Palác EURO

Zlatá věž na Zlatém kříži v centru Zlaté Prahy.
Finalista Ceny EU — Mies van der Rohe 2003

Místo: Václavské náměstí 2, Praha 1
Autoři: 06/1997-12/1999: Martin Kotík, Omicron-K architektonický ateliér — studie, projekt pro územní řízení, projekt pro stavební povolení, dokumentace pro výběr dodavatele
01/2000-07/2002: Richard Doležal, Petr Malinský, Petr Burian, Michal Pokorný, DaM, s. r. o. — studie změny fasády a dispozice, dokumentace pro výběr dodavatele, projekt pro provedení stavby, projekt změny stavby před dokončením, autorský dozor GP
Spolupráce: DaM, s. r. o., Monika Doubravová, Marie Hajná, Pavel Cihelka, Renata Kulichová;
AED projekt, s. r. o., Jan Škopek, Vít Sekyra
Generální projektant, stavební část, HIP: DaM, s. r. o.
Statika: d plus, s. r. o. (nadzemní část), Metroprojekt Praha, a. s. (podzemní část a zajištění stavební jámy)
Domovní technologie: Petlach TZB, s. r. o.
Generální dodavatel: Metrostav, A. s., divize 01
Subdodavatelé: METAL PROGRES, a. s. — kompletní obvodový plášť, systém zastínění
Richter, s. r. o. — zámečnické výrobky
THYSSEN VÝTAHY, s. r. o. — strojní zařízení
GREFI, s. r. o. — obklady a dlažby
Celková plocha: 2902 m2
Realizace: 12/2000-6/2002
Náklady: 195 miliónů Kč
Foto: Filip Šlapal


Zlatá věž na Zlatém kříži v centru Zlaté Prahy

Palác Euro leží v těžišti území Pražské památkové rezervace, poblíž průsečíku os Václavského náměstí, ulice Na Příkopě, Můstku a ulice 28. října. Na straně západní je pak orientován k Jungmannovu náměstí a do Národní třídy.
Novostavba uzavírá řadu budov ve spodní části západní strany Václavského náměstí. Na parcele, blížící se svým tvarem trojúhelníku přímo sousedí se dvěma významnými funkcionalistickými ‚skleněnými‘ objekty (Palác Astra, Baťa). Předchůdcem Paláce Euro byl historický třípodlažní nárožní dům, odstraněný během výstavby metra v 70. letech. V prostoru Zlatého kříže převládá administrativní a obchodní funkce, navazující na rušnou pěší zónu. Tomuto zaměření odpovídá také náplň novostavby, kombinující obchodní a kancelářské provozy v atraktivní lokalitě.

Konceptem návrhu je princip vícevrstevnatosti a kontrast ‚vkládaných‘ pravoúhlých hmotových celků s měkce modelovaným, vše sjednocujícím vnějším pláštěm.
Tento transparentní skleněný plášť, půdorysně tvarovaný do křivky, nehmotně definuje základní objem domu. Jeho subtilní vzhled je podtržen použitím zdvojené skleněné fasády s odvětrávanou vzduchovou mezerou. V druhém plánu se v nároží objevuje kontrastně kubická strohá hmota, tvořená vrstvou svislých nastavitelných clon ve zlaté barvě, které umožňují regulaci světelných podmínek v interiéru. V nejexponovanějším místě domu pak tento vnitřní kubus proráží klidnou horizontální hmotu vnějšího pláště a dává vzniknout dominantě zlaté věže — výškové odezvě protějšího nároží s Palácem Koruna, s jehož věží Palác Euro tvoří symbolickou vstupní bránu do prostoru náměstí.

Novostavba má 3 podzemní a 10 nadzemních podlaží. V úrovni přízemí je nově integrován někdejší přístup do podchodu metra. V podzemí budova navazuje na vestibul stanice metra Můstek dvoupodlažní obchodní plochou. Přízemí a 1. patro s výkladci podél celé délky fasády jsou rovněž koncipovány pro čistě obchodní účely. Další patra umožňují využití jak pro administrativu, tak pro rozšíření komerčních ploch. V 6. patře vzniká ustoupením hmoty administrativní části terasa s prvky zeleně v pochozí pískovcové dlažbě. Pro terasu je využita i část střechy na úrovni předposledního patra přimknutá k posledním dvěma podlažím věže. Na této úrovni se nachází i poslední stanice jednoho z výtahů, jejíž atypické řešení dojezdu (použití poklopu, který si kabina vyveze na své střeše) umožňuje minimalizování rušivých zásahů do hmoty věže.

