Fotogalerie ke článku (14)
Celá fotogalerie (14)Politické pomníky a stavby NDR ve sjednoceném Německu
ARNOLD BARTETZKY
Sjednocené Německo zdědilo nespočet politických pomníků a budov z éry NDR. Během uplynulých dvaceti let bylo toto dědictví značně zdecimováno, podobně jako v dalších zemích bývalého východního bloku. První sochy komunistických hrdinů byly zničeny při spontánních akcích, které provázely zhroucení socialismu na přelomu let 1989/90. O několik let později začala demolice politických staveb z éry NDR.
Výčet destrukcí by ovšem neměl zastínit skutečnost, že ničení nebylo jediným, a dokonce ani převládajícím typem přístupu k výtvarným pozůstatkům režimu NDR. Většina pomníků a politických staveb totiž přežila. Mnohé z nich byly na okraji zájmu nebo jednoduše zapomenuty a další byly významově předefinovány, přebudovány a znovu využity, v několika případech dokonce pečlivě restaurovány.
Pozoruhodným případem rekonstrukce a nového využití státní budovy z doby NDR je bývalý objekt Státní rady v Berlíně (obr. 1). Před dokončením nového Federálního kancléřství v roce 2001 objekt krátkodobě sloužil jako prozatímní úřad kancléře, v roce 2002 se pak stal stálým sídlem prestižní obchodní školy. Ironie konotací je v obou případech až nápadná.
I mimo hlavní město přežila řada objektů státní správy NDR, které jsou v současnosti nově využívány pro různé účely. Příkladem je obrovský komplex v Lipsku, který kdysi sloužil jako sídlo nechvalně známé státní bezpečnostní služby Stasi. V jeho starší části, která pochází z počátku 20. století, je nyní muzeum věnované praktikám útlaku ze strany Stasi. O novější část, přistavěnou v šedesátých letech 20. století, se dělí kanceláře a noční klub v lidovém bavorském stylu, který je bizarním příkladem nového využití s nechtěným nádechem absurdity (obr. 2). Mnoho budov z období NDR ovšem zchátralo, když nikdo neměl zájem o jejich využití. Příkladem může být dříve významná reprezentativní budova vládního Domu pro státní hosty NDR v Lipsku, která se — v posledních letech zcela zapomenuta — stala předmětem zájmu vandalů.
Osudy státních budov z doby NDR po roce 1989 nezávisí ani tak na jejich původní veřejné funkci a symbolice jako spíše na přijatelnosti architektonického vzezření, na umístění v rámci města, možnostech rentabilního využití a na jejich začlenění do plánu rozvoje města. Je bezpochyby pravda, že za demolicí Paláce republiky v Berlíně (obr. 3) v letech 2006—2008 stál v neposlední řadě politický motiv. Ovšem ani žádná jiná budova s takovým ryzím pozdně modernistickým vzhledem by neměla dlouhodobě dobrou šanci na přežití v místě, které je — tak jako historické centrum Berlína — rekonstruováno podle tradičních, předmodernistických vzorů. Vyhlídky na přežití blízké budovy Státní rady byl mnohem lepší, protože její umírněnější architektura s některými tradičními rysy je se současnými trendy slučitelnější. Navíc tato budova, nacházející se na okraji náměstí, nestála na rozdíl od Paláce republiky v cestě plánované rekonstrukci Královského paláce. Také část lipského komplexu Stasi pocházející ze šedesátých let 20. století bude pravděpodobně dříve nebo později odstraněna, ovšem nikoliv kvůli své démonické minulosti, ale kvůli hrubé, primitivní funkcionalistické architektuře, která upadla v současnosti v nemilost z estetických důvodů. Konečně, Dům pro státní hosty v Lipsku je ponechán na milost a nemilost zkáze a rozkladu, ale neměli bychom v tom vidět symbolický trest za jeho bývalou úlohu reprezentativní stavby režimu NDR. Několik pokusů o nalezení investora, který by se uvolil jej renovovat, se uskutečnilo, ale všechny ztroskotaly. Jestliže město nakonec bude v hledání investora úspěšné, objekt by mohl přežít. Pokud ne, bude stavba zbourána.
