Stavba 2/2000, str. 55-63
Jean Nouvel o Praze
Město Praha pozůstává z různých urbanistických vrstev ukládaných postupně na sebe. Každá vrstva představuje určitou epochu. Dnešní historie musí vtisknout Praze modernost, která bude vytvářet znaky a symboly nové epochy a tak odpovídat na nové poslání a potřeby města. To moderní musí být naroubováno na dnešní existující předivo, staré a nové musí být spleteno dohromady, přičemž to nové musí dávat nové impulsy a vitalitu celému okolí.
Jean Nouvel1
Problémem Smíchova je jeho oživení, resuscitace. Maximální energii je třeba věnovat těm částem, které jsou živé už dnes, aby se vytvořily magnety, strategické body. Mezi takovýmito dvěma strategickými body se musí vytvořit vazby, podél nichž se už život bude vyvíjet zcela přirozeně. Jakmile tento proces bude ve stávajícím předivu spolehlivě probíhat, můžeme přidávat další oblasti k tomu, co se už osvědčilo jako zdravé.
Jean Nouvel1
Smíchov je největší studie, kterou jsem kdy dělal…Hledám ve městě dynamiku. Něco, co by čtvrť naplnilo radostí. Chci, aby projekt vyvěral z podstaty Smíchova…Je třeba do čtvrti vdechnout život a také trochu zdraví. Na člověka tady ta historie až padá. Je to závaží, atmosféru zde vnímám trochu posmutnělou…Chtělo by to obchodní třídu, město se musí rozsvítit. Je to spící krasavice a musíme ji probudit…
Jean Nouvel2
Říjen 1999. „Často mám neuvěřitelnou chuť dělat věci, uchopit, co je možné. Rozhýbat všednost, banalitu, osud. Právě z téhle chuti se rodí moje tvrdohlavost a umíněnost. Rád odhaduji krajní mez, mez možného, hranici mé skutečnosti. Když si vymezím cíl, moje obrazotvornost se mobilizuje, hledá nejlepší způsob, jak tohoto cíle dosáhnout, snaží se určit strategii. Můj duch je uvězněn, čas mi hoří; až do výsledku: dosáhl jsem cíle? Ztroskotal jsem?“
Jean Nouvel3
1) Jean Nouvel, Emmanuel Cattani — Urbanistická studie Smíchova. Architekt, XXXVII, 21/22, listopad 1991, s. 6.
2) Architekt, XXXVII, 21/22, listopad 1991, s. 2.
3)Dokument k výstavě Jean Nouvel: Být opravdový, red. Rostislav Švácha a Soňa Ryndová, Galerie J. Fragnera, 1998.
O Nouvelovi (?)
ROMAN KOUCKÝ
Pondělního odpoledne 6. března jsem požádala Romana Kouckého o příspěvek na téma „Význam vstupu Jeana Nouvela do Prahy“. Roman se chvíli vyptával, k čemu a jak to chci použít, a pak si nahlas sumíroval, o čem by článek měl být. Zapisovala jsem si „na manžetu“, co říká. Občas se na mě podíval, jestli souhlasím. Tak vznikl tento text, který je jakýmsi deníkovým záznamem o tom, co se vynořuje v mysli architektovi z Prahy v souvislosti s dílem a osobností Jeana Nouvela na začátku roku 2000.
Milena Sršňová
Význam vstupu Jeana Nouvela do Prahy je velký. Tak jako vstup každého „dobrého“ architekta na „dobré“ místo.
Už na workshopu o Praze na počátku 90. let, který pořádal tehdejší ÚHA, mě nejvíce, s odstupem let možná jedině, zaujala Nouvelova představa. Červené horizonty „sjednocující jednotlivá města“ dávající Praze nový rozměr.
K Smíchovu mám osobní vztah. „Věnec“, který Smíchovu věnovali Zlatí orli byl důležitým krokem. Fotil jsem Pragerovu banku, která vyrůstala přímo proti mému domu a byla pod lešením. Byl jsem si tehdy jist, že jediná cesta, jak toto místo zachránit, je „Piccadilly circus“ — obalit nároží svislými neóny. Nouvel za krátký čas publikoval něco velmi podobného. (Nechci, aby to vyznělo hloupě, jenom si vzpomínám na důležité body.)
Před deseti lety jsem byl ze zásahů Nouvela do Prahy „vyděšený“. Neveděl jsem, co si o tom mám myslet. Uvažujeme-li však dnes v kontextu Nouvelových zásahů, které se odehrály přibližně ve stejnou dobu, například v Lille, Berlíně a Praze, vidíme, že všude intervenoval na základě stejného způsobu myšlení. Bez zbytečného sentimentu (který jsme v Praze, vůči Praze, tehdy všichni rozhodně projevovali) a přesto citlivě a v měřítku doby a místa. Nouvel vnesl do Prahy svými návrhy velkoměstský princip. Dokázal předvídat rychlost „virtuální změny“, která „nás čeká“ a kterou jsme si my stěží uvědomovali a mnozí bohužel dodnes neuvědomujeme. On v ní už „byl“.
