Exodus 2015

VŠUP, ateliér Romana Brychty a Ondřeje Busty, zimní semestr 2015/2016

Nikdo si nedokázal představit, že v 21. století budeme svědky neuvěřitelné migrace lidí z krizových oblastí do Evropy. Dlouhodobě sledujeme masivní plavby na provizorních plavidlech z Afriky přes středozemní moře k břehům Itálie. Z chudých Afrických zemí stíhaných militantní diktaturou utíkají masy lidí k břehům Evropy. Aktuálně sledujeme neuvěřitelný exodus lidí ze zemí zasažených zuřící a nenávistnou válkou na blízkém východě. Jsme svědky největšího pohybu lidí od druhé světové války.
Exodus. Rozhodnutí opustit svou zem. Putování. Cesta. Hranice. Cíl nejistý.
Sledujeme rozhodnutí politiků jednotlivých států evropské unie. Z medií a sociálních sítí jsme atakování rozličnými reakcemi na příchody uprchlíků. Čteme reportáže s různými příběhy lidí na cestě.
Nejsme politici, ale pokusíme si příběhy jednotlivých poutí nastudovat a nabídnout možná řešení/nápady, která by mohla pomoci na cestě nejen těmto migrantům, ale těm dalším. Kolik jich vlastně je na cestě? Usnadnit jim pouť. Ať již se jedná o samotnou cestu, která má jistě své fyzické překážky či hranice, kde musí tito lidé strávit čas na jednom místě, či cílovou stanici, kde se usadí a hledají soužití s komunitou, ke které došli. Hledají budoucnost bez své země.
Zabýváme se architekturou krizové situace. Ať již jde o drobné návrhy či utopické vize.
Zabýváme se architekturou krizové situace. Architekturou integrace či izolace. Návrhy a vizemi komentujeme aktuální reakce/chování společnosti v Evropě.

 

Autorská zpráva

Role architekta při řešení celospolečenských problémů je značně okrajová. Není to architekt, který by měl řídit přesuny národů, řešit válečné spory nebo stavět stany. To je práce pro politiky, diplomaty a příslušníky armád. Architekt má stejné právo jako kdokoliv jiný k celému problému přispět názorem, myšlenkou. Co architekta odlišuje od kohokoliv jiného, je jeho možnost své názory prezentovat pomocí architektury. Navazuji tedy na architekty vyjadřující se pomocí utopických vizí a vytvářím obraz, který odráží myšlení západní společnosti, jejíchž se cítíme být součástí. Obraz, který přehání míru užití obecně přijímaných myšlenek při řešení problémů ve snaze poukázat na jejich absurdnost. Karikuji snahu úmyslně nehledat příčinu problému v sobě samých a v našem blahobytu. Proto navrhuji létající město jako místo azylu pro kohokoliv, kdo jej potřebuje.

Azylové město o půdorysných rozměrech 150 na 150 metrů se nachází ve výšce 100 – 2140 metrů nad zemským povrchem. Celý soubor sestává z nástupní plošiny, skladů, solární elektrárny a obytných čtvrtí. Každá obytná čtvrť má 18 pater rozdělených do 10 obytných, 2 administrativních, 3 produkčních pater a 3 pater pro odpočinek. V jednotlivých patrech se nachází modulární buňky. V obytných a administrativních podlažích jsou buňky uspořádány do struktur, které umožňují přístup slunečního světla v průběhu celého dne, což je umožněno díky postavení města na rovníku. Komplex je navržen tak, aby byl nejen energeticky a potravinově soběstačný, ale zároveň aby uspokojoval pracovní a společenské potřeby svých obyvatel. Nejnižší bod města, přístupová plošina, rotuje kolem rovníku ve výšce 100 metrů nad mořem shodnou rychlostí s rychlostí rotace Země. Při pohledu na město z povrchu zemského se tedy zdá, že tento objekt nehybně visí z nebe. Ke svému vznášení využívá lan, která jej spojují s protizávažím, umístěným ve vzdálenosti 70 000 km od Země.  Tento princip je znám z hypotetického zařízení – vesmírného výtahu. Azylové město na „území nikoho” pojme ve dvaceti čtvrtích celkem dvě stě tisíc lidí. Tedy takové množství azylantů, které žádný problém neřeší. Celá stavba je pouze velmi draze zaplacený pocit, že společnost řeší problémy. Pocit, po kterém cítím poptávku ze strany elit. Tyto elity se stávají mým klientem a já plním roli architekta. Prostředníka mezi budoucím prostorem a přáním klienta.