Příčiny různých osudů a vyhlídek na budoucnost u sochařských pomníků jsou různorodější a politické souvislosti zde mnohem silnější, než když jde o budovy. Leninovy pomníky měly nejmenší šance přetrvat, protože tento hrdina ruské revoluce je spojován výlučně s neblahou historií komunismu a v Německu je vnímán jako cizí. Sochy Karla Marxe a Friedricha Engelse měly mnohem lepší vyhlídky, protože oba nejsou vnímáni jen jako praotcové komunistické ideologie, ale též jako významní představitelé německé filosofie. Jako takoví jsou v současném Německu dokonce připomínáni v názvech ulic v několika městech, a to nejen ve východní části země. Tak přežil pomník Marxe a Engelse v Berlíně až do dneška navzdory všem sporům o budoucnost místa, na němž se nachází.
Komplikovanějším případem je Ernst Thälmann. Byl předsedou Komunistické strany Německa v období mezi světovými válkami, a tím také představitelem totalitního tábora, který přispěl k pádu prvního demokratického státu v Německu. V tom směru je v současném Německu jeho osoba sotva slučitelná s oficiálním pohledem na historii. A tak byly některé Thälmannovy pomníky odstraněny. Nicméně předseda komunistické strany byl zároveň odpůrcem nacistického režimu a jeho obětí. Po více než deseti letech věznění byl v roce 1944 popraven v koncentračním táboře Buchenwald. Úcta k Thälmannovi — nikoliv jako k politikovi, ale jako k oběti nacismu — pravděpodobně zapříčinila, že zbývající pomníky byly před zničením uchráněny. Thälmannova socha ve Výmaru, ležícím nedaleko Buchenwaldu, byla koncem devadesátých let dokonce pečlivě zrestaurována. Jeho pomník v Berlíně (obr. 4) též stále existuje, navzdory plánům na odstranění z počátku devadesátých let. Byly sňaty pouze propagandistické nápisy. Nicméně protože místo nebylo po léta udržováno, pravidelně přitahuje pozornost sprejerů. Skupina místních obyvatel protestovala proti tomuto hanobení a zavěsila na pomník slogan „Uvězněn, zavražděn, pošpiněn“ („Eingekerkert, ermordet, beschmiert“), čímž se dovolávala Thälmannova statutu nacistické oběti, a tudíž poukazovala na neoprávněnost zanedbávání pomníku. V roce 2000 založilo několik levicových organizací akční výbor, který se rozhodl místo pravidelně čistit. Od roku 2006 se čištění opět ujalo město.
Rozhodnutí zda pomník uchovat nebo odstranit často závisí nejen na jeho námětu, ale též, jako v případě budov, na umístění a slučitelnosti se současnými projekty. Zejména v případě uměleckých děl souvisejících s architekturou, která hrála významnou úlohu ve vizuální propagandě NDR, jsou klíčovým faktorem postoje vlastníků. Díla ve veřejném vlastnictví mají zřejmě lepší naději na přežití než ta, která jsou v rukou soukromých majitelů.
Tak například monumentální mozaika na zdi stávající budovy Federálního ministerstva financí v Berlíně, která představuje stalinistickou vizi prosperující socialistické společnosti, byla zachována na svém původním místě a restaurována. Ovšem v roce 2000 byl v dlažbě před mozaikou proveden významově opačný protějšek. Má podobné rozměry jako mozaika a zobrazuje podle historické fotografie povstání pracujících v roce 1953, které bylo krvavě potlačeno režimem NDR. Propagandistická mozaika je tak konfrontována s objektem zobrazujícím selhání socialistické vize.
Pomineme-li však tento příklad záchrany a rekontextualizace, je většina propagandistických děl na budovách, pokud ještě existují, v ohrožení. Zejména když je objekt odstraněn nebo přestavěn, jsou díla často zničena nebo přinejmenším znehodnocena přemístěním na méně významná místa. Příkladem tohoto postupu jsou reliéfy, zobrazující scény z poválečné rekonstrukce, které dříve zdobily obchodní dům v Lipsku. Během renovace budovy byly reliéfy z fasády odstraněny. V současnosti jsou osazeny na velmi prozaickém místě, na vjezdu do podzemních garáží.