Proto dnes vnímám Zlatý Anděl (ale i „Gehryho“ Tančící dům) jako vyšší princip intervence – kolonizace. Jména jejich autorů vnímám v Praze stejně jako italská jména v renesanci a baroku nebo německá jména v gotice. V dějinách jsou určité periody, kdy je zapotřebí kolonizace (ve smyslu povýšení, vnesení jiného, vyspělejšího kulturního rozměru a nové myšlenkové úrovně). Není náhoda, že většina špičkových pražských staveb z minulosti je od architektů cizích jmen.
Praha má sílu tato jména usměrnit, nejlépe to pojmenoval Christian Norberg Schultz. Proto zde „cizí“ architekti pracují „jinak“. Musíme být ovšem velmi opatrní. Nesmíme (vždy zákonitě) „provinční omezující podmínky“ „omezeného úřadu“ zaměňovat za genius loci Prahy. To je pro Prahu velmi nebezpečné.
Význam vstupů vynikajících zahraničních architektů do Prahy je neocenitelný a neoddiskutovatelný. Do těchto špičkových vstupů bychom měli, pokud je připustíme, zasahovat co nejméně. Oni sami přijímají omezení, které jim dává místo. Nesmí je omezovat „úředník“.
Kolik máme v Praze (a v Česku) zahraničních architektonických intervencí z 20. století srovnatelných s gotikou, renesancí či barokem?
Poslední silná intervence jsou právě devadesátá léta. Můžeme jezdit ven. Sem přijížděli, alespoň na začátku, slavní architekti ze zahraničí, přednášeli tady, chtěli stavět! Rychle jsme se jich „zbavili“. Jen velmi málo z nich tu opravdu něco postaví. (Na druhou stranu, odhodlání a přesvědčení, s jakým sem přijížděli „pro zakázku“, bylo drsné…)
Česká architektura je nemocná. Minimálně posledních 20 nebo 30 let. Je zasažená „normalismem“ a později formálním postmodernismem, který jakoby hrál roli léku. Pak přišla konecně „svoboda“. Ale svoboda bez odpovědnosti. To, co se tu teď děje, je zatím pouze „reakce“. Mimo jiné nás z tohoto chorobného stavu může dostat právě intervence, kolonizace. Chceme se posunout na okraj, nebo chceme, aby nás Evropa „znovu kolonizovala“? Možné jsou obě cesty. A, bohužel, ne všichni chceme skutečně Evropu.
Doba změnila měřítko! Malí investoři v Praze téměř neexistují, velcí investují celé bloky. Na „smíchovském staveništi“ je od Nouvela pouze malé procento staveb. Zaplať pánbůh alespoň za to. Můžeme být rádi, že investor je tak tvrdošíjný, že do Prahy vložil energii a dokázal obhájit výběr architekta. Je dobře, když je někdy něco „bez diskuse“, jakkoliv je jinak demokracie dobrá. Ale kompromis, jako průvodní jev demokracie, vede k průměru až podprůměru, znamená „odečítání ze všeho“. Poslední dobou bohužel jenom odečítáme!
Ale neřekl jsem žádný názor na Nouvela. Mám rád jeho domy, oslovují mě a myslím, že v mnoha případech jim rozumím. Věc má, pravda, hlubší kořeny a větší dopad, než je jméno Nouvel. Při vší úctě k „české architektuře (?)“ jsem přesvědčen, že postavit „takové“ domy ještě neumíme. Nemáme potřebný nadhled! Máme skutečně co dohánět a bohužel, mám dojem, že pro to mnoho neděláme. Potřebujeme vzory.
â?¦Přiznám se: Nouvel mě fascinoval od prvního setkání, když přijel do Prahy, s třemi krásnými ženami, které skvěle hovořily a odpovídaly na otázky, Nouvel seděl přímo proti mně. Pil červené víno, kouřil doutník a mlčel…
L´art, c´ést le faire – Umění je udělat to
IRENA FIALOVÁ
Kdo je vlastně Jean Nouvel? Lze ještě vůbec položit tuto otázku? Představovat architekta, o kterém byly v mnoha jazycích napsány stovky článků, desítky knih a natočeno několik dokumentů, se zdá zbytečné. Je jedním z mála, kterému se dostalo „privilegia“, že jeho teorie a texty byly publikovány v dostatečné míře i v češtině.
