Galerie Louny

Fotogalerie ke článku (13)

Vstupní podlaží

Suterén 1, 2

Suterén 3

Řez

Celá fotogalerie (13)

Alice Štefančíková, ředitelka galerie, obdržela Cenu Architekta ´99.

Přestavba Galerie Benedikta Rejta
Adresa: Louny, Pivovarská ulice 29-34
Investor a pronájemce: Ministerstvo kultury ČR, ředitelka Alice Štefančíková
Autor: Emil Přikryl
Dodavatel: Oblastní stavební, a. s., Žatec
Realizace: 1993-1998
Foto: Jan Malý, archiv galerie


S ŘEDITELKOU GALERIE ALICÍ ŠTEFANČÍKOVOU
Galerie Benedikta Rejta v Lounech je dílem architekta Emila Přikryla. On i ředitelka Alice Štefančíková vnímají galerii jako stavbu, která vznikala za jiných podmínek a s jinou vizí, než je v této typologii obvyklé. Dům má za sebou dlouhou minulost, dávnější roli pivovaru i nedávnou, léta se táhnoucí a nedokončenou rekonstrukci, jejíž teprve poslední fáze - Přikrylova - dala domu náplň a smysl. Jakou má dům před sebou budoucnost, není tak jasné, jak by se mohlo zdát. Komu nakonec instituce formálně připadne? Zůstane vůbec galerií? I takové otázky plavou ve vzduchu. V době našeho rozhovoru je ovšem zavedenou prestižní galerií. S ředitelkou Štefančíkovou jsme mluvili v době mezi dvěma výstavami: skončil Hugo Demartini a chystal se Dalibor Chatrný. Na naši otázku, zda se dům za dobu od otevření v něčem změnil, odpovídá Alice Štefančíková: "Není naším zájmem, aby se měnil, naopak ho chceme pokud možno zachovat tak, jak je, což je těžké".
Galerie, i když na to nevypadá, je jedním z nejlevnějších domů, postavených po revoluci. Poskytnuté prostředky byly skutečně nízké. "Víte, že ten dům stál 900 Kč za kubík? Museli jsme obracet každou korunu a po otevření jsme samozřejmě ještě něco dodělávali. Stále pracujeme na univerzálním výstavním fundusu," říká Alice Štefančíková. Výčet toho, co přibylo, je zhruba následovný: obslužný pult do vrátnice, pult na katalogy a zavazadla, 15 železných výstavních pultů ve stejném modulu jako obslužný pult s počítači, lavice do vstupní haly pro hosty. Ke všemu dělal prováděcí plány Emil Přikryl. Ohledně stárnutí domu nás Alice Štefančíková ujišťuje, že bylo v plánu od počátku: "Vždycky jsme si říkali, že poznáme, jestli ten dům je dobrý, až z něj bude krásná ruina. Kdyby to stárlo do podoby, kdy je potřeba něco vyměňovat, tak by to byla prohra."
Většina výrobků a detailů je ruční práce. Co vyrobit nešlo a muselo se koupit, jako třeba elektronická čidla, tam ředitelka s architektem vybrali ty nejjednodušší typy a nakoupili i rezervy, protože počítali s tím, že věc s nenápadným nebo zastaralým designem se přestane vyrábět dřív, než fakticky dožije a bude třeba ji vyměnit. "My se snažíme měnit kůži za kůži, nos za nos, oko za oko. Nechceme dělat jiný dům. A ty detaily celek určují. I když tady vlastně žádné nejsou." Štefančíková tak naznačuje jí i Přikrylovi společný vztah k detailu: k jeho špatnému chápání jako "majstrštyku" a k mylným interpretacím Miesova výroku o Bohu v detailu.