Většina rozhodnutí, která souvisela s osudy státem vytvářené architektury a výtvarných děl NDR, byla učiněna bez nějakého významného zájmu ze strany veřejnosti. Nicméně několik málo projektů se ocitlo v samém jádru debat o tom, jak se vypořádat s výtvarným dědictvím socialismu, a tím i konfliktů, které odrážejí rozpor v přístupech ke kolektivní paměti, historické identitě a budování obrazu města. Nejznámějším příkladem je nekonečná debata o demolici Paláce republiky a plánech na jeho nahrazení rekonstruovaným Pruským palácem. Tento spor byl nevyhnutelný, protože projekt se dotýká jednoho z nejvýznamnějších symbolických míst ve sjednoceném Německu.
Zato spíše neočekávaná byla nedávná ostrá rozepře, která vznikla kolem méně známého díla v centru Lipska — takzvaného Marxova reliéfu, jenž byl osazený na úřadu rektora univerzity od roku 1974 do roku 2006 (obr. 5). Abychom pochopili, proč se tato debata tak vyostřila, je nutné se podívat zpět do historie areálu.
Až do roku 1968 stál na tomto místě univerzitní kostel svatého Pavla. Pozdně gotická stavba, jedna z hlavních historických památek Lipska, která válku přežila bez poškození, nebyla však v souladu s plány režimu na přetvoření místa v moderní náměstí „socialistického charakteru“. Bez ohledu na pár odvážných protestů byl kostel odstřelen spolu se sousedním klasicistním univerzitním objektem, aby se uvolnilo místo pro nový univerzitní areál (obr. 6).
Obrovský bronzový reliéf, přes 14 metrů dlouhý, který nesl oficiální název Karl Marx a revoluční podstata jeho učení, měnící svět, byl koncipován jako výtvarné znázornění ideologických základů Lipské univerzity, která byla v roce 1953 přejmenována na Univerzitu Karla Marxe. Reliéf obsahuje scény „boje o pokrok“ pod Marxovým duchovním vedením, jež je vyjádřeno předimenzováním jeho hlavy, která tak dominuje celému dílu. Protože reliéf byl umístěn přesně tam, kde stávalo hlavní průčelí univerzitního kostela, mohl být interpretován nejen jako ikona socialismu, ale též jako symbol triumfu nad křesťanskou tradicí univerzity.
Barbarská destrukce univerzitního kostela sehrála v Lipsku po roce 1989 významnou roli v projevech kolektivní paměti. Hlavním organizátorem vzpomínkových aktivit byla extrémně agresivní iniciativa občanů, která urputně bojovala za výstavbu repliky původního kostela. V roce 1998, u příležitosti třicátého výročí demolice kostela, byl Marxův reliéf zarámován do konstrukce z ocelových trámů ve tvaru připomínajícím obrys štítu bývalého kostela (obr. 7). Tato umělecká instalace byla připomínkou aktu socialistického obrazoborectví a zdůraznila symbolické spojení mezi Marxovým reliéfem a osudem kostela. Ačkoli toto spojení bylo v Lipsku zřejmé každému, existence reliéfu nebyla jablkem sváru nijak dlouho, navzdory několika málo občasným hlasům požadujícím jeho odstranění. Reliéf se stal předmětem ostré diskuse až v posledních letech, během rozsáhlé přestavby kampusu, která zahrnovala demolici velkých částí komplexu z éry NDR.
V roce 2007 byla stržena budova úřadu rektora (obr. 8), aby se uvolnilo místo pro nový objekt, navržený v gotizující formě (obr. 9), která by ostentativně připomínala zničený kostel, který kdysi stál na tomto místě. Předtím, než byla budova odstraněna, byl reliéf z fasády pečlivě sejmut a uložen do skladu. Nicméně bylo zřejmé, že se na toto místo nemůže vrátit, a to jak z estetických, tak i z ideologických důvodů. V té chvíli se objevila citlivá otázka — co si počít s tímto těžkopádným uměleckým dílem? Jedním z možných řešení, o nichž se diskutovalo, byla instalace reliéfu na jednom z nádvoří přestavěného areálu jako výmluvného vizuálního dokladu historie univerzity. Univerzita tuto myšlenku odmítla a zdůraznila hlavně technické problémy vyplývající z obrovské velikosti a váhy bronzového reliéfu. Měla pro toto rozhodnutí ovšem evidentně i politické důvody, neboť se chtěla vyhnout obvinění ze symbolického pokračování v tradicích NDR.