Oproti mnoha cizím architektům, jimž jejich bezejmennost umožňuje u nás projektovat cokoliv, jsou pražské projekty Jeana Nouvela od samého počátku na očích a pod kontrolou odborné veřejnosti. Jeho pracovní vztah k Praze trvá již desetiletí – první zakázkou byla urbanistická analýza a studie přestavby Smíchova v roce 1990 s postupným rozpracováním ohnisek možného budoucího rozvoje čtvrti. Podrobné znalosti o tomto území získával jak osobním průzkumem, tak skrz obsáhlé množství rešeršních materiálů, které mu pomáhali sebrat a třídit čeští architekti (J. Střítecký, R. Kousal, R. Kolařík), kterým poskytl počátkem 90. let možnost spolupráce ve své kanceláři v Paříži. Lze se domnívat, že od počátku této práce si Nouvel vytvořil kladný vztah k Praze, že si ho svým způsobem ochočila. Své vize budoucího Smíchova pyšně vystavoval na mezinárodních výstavách, zatímco mnoho pražských architektů tehdy zpochybňovalo nejen jeho vizi, nýbrž i právo vstupu cizince do našeho „rybníku“.
Kdo vidí zřetelněji: ten, kdo každodenně městem prochází či ten, kdo přichází z odstupu a je cizincem? Nerealizovaný projekt, podobně jako teorie, má omezené možnosti, jak bez delšího časového odstupu ověřit správnost sebe sama. Jinak je tomu v rovině architektonické praxe, kde dochází ke zhmotnění a zviditelnění původně vzletných vizí, jako by naráz ustrnuly v letu. V momentě jejich zkamenění lze spatřit a posoudit, o čem tyto vize byly a co z nich zůstalo, tj. jak byly životaschopné, jak odolné a připravené na dlouholetý boj, který předchází vzniku každé stavby. Teprve dnes se stává Nouvelova hloubka znalostí a citu k území, ve kterém se v Praze pohybuje, viditelná. V listopadu bude dokončena stavba Zlatého Anděla, projekt První Paroplavební Společnosti získal územní rozhodnutí, další projekty budou možná následovat.
Oproti znakovému, symbolickému zásahu Gehryho do struktury města, který je myšlenkově vzdálený české i evropské architektonické tradici a je následovatelný jako model pouze formálně, manýristicky, je Nouvelova architektura vystavěná na společných kulturních hodnotách a principech. Může tím poskytnout naší architektuře tak potřebné srovnání, ukázat odvahu a cestu vpřed. Není bez významu ani fakt, že . realizace probíhá srovnatelným způsobem – jeho lidé dlouhodobě pracují v pražském prostředí s našimi inženýry, dodavateli, za běžných českých tržních podmínek.
Z Nouvelových projektů je každý jiný. Specifický: „shodné odpovědi lze dát pouze na shodné otázky“. Claude Parent kdysi naučil mladého Nouvela nepovažovat nic apriori za bernou minci, Paul Virilio ho naučil analýze a diskursu. Velký význam pro jeho utváření měla spolupráce na architektonických úpravách pařížských Biennále mladých umělců, kde se seznámil s obzory avantgardního umění. Scénograf Jacques Le Marquet ho posléze uvedl do tajemství divadelních efektů a emocí. Paralelně s těmito vlivy se v architektuře díky Robertu Venturimu koncem 60.let prolomily ledy a mladé generaci se otevřela nevídaná tvůrčí svoboda. Neopakovatelnost vede k proměnlivé koncepci architektury, která se vymyká teoretikům. Díky své neúnavné touze vyzkoušet vše možné byl Nouvel koncem 80. let obviněn z eklektismu, on sám sebe dovedl definovat pouze negací toho, čím není. Není předměstským regionalistou, repetitivním racionalistou….., nepatří ani mezi high-tech architekty, mezi které byl často zařazován, především na základě své první velké slavné stavby – Institutu arabského světa (1981-87) naproti Notre-Dame. Konstrukce není pro Nouvela samoúčelným prvkem dokonalosti a obdivu. Je pouze jedním z prostředků, se kterými může pracovat k dosažení plánovaného účinku a emocí, které jsou nedílnou součástí veškeré architektury, která přesahuje sebe sama. A jsou tím zásadním, co odlišuje architekturu od stavitelství.
Od počátku 80. let formuloval Jean Nouvel přesvědčení, že architektura již nemůže nadále existovat jako sebestředný obor, který nevěnuje pozornost změnám, probíhajícím v okolním světě, architektura má vyjadřovat pocity a emoce své doby. Podobně jako Le Corbusier zpracoval téma technických změn přelomu 19. a 20. století, zpracovává Nouvel mediální změny přelomu 20. a 21. století. Systematicky archivuje obrazy tohoto pokroku lidské společnosti a konfrontuje je s přístupy současných umělců a filmových tvůrců. Nesdílí odpor, který většina architektů cítí vůči reklamě a komerčním poutačům, věří, že vedle své informační a symbolické funkce vytvářejí životaschopnou estetiku. Vytržením ze souvislostí, přesunem těchto obrazů a jejich zpracováním ve svých projektech zviditelňuje současnost pro tu většinu lidí, kteří každodenně městem prochází v bublinách svých neměnných světů.