Samozřejmě se musí natřít okna, skříňky. Samozřejmě, že dodavatel barev, který na trhu byl tehdy, dnes už na něm není. "Takže tu úžasnou šedivou, kterou nám poradil Pavel Kolíbal, jsme nahradili černou tabulovkou, kterou pak přelakujeme," líčí věcně Štefančíková. Dovídáme se i o dalších testech barev, nátěrů a povrchových úprav, co radil Mirko Baum, co někdo jiný, vydalo by to na kapitolu. "Ale musíme se řídit tím, co seženeme. Než to zkusíme, tak napřed testujeme, co bude nejlepší." Kletované betony nebyly prý udělané tak kvalitně jako ve 20. nebo 30. letech 20. století, ale zase lépe než leckde jinde. Začaly trochu pracovat, to se restaurovalo epoxidem. Pro ten dům by to byla smrt, soudí ředitelka, kdyby se začaly dělat rekonstrukce. Na to by zahynul.
Po prvním otevření galerie se objevila vzrušená reakce, podle které je dům postavený sám kvůli sobě a nedá se v něm vystavovat. Zajímá nás, jestli ten názor trvá, nebo zapadl. Alice Štefančíková krčí rameny: "To je pro mě nerozklíčovatelné, do toho nevidím." Dům byl podle ní stavěný tak, aby zůstal naprosto v pozadí. Nikde se nepředvádí. Ani kdyby architekt chtěl, tak to nešlo. Šedivá omítka, kterou výtvarníci údajně tak špatně snášejí, je kvůli nim, aby kolorismus obrazů nebyl nikterak ovlivňovaný. Bílá barva má vliv na barevné podání obrazu. "Udělali jsme průzkum, vyzkoušeli jsme všechny možné omítky," vysvětluje Štefančíková, "šedivost té stěny jsme zkoušeli jak expozimetrem, tak kolorimetrem. Zkoušeli jsme na šedou omítku pověsit různé obrazy, abychom zjistili jaký má vliv na vnímání barev." S tím souvisí i osvětlení, které odrazem vrhá 100 luxů na celou plochu stěny. Takže když si oko přivykne, vnímá obraz tak, jak by ho vnímal při rovnoměrném severním světle. "Je to nezvyklé," připouští ředitelka, "a samozřejmě, že šedá barva podtrhne tektoniku objektu a vrátí se mu jeho původní charakteristika. Já to neposoudím, jestli ten dům je opravdu tak duchovně silný - ale říká se to a já jsem spokojená. Žádný výtvarník, který měl u nás výstavu, nebyl nespokojen. Naopak."
Problém je spíše v Lounech. Město sice navenek říká, že galerie je nejlepší stavba, ale ve skutečnosti se mu prý hnusí. Výstavy, které v galerii probíhají, jsou pro lidi ve městě "suché" nebo moc strukturované.
Prostory samotné obdivuje každý - prý by v něm byly krásné bály a svatby a bankety.
Mají užší zájmy, což je obecný jev. "Lidi by všechno chtěli vlastnit -," povzdechne si Alice Štefančíková. "kopce, scenérie - někdo říká, že by chtěl v galerii bydlet, nebo to chtějí nějakým způsobem obsáhnout, obsadit a změnit. Lidi usilují o to mít památky, aby se tam podepsali. Zničí je, ale pro ně je to hezké." Alice to cítí jinak. Baví ji věci pozorovat, a nedotýkat se jich, nezasahovat do nich. "V tomto domě už nebylo co chránit, jak byl zdevastovaný. Ale my jsme opatrovali každý kamínek. Emil neničí nic. On se samozřejmě chová nově, nebude dělat repliky, ale kde něco existuje, tak to nechá se vším všudy. Proto se možná podařilo tomu domu vrátit jeho bývalou důstojnost. Jestli se to podařilo. Jestli tady je nějaké duchovno, tak nejvýš setina z toho, co ten dům kdysi měl. Tak je to se všemi starými domy," interpretuje zajímavě téma stárnutí domu Alice Štefančíková.
Alice Štefančíková, ředitelka galerie, obdržela Cenu Architekta '99 za stavbu galerie.