Stěžejním prvkem celkového architektonického řešení je ztvárnění fasády. Členění a způsob zasklení odpovídá požadavku na nejvyšší možnou subtilnost nosných prvků. Vnější zasklení je po celém obvodu důsledně zvlněné do křivky — žádná dvě skla neprobíhají rovnoběžně – a nároží tvoří skla oblouková. Všechna skla vnějšího pláště jsou pevná, kotvená na tmelenou spáru a větrání zdvojené fasády je zajištěno systémem větracích mřížek. Dutina je provětrávána diagonálně a po jednotlivých patrech. Tento systém umožňuje přirozené nepřímé větrání všech kancelářských prostor a působí příznivě na celkovou tepelnou bilanci budovy během všech ročních období. Vnitřní vrstva fasády, začínající v druhém patře, je tvořena řadou otevíravých francouzských oken v hliníkových profilech tmavě šedé barvy. V prvních dvou nadzemních podlažích je zdvojená fasáda zredukována na jednoduchou a vnější plášť zde má hlavní izolační funkci. Mimo prostor věže, stíněný lamelami, je v ostatních částech stavba chráněna proti slunečnímu záření svislými textilními clonami ze speciální polotransparentní tkaniny. V zájmu zachování odhmotněného hladkého vzhledu budovy, jsou všechny stínící elementy umístěny v dutině mezi vnějším a vnitřním pláštěm. Zároveň zajišťují svým různým nastavením, měnícím se automaticky dle aktuálních světelných poměrů, žádoucí vzhledovou proměnlivost objektu v průběhu dne. V nočních hodinách bude fasáda uzavírána stažením rolet a zaklopením otočných lamel. Noční nepřímé osvětlení pak dodává věži slavnostní atmosféru.

Vnitřní dispozice byla od počátku koncipována jako maximálně flexibilní. Jediným pevným prvkem procházejícím všemi patry je železobetonové jádro do něhož jsou soustředěny vertikální komunikace a sanitární zázemí. Hmota tohoto jádra je dalším z ‚vložených‘ objemů a od ostatních konstrukcí je odlišena materiálem povrchu a zvlášť osvětlena ze spáry v podhledu.


MARIAN ZERVAN
O Paláci EURO sa toho napísalo už dosť, tak v odbornej, ako aj dennej tlači. Možno povedať, že bol už aj viackrát hodnotený. Dostal v rámci súťaže o Cenu Piranesiho čestné uznanie, bol navrhnutý do súťaže o Cenu Miesa van der Rohe. Na jeho adresu poznáme vyjadrenia kľúčových osobností českej architektonickej scény: Emila Přikryla, Josefa Pleskota, Davida Kopeckého, Rostislava Šváchu. Je vlastne možné ešte niečo dodať ? Nie je množenie textov na adresu tohto diela už len kÅ?čovitým a sileným aktom? Nepodieľa sa už každé „nové“ písanie na dodatočnej legitimizácii čohosi, čo bolo v čase svojho vzniku považované za sporné? Nevytvára tak aureolu premyslenosti, nemýtizuje niečo, čo sa napokon stalo „iba“ jednoduchou zákazkou? Nie je rozumné už len publikovať oceňujúce mlčanie, ako sa o to v prvom tohtoročnom čísle pokúsil časopis Architekt? Alebo je ešte možná nejaká problematizujúca cesta, ktorou by sa dalo k Palácu EURO priblížiť bez toho, aby sme sa mu vlastne vzďaľovali? Pokúsil som sa ju nájsť paradoxne v samom vzďaľovaní: v kritickom čítaní povedaného, pričom prechovávam nádej, že v tomto prípade metainterpretácia nebude nadinterpretáciou, ale možno sa dostane aj do dialógu s dielom samým.
V súvislosti s vyjadreniami k Palácu EURO rezonovali tri témy:

1. Kontextuálnosť
Diskusiami o vhodnosti alebo nevhodnosti možno celý