se autorce vyjeví až při procesu kreslení. Některé situace nebo fantomatické předměty se z kreseb přenášejí i do dalších médií — do objektů nebo do performancí — kde jsou obohaceny o reálnou konfrontaci neobvyklých materiálů nebo o tělesné, v čase trvající provedení kresebné představy. Konceptuální umění, jehož postupy Eva Koťátková často využívá, má někdy pověst nesrozumitelné a elitní disciplíny. Její práce ale ukazují, že podobné názory nemají vždy své opodstatnění. V jádru jejího projektu pro finálovou výstavu Ceny Jindřicha Chalupeckého v Galerii Jelení byl hravý průzkum vlastního bytu a sebe samé. Stěhovala předměty a nábytek z místa na místo, v místnostech budovala koridory přesně vymezující její pohyb, obytný prostor přepažila novou podlahou ve výši ramen, sebe sama prkny zazdila do jednoho z rohů pokoje. Jednoduché, někdy nesmyslně pracné etudy směřovaly k efektu, který v nás vyvolá i obyčejné malování nebo stěhování. S překvapením zjistíme, že důvěrně známý nábytek má zadní stěnu, náš životní prostor získává nové emoce, vztahy a možnosti. Přístup Evy Koťátkové dobře shrnuje jedna z provedených akcí: na vachrlatě navršené pyramidě z nábytku se z domovního dvora dívá do vlastního okna. Po letech života v jednom bytě to je možnost, jak ho spatřit úplně jinak. Pokusem o nový pohled na běžnou zkušenost je i projekt Cesta do školy. Eva Koťátková se v něm vrátila do prostředí, které každý zná, a téměř každého rozhodujícím, i když z tehdejšího pohledu nezřetelným způsobem, formovalo. Mechanismy ovlivňování postřehneme až dnes, s časovým odstupem. Současně si uvědomujeme, že se nemůžeme plnohodnotně vrátit do doby, kdy jsme byli školáky. Pouť do vlastní minulosti je tak sentimentální i traumatizující zároveň. Cesta do školy nebyla pro Koťátkovou jen infantilním nebo psychoterapeutickým pokusem o návrat do dětství, ale rozvinutím zájmu o analýzu systému výchovy. Dokazuje to i výstava s názvem Výtvarná výchova, kterou paralelně s tímto projektem uskutečnila v Karlin Studios. Do improvizované třídy pozvala spřízněné umělce, aby zde přednášeli o své tvorbě či obecně o současném umění. Téma školy začala Koťátková prozkoumávat prostřednictvím rozsáhlého cyklu kreseb. Inspirovala se v nich estetikou školních čítanek a jejich ilustrací. Dokonce vyhledala několik historických příruček pro učitele výtvarné výchovy a použila technické postupy, jež tato literatura doporučuje. Její kresby propojují skutečnost a představy, nezainteresovanost učebnicových obrázků a emocionálně vypjaté okamžiky. Evokují zkratkovité dětské uvažování. Kresby zachycují různě potrhlé a vyšinuté spolužáky v nejrůznějších situacích. Jsou to napůl loutky, napůl skutečné děti. Mají výrazné tělesné deformace, zvláštní výrůstky, vyrážky a zranění, které jim, jak se zdá, vlastně příliš nevadí. Oblečeni jsou do šatů, které zvýrazňují pachy v nich uvězněných těl. Jejich aktovky jsou nasáklé rozmačkanými svačinami a zkapalněnými informacemi, které přehlcené dětské smysly už dál nedokáží vstřebat. S veselou brutalitou dětského společenství se každý po svém vypořádává s novým světem pravidel, s nepohodlným nábytkem i přesně rozplánovaným režimem dne. Jejich výchova, metabolismus i ranní cesta do školy mají shodnou podobu jednosměrné trubice s kroutícími se zákrutami. Současně s kresbami se Koťátková po dobu několika měsíců pravidelně vydávala na ranní cestu do školy. Se starou aktovkou a ve svetru z dětských let vypadala v zástupu školáků víc než nápadně. Jako nedokonale maskovaný pozorovatel se zúčastňovala důležité fáze lidského života. Cesta do školy je obrazem přechodu člověka z intimního prostředí rodiny do širších společenských vztahů. Je jako první a nikdy nekončící kapitola zatím nenapsaného bildungsrománu. Žáci se na cestě do školy ocitají v zemi nikoho, je to území, kde platí různá pravidla. Všichni ale míří jedním směrem, nenápadně se začínají podřizovat společenskému očekávání. Cesta do školy je místem, kde se v ranní rozespalosti prolíná freudovský princip slasti s principem reality. Výsledkem dlouhodobého výzkumu je výstava, která kombinuje kresby, videa, trojrozměrné objekty a prostředí do jediného tematického celku. Eva Koťátková i v Cestě do školy posouvá každodenní jevy ze své obyčejnosti a tak lépe proniká pod jejich povrch. Opět pracuje s tématem, které zná každý. Ze svého subjektivního a někdy i krutě otevřeného pohledu se zajímá o hranice intimního prostoru, o fungování rodiny, o úlohu dětství nebo o školní systém. Chce proniknout k zákonitostem těchto jevů. Snad proto její kresby často obsahují schémata, plánky a modely, proto se v nich objevují lidská těla v podobě biologických mechanismů. Její výtvory v sobě mají absurdnost snu nebo dětské hry, současně je lze podobně jako sny nebo hry analyzovat. Všední situace a každodenní chování, které považujeme za samozřejmé, dostanou spolu s uměleckou nadsázkou nové obrysy. V nich pak můžeme odhalit, co skrýváme i sami před sebou. Zdroj: Dan Merta, Galerie Jaroslava Fragnera, 24. 6. 2008