S ARCHITEKTEM EMILEM PŘIKRYLEM
Jsi ještě v kontaktu s galerií? Změnila se?
Přikryl: Dům se nezměnil, ale dosud nebyl otevřen celý: nezpřístupnila se dvě spodní podlaží. Tehdy se galerie musela otevřít na tlak Ministerstva kultury dřív, než spodní dvě patra byla hotová. Alice měla představu, že vybuduje galerii se stálou sbírkou. A při otevření to rozhodně nebylo podle jejího původního konceptu. Spíš naopak, věci vytahané z depozitáře měly upozornilo na to, co v galerii je, ale počítalo se s tím, že se expozice přeinstaluje. Zatím se galerie činí. Pořádá výstavy, přednášky i operní představení. Vše v kvalitě mimořádné. Pro tyto účely jsme v průběhu doby dělali mobiliář, jako jsou stoly a vitríny, univerzální elementy, díky kterým jsme schopni instalovat velmi různé věci. Projekt pokračuje, jak začal, a nakonec se to jeví jako docela rozumné. Já tam občas s něčím pomůžu, něco dodělám, něco nakreslím, ať už to souvisí s výstavou, nebo s tím, co se vyjevilo.
Galerie funguje příkladně a ukazuje se, že je schopná do sebe vstřebat potíže, které daný prostorový koncept, resp. fyzický základ budovy v sobě nese. Ten prostor není žádným objektivním galerijním prostorem, ale člověk se naučí s ním zacházet, začíná mu lépe rozumět, co od toho může čekat, co se dělat dá, a co ne.
Ty spolupracuješ při připravování jednotlivých výstav?
Přikryl: Ano, a ne. U některých výstav se přípravy účastním víc, u jiných méně. Celá věc visí na Alici, já můžu říct svůj názor. Stejně všichni přišli na to, že se každá výstava dělá jako individuální koncept. Něco jako univerzální výstavní koncept nefunguje. Ona ta nepřítomnost peněz má taky spoustu výhod. Každý s tím počítá, prostor se používá s těmi výhodami a nevýhodami, co má, a jak to nejlépe jde.
Jednu dobu se ozývaly ke galerii výhrady ze strany umělců, například Stanislav Kolíbal ji kritizoval kvůli barevnému řešení. Galerii se vyčítalo, že její architektura zastiňuje vystavované věci.
Přikryl: Já jsem o tom s panem Kolíbalem nikdy nemluvil. Kritiky psaly, že prostory jsou temné, ponuré a šedivé. Myslím, že ve skutečnosti jsou spíš stříbřité, slavnostní a vznešené. Kdybychom udělali to, co se očekávalo, jak se galerie standardně řeší, jako třeba cihelnou podlahu a bílé zdi a do toho osvětlovací systém, pak by ten dům byl standardně čitelný. Podle mého názoru by tak do vystavovaných děl vstupoval daleko silnějším způsobem, ale asi by to nikoho neiritovalo. Byli by na to zvyklí. V momentě barevného a materiálového sjednocení vynikne geometrická podstata prostoru a potlačí se jeho fyzičnost. Zůstane stříbřitost světla. Myslím tedy, že standardní řešení ruší prostorové působení jen zdánlivě, ve skutečnosti je znečitelňuje. Galerie vznikala při vědomí toho, že se tam bude vystavovat umění. Proto ten prostorový "comming out". Aby bylo vše nezakryté, Jasné. Beze lži. Každé umělecké dílo rozzáří cokoliv a kdykoliv, když stojí za to. Třeba ve fabrice v Karlíně posune nahotu do jakéhosi duchovního prostoru. Je nesmyslné se zbavovat synergie věcí. Ten vypjatý individualismus je v něčem naprosto šílený. A možná z tohoto hlediska námitka vůči přílišné vnitřní síle architektury galerie má za základ přesně ten vypjatý individualismus. A vlastně z té pozice je galerie možná chápaná jako rovněž individualistický počin. Ale takhle míněný nebyl ani mnou, myslím, že ani Alicí, ani lidmi, co tam dělali. Tu námitku říkají většinou umělci. Málokdy ji řekne návštěvník. Koneckonců - architektura je umění se svými právy.
Je to hodně svébytný dům, má sílu. Pro mě osobně je to nejsilnější stavba
u nás, jak je udělaná.
Přikryl: Je silný. I když je udělaný s velkou lehkostí. Tedy s velkou lehkostí a s velkou těžkostí. V něčem byl poměrně málo ambiciózní, stavěl se velmi dlouho, ale vlastních zásahů tam bylo málo.
Jak ten dům stárne?
Přikryl: Trpí několika věcmi. Jednak tím, že byl 15 let rozestavěný, když jsme k němu přišli. Některých věcí jsme se zbavili, ale některé tam zůstat musely, i když chátraly. Brali jsme to tak, že všechno, co bylo provedeno, je v pořádku - izolace, drenáže, kanály. Ukázalo se, že nikoliv. Ale fakt nevím, jak by se to muselo udělat. To bychom museli všechno, co bylo postavené, zpochybnit a odstranit. To nešlo a ani nás to v tu chvíli nenapadlo.
Jedna věc je, jak dům fyzicky stárne. To záleží na tom, s jakými finančními prostředky byl zbudován a kolik do toho bylo vloženo. Co se týká stárnutí morálního nebo mentálního, myslím, že galerie moc nestárne.
Co pro tebe galerie znamená?
Přikryl: Možná se o celé té anabázi naší galerie dá říci, že je to jakási okrajová podoba discipliny architektury se všemi jejími klady a zápory. Jsou tam věci, které se daly udělat lépe. To, co je na tom nedokonalé, je to, co brání, aby to bylo tím umělým. Smysl věci není pořád opravovat domy až k jejich dokonalosti. Já si pořád myslím, že ten dům obstál docela dobře. Samozřejmě že bych to asi dneska dělal s nějakým posunem. Možná, že díky tomu, že jsem pracoval méně s tím, co bylo vztažené k času velmi blízce, tak jsem po uplynutí času méně otřesený. Tvrdilo se, že galerie je minimalistická, ale já si myslím, že není. Minimalistické baráky mají podstatu jinou, navíc jsou dokonale udělané a cena té jednoduchosti je ohromná. Říkalo se, že je to jediná cesta, jak k jednoduchosti dospět. Je to sporné, jako u všeho. Jde o rozlišení, co je nutné, a co je podstatné, jak psal Van der Laan. Architekti vždycky navyšují to, co je nutné, nebo co si myslí, že je nutné. A to podstatnéâ?¦ Většina podstatných věcí je zatím ještě většinou zadarmo. S tím souvisí i to, že moment vznešenosti je v oprošťování se od nutnosti. Ono je toho podstatného vlastně hrozně málo.