Stavba se projektuje s předstihem mnoha let. Projekt v sobě vždy obsahuje více či méně přesný odhad budoucího vývoje – nejen hledisko návratnosti investic, nýbrž též hledisko hodnotové orientace společnosti. V Berlíně se Nouvelovy Galeries Lafayette na Friedrichstrasse (1991-96) chtěly stát „zjevením“ – záměrně odlišeným zásahem do městské struktury, který měl být následován dalšími obdivuhodnými moderními stavbami nového sjednoceného Berlína 21. století. Nestalo se tak. Zůstaly izolovány společností nacházející útěchu v přísné tradici pruské architektury. Zlatý Anděl bude křehkou poetickou stavbu. Zůstalo v našich duších něco, s čím může souznít?
Literatura:
Sborník k výstavě Jean Nouvel: Být opravdový, sestavil a přeložil R. Švácha, Galerie J. Fragnera, 1998
Nouvel, Jean: O navrhování, Architekt 19/96, s. 52-53, překlad Rostislav Švácha z: On designing, Domus 742, říjen 1992,
s.26-28
Muchka, Ivan: Nouvel nekonkuruje chrámu, Architekt 3/98, s.9
Koubová-Eidernová, V.: Projekt paroplavby?, Architekt 24/97,
Lukeš, Zdeněk: K projektu paroplavby Jeana Nouvela, Architekt 1-2/98, s.14
Halík, Pavel: Jean Nouvel, mediální vize modernosti, Architekt 23/98, s.14-15
(Architekt 18/96)
(Architekt 21/97)
Jedna i druhá
JEAN NOUVEL, únor 2000
Budova Clauda Parenta a pánů Hölzela a Kerela je Janusovská verze obtížného úkolu náhrady urbanistického prvku v historickém centru. Udivuje mě svou dualitou. Není to pouze dualita výrazu dvou tváří (jedné pro Ovocný trh, druhé pro ulici Na příkopě), ale také dualita dvou opačných charakterů.
Tato architektura je zároveň integrovaná i dezintegrovaná. Je integrovaná respektováním objemů a navázáním na linie sousedů. Ale současně je kamenná fasáda na Ovocném trhu opakováním šikmých architektonických prvků opakem přizpůsobivé chameleónské integrace, je to záměrné přiznání brutálního nahrazení starého novým.
V ulici Na příkopě je obvyklé objemové řešení, kterému protiřečí výraz monumentální mříže ve fotografické dvojexpozici: tak odkrýváme další komplementaritu, komplementaritu hmoty a lehkosti, kterou na Ovocném trhu představuje nerostný a statický výraz kamene, který je popřen sklonem písma kurzívou a ukázáním spíše kamenné pokožky než kamenné zdi. Tato paradigmata hmotné-lehké, statické-dynamické s sebou nesou další: uklidňující-zneklidňující. Na jedné straně domu uklidňující působení kamene, ale zneklidňující důsledek poryvu větru, na druhé straně domu uklidňující hmotové řešení ale zneklidňující poetické mechaniky mimo měřítko, jejíž programovaný pohyb je popřením nehybnosti domu pomíjivostí, zpochybněním tradice modernitou.
Architektura velkého rozsahu, nebo explicitní kritika podmínek jedné akce? Jedno i druhé.
*pozn.: Janus: bůh románské mytologie, který měl jednu tvář vepředu a jednu vzadu. Díval se na obě strany. Na jeho počest se stavěly na veřejných cestách průchozí brány buď s klenbou nebo ve formě oblouku. V románské architektuře označení pro brány na veřejných cestách.
Myslím, že tvrzení "Počet a rozmístění parkovacích stání bude řešeno s ohledem na místní podmínky a potřeby." je nesplnitelný slib.…
Dobry den,mate prosim jeste v nabidce ronde block? Dekuji Sindelarova
Studie proveditelnosti je nezávazný dokument typu "slibem nezarmoutíš" a už vůbec se v něm nemluví o termínech. Železniční most je…
Tak doufám, že tímto projektem je zachráněn ikonický železniční most pod Vyšehradem - dvakrát za sebou vyhlášená kulturní a technická…
Tak tedy doufám, že tímto projektem je zachráněna (dvakrát za sebou vyhlášená) ikonická kulturní a technická památka - železniční most…