Po dlouhých diskusích univerzita určila pro stálé umístění reliéfu odlehlejší místo na pozemku katedry tělesné výchovy, situovaném asi tři kilometry od centra města. Rozhodnutí o restaurování pomníku z veřejných financí a o jeho instalaci na poloveřejném prostranství způsobilo nejvášnivější diskusi o dědictví NDR, která se kdy v Lipsku po roce 1989 odehrála. Místní noviny publikovaly záplavu čtenářských dopisů, z nichž se většina stavěla jednoznačně proti plánům univerzity. Někteří významní představitelé veřejného života v Lipsku přišli s různými alternativními návrhy. Hlasy, které požadovaly, aby reliéf byl instalován na významnějším místě, byly spíše vzácností. Naopak většina účastníků diskuse více či méně jednoznačně dala najevo, že se vždy cítila uražena pouhou existencí reliéfu — ačkoli sotva kdo z nich požadoval jeho odstranění, dokud byl osazen na budově univerzity. V hlasování, které proběhlo v novinách na samotném vrcholu diskuse, se více než padesát procent čtenářů vyjádřilo pro roztavení díla nebo jeho uložení někam do skladu. Další návrh, preferovaný některými místními politiky, počítal s instalací reliéfu na kopci na okraji města, kde byla v roce 1968 uložena suť z demolovaného univerzitního kostela. Tento návrh se zakládal na myšlence zviditelnit vazbu mezi marxistickou ideologií reprezentovanou reliéfem a aktem kulturního vandalismu provedeným režimem NDR. Primátor Lipska, který se v této diskusi snažil být prostředníkem, oprávněně upozorňoval na osudovou symboliku tohoto řešení, neboť nakonec by reliéf byl v pozici, ve které by se opět jevil jako vítěz nad kostelem.
V únoru 2008 Ministerstvo financí Dolního Saska — zemský správní orgán odpovídající za stavební aktivity univerzity — ustoupilo tlaku veřejného rozhořčení a na nějaký čas pozastavilo pokračující přípravy na osazení reliéfu na katedře tělesné výchovy. Po krizové poradě s rektorem univerzity a s primátorem Lipska se ministr Dolního Saska pro vědu nakonec i přes protesty rozhodl dodržet volbu umístění. Aby se vyšlo vstříc kritikům, byla ustavena komise, která měla zformulovat obsáhlý nápis, který by připomínal destrukci kostela a vysvětloval záměr, proč reliéf bude instalován právě na tomto novém místě. Aby se předešlo nedorozuměním, zdůrazňuje se v textu fakt, že univerzita se po roce 1989 vzdala svého bývalého názvu Univerzita Karla Marxe i socialistické ideologie, která byla s tímto názvem spjata. Rozhodnutí opětovně instalovat reliéf na jiném místě je zde poněkud sofisticky interpretováno jako výraz toho, že univerzita přijímá odpovědnost za svou historii, ale že se zároveň od své minulosti distancuje.
Toto vysvětlení sice nepřesvědčilo ty, kteří vyžadovali úplné zničení reliéfu. Nicméně, po jeho instalaci koncem léta roku 2008 (obr. 10) rozhořčení pominulo stejně tak náhle, jako vypuklo. Zdá se, že se již nikdo necítí uražen a většina obyvatel Lipska pravděpodobně ani nezná přesné umístění reliéfu.
Příklad zcela odlišného přístupu k Marxovu pomníku lze najít v Chemnitzu, dříve významném průmyslovém městě na jihu Saska. Po roce 1945 se město, ve válce výrazně zničené, mělo stát vzorem socialistického urbanismu. Na znamení privilegovaného postavení v rámci NDR bylo v roce 1953 přejmenováno na Karl-Marx-Stadt. V roce 1971 byl duchovní patron města poctěn impozantním pomníkem v centru města — bronzovou plastikou, zobrazující hlavu filozofa, sedm metrů vysokou a umístěnou na podstavci s téměř stejnou výškou (obr. 11). Příhodně byla největší bysta na světě umístěna před velkou administrativní budovu, ve které měly být Marxovy ideje uváděny do praxe. Na její fasádě se přes osm podlaží rozprostírá deska s nápisem v několika jazycích: „Pracující všech zemí, spojte se!“
V roce 1990 byl Karl-Marx-Stadt opět přejmenován na Chemnitz podle přání drtivé většiny svých obyvatel, kteří je vyjádřili v referendu. Z jejich pohledu měla také monstrózní plastika Marxovy hlavy přinejmenším stejně negativní konotace, jaké vzbuzoval Marxův reliéf v Lipsku. Reprezentovala zavedení socialismu, destrukci tradic a — protože byla navržena ruským sochařem — dokonce i vynucené přejímání sovětského umění. A tak po roce 1989 mnoho obyvatel požadovalo odstranění pomníku. Časem ovšem převážil jiný názor — myšlenka zachovat jej jako pozoruhodný historický dokument, který dnes zároveň poněkud ironicky funguje jako bizarní atrakce města.