GALERIE BENEDIKTA REJTA V LOUNECH
ROSTISLAV ŠVÁCHA
Téměř se bojím pomyslet, že většina toho důležitého, co se v české architektuře odehrálo po roce 1989, spadá už do první poloviny devadesátých let. Ze staveb tohoto raného údobí podle mého soudu vyzařuje větší chuť o něco bojovat a větší vůle nepoklesnout k rutinérství, než by se to dalo říci o většině mladší produkce. V každém případě se tehdy zrodilo nejvýraznější dílo celé polistopadové éry, Přikrylova přestavba Galerie Benedikta Rejta v Lounech. Průkazné svědectví o mimořádnosti tohoto Přikrylova výkonu podává jeho rekordní ohlas v prestižních zahraničních architektonických časopisech. Ani po téměř deseti letech od dokončení první etapy přestavby lounské galerie se u nás nenašla žádná jiná novostavba, která by k sobě připoutala stejný zájem zahraničních kritiků, snad s výjimkou Pleskotova tunelu v Jelením příkopě pod Pražským hradem. Kvality Přikrylova díla se však zdají být jasné i bez tohoto prověření zahraniční kritikou. Třebaže sám architekt rád tvrdí, že v Lounech vlastně nic neudělal, jenom že dal prostory vymalovat, podařilo se mu stvořit něco nepostižitelně magického, ne-li posvátného. Ze dvou úhlů se přesto galerie zdá být problematická. Předně ji zatím vůbec nevzalo na vědomí město Louny, což galerii škodí při pokusech expandovat mimo svůj dosavadní pozemek. Nedávno tak městská rada znemožnila uskutečnit Přikrylův projekt osazení plastik Chronos a Víra od Matyáše Brauna na zídku hraničící se sousední parcelou. Zadruhé se na Přikrylovu přestavbu galerie dívali nevraživě někteří vystavující umělci, snad proto, že architektova sázka na rozptýlené nebodové osvětlení staví jejich práce na stejnou úroveň s architekturou. Z řady výtvarných kritiků, kteří notoricky opakují tuto výtku, se vymknul jen Vojtěch Lahoda se svými recenzemi výstav v lounské galerii, otištěnými v Literárních novinách.

Stavba byla publikovana ve Stavbě č. 3/2006 -  v rámci tématu "Domy po letech"



Alice Štefančiková, ředitelka galerie, obdržela Cenu Architekta ´99 za stavbu galerie.

Na úvod k tématu "Domy po letech":
MIROSLAVA D. PROCHÁZKOVÁ, MILENA SRŠŇOVÁ, LIDMILA CIHLÁŘOVÁ

Už několik let se naše redakce zabývala myšlenkou o tom, jak domy stárnou. Ačkoliv ta otázka na první pohled vypadá jednoduše, nebylo snadné najít konkrétní reálný přístup k tématu. Uvědomovali jsme si, že těžiště problému není pouze ve fyzickém stárnutí domu, nebo dokonce jen v jeho stavu technickém. Shodli jsme se na tom, že budeme zkoumat domy postavené až po roce 1989. Zajedno jsme byli i v tom, že nás zajímají domy, které jsou ceněné pro své architektonické kvality, abychom se vyhnuli negativním předurčením. Vybírali jsme mezi domy, které byly oceněné v Grand Prix Obce architektů. Tato soutěž ovšem nikdy nezahrnula všechny významné
stavby, a tak jsme se dali inspirovat i publikacemi o architektuře posledních 15 let.

Velmi důležitým hlediskem pro nás bylo to, aby se průzkumu byli ochotni účastnit jak majitelé, resp. uživatelé vybraných domů, tak jejich architekti. Tak se stalo, že jsme některé domy museli vyřadit. Vznikl soubor jedenácti budov, které jsou v provozu zhruba deset let. Sestavili jsme soubory otázek pro klienty a pro architekty. S každou
stranou jsme hovořili samostatně tváří v tvář. Zaznamenané a upravené odpovědi účastníci průzkumu autorizovali. Všechny domy jsme navštívili a nechali je znovu vyfotografovat. Za velmi podstatný jsme považovali pohled historika architektury, který měl zvážit, zda architektonická cena domu za dobu od jeho vzniku stoupla, nebo klesla. O tuto úvahu jsme požádali Rostislava Šváchu.

Co jsme chtěli vědět od klientů a architektů?
Otázky pro klienty:

Co se s domem stalo od té doby, kdy byl postaven? Změnil se? Změnila
se jeho funkce?

Došlo k výměně provozovatele domu? Jestli ano, proč?

Došlo k nějakým přestavbám? Z jakého důvodu?

Jste v kontaktu s původním architektem?

Oslovili jste kvůli případným změnám původního architekta?
Ne-li, proč?

Jak se projevuje stárnutí domu?

Funguje „váš“ dům? Je provozován podle původních předpokladů
a vybavení technikou a technologiemi?

Jak dům hodnotíte dnes? Považujete ho za hezký, sympatický?

Co podle Vás dům přinesl do bezprostředního okolí? Stal se jeho
součástí? „Žije“ s ním, nebo jsou okolo něj stavěny zdi? Je spíš otevřený,
nebo naopak?

Otázky pro autory — architekty :

Jste ještě v kontaktu s domem, sledujete ho?

Co se s domem stalo? Změnil se?

Smíte ještě do „vašeho“ domu?

Jste v kontaktu s provozovateli domu? Došlo k jejich výměně?

Byl jste osloven kvůli změnám, nebo byly provedeny bez Vašeho vědomí?

Pokud jste byl přizván, jak jste spokojen s jejich provedením?

Funguje „váš“ dům? Je provozován podle původních předpokladů a vybavení technikou a technologiemi?

Jak se projevuje stárnutí domu?

Jak hodnotíte dům dneska? Co pro vás znamená dnes?

Deset let je poměrně krátká doba na to, aby dům viditelně fyzicky zestárnul. Rozdíl mezi stavem původním a nynějším není někdy vůbec znatelný. Viditelné jsou snad jen vady, které většinou vyplynuly ze špatně provedených stavebních prací. Nejčastější závadou v tomto smyslu bylo vlhnutí zdiva a zatékání.
Samozřejmě dochází k průběžným opravám, doplňkům a údržbám, i když vrozdílné míře. Hodně záviselo na tom, jaké byly finanční možnosti stavitele, od nichž se odvíjelo použití materiálů a technického vybavení. I objektivně jsou dnes možnosti ve stavebnictví širší a různorodější, před deseti lety byla nabídka trhu výrazně chudší.

Všechny sledované domy slouží účelům, pro které byly postaveny. Provozovatelé se u některých staveb vyměnili, někdy i několikrát. A i v případě, že uživatel zůstal
tentýž, změnily se někdy jeho potřeby. S tím jsou spojeny např. změny v dispozičním uspořádání, přístavby, případně změny interiéru atd. Dopad na změny v domech má i tlak společenského vývoje, kvůli kterému se tu a tam přistoupí
k redesignu společenských prostor domů. Obecným faktem je, že uživatelé domu se po určité lhůtě od kolaudace s domem natolik ztotožnili, že úpravy a dekorace pořídili podle svého zájmu a vkusu. Osobnost uživatele se v domech více či
méně odráží. K tomuto faktu se architekti staví různě.

Z výpovědí zúčastněných vyplývalo, že pro klienty je prvořadá otázka toho, jak jim dům slouží. O kvalitách architektury vybraných domů nikdo z uživatelů nepochybuje,
všichni si jí cení a výjimečně je pro klienty dokonce podstatou domu. Vztah architektů k „jejich“ domům je v opačném gardu: architektura je prvořadá a funkční závady nejsou pro ně zásadní. Neznamená to však, že se jimi nezabývají. Jsou otevření tomu se k domům vracet a případné problémy pomoci odstraňovat.

O tom, jak domy ovlivnily své okolí, jsou s to svědčit jak klienti, tak architekti. Z pohledu redakce všechny vybrané domy působí ve svém okolí pozitivně z různých
hledisek — estetického, sociálního, urbanistického. Jsme si samozřejmě vědomi, že tento poznatek jsme si předpřipravili tím, jaké domy a kterých architektů jsme
vybrali.