Marxova hlava se stala jednou z hlavních zastávek na turistických trasách města. Původní pocit studu, kterým byl pomník obklopen, se změnil v hrdost. Když v roce 2007 přišel litevský výtvarník s nápadem přemístit dočasně hlavu na mezinárodně proslulou výstavu plastik a soch v západoněmeckém Münsteru, vypukla v Chemnitzu bouře nevole. Dokonce i žádost o povolení vytvořit pro tento účel repliku hlavy byla chemnitzskými úřady, které se přiklonily ke všeobecnému názoru obyvatel města, zamítnuta. „Hlava je unikát a má zůstat unikátem,“ řekl starosta Chemnitzu.
Nicméně orgány obecní správy si cení uměleckých aktivit, které se v Chemnitzu odehrávají a které slouží k propagaci pomníku. V létě roku 2008 spojila skupina rakouských a saských studentů umění své síly s místními uměleckými iniciativami a zorganizovala projekt s názvem „Dočasné muzeum moderního Marxe“. Jejich myšlenkou bylo jak jinak předvést hlavu obyvatelům města. Dočasně ji oddělili od jejího urbanistického kontextu, čímž se pokoušeli umožnit vznik nových přístupů k marxistické filozofii. Hlava byla uzavřena do stanu z lešení pokrytého bílou látkou (obr. 12). Návštěvníci „Dočasného muzea“ se mohli na plastiku podívat zblízka z plošin uvnitř konstrukce (obr. 13). Byla jim nabídnuta možnost studovat Marxovy práce, které byly též vystaveny, poslouchat zvukové nahrávky, a dokonce nahrát své vlastní poznámky. Projekt byl sice intelektuálně poněkud plytký, získal však podporu města a několika místních firem.
Zatímco Lipsko s rozpaky odstranilo Marxův reliéf z centra města, Chemnitz otevřeně ukazuje hlavu filozofa jako ikonický, poněkud kuriózní emblém. Odlišné osudy těchto dvou památek znovu ukazují, že původní význam a historický kontext nejsou u výtvarných reliktů ideologie NDR jediným rozhodujícím faktorem, který ovlivňuje postoje k nim. Jejich osudy závisí na různých věcech, v neposlední řadě na náhodných místních konstelacích, k nimž patří například vliv současných politických uskupení, sociální a kulturní iniciativy, vliv významných osobností a stanovisko médií jako tvůrců veřejného mínění. Proto je stěží možné nastínit všeobecnou prognózu o budoucnosti památek z časů NDR ve sjednoceném Německu. Jak ukazuje vývoj v Chemnitzu, časový odstup od zkušeností se socialismem může otevřít široké spektrum nových, kreativních přístupů k nim. Na druhé straně ovšem odstup nemusí znamenat zmírnění obrazoboreckého nepřátelství, jak ukázal příklad Lipska.
Za návrhy, podněty a rady patří díky následujícím osobám: Louise Bromby, Christianu Dietz, Romanu Grabolle, Haraldu Liehr, Paulu Sigel a Thomasi Topfstedt.
Z angličtiny přeložil Karel Dobeš.
Publikováno ve Stavbě č. 2/2009
Autorům, realizaci a investorovi se podařila úžasná stavba. Ta obřadní síň je svojí koncepcí a jednoduchostí nesmírně přitažlivá, gratuluji. Materiálové…
Copak omyl? Ale strategie myšlení tvůrců a autorů záměru běhá někde v jných galaxiích a nevnímá, že jsme v Česku,…
Je to kulturní stánek nebo další cirkus? Už to vidím jak ty rampy v zimě, v létě, budou žít svým…
Těším se. Ale jak může někdo tvrdit, kdy začne stavět? Copak může vědět, jak dlouho bude trvat povolovací proces, výkupy…
Kéž by ty přístřešky byly všude, kde jsou dnes nekryté vstupy, bez ohledu na to, jestli vedou přímo do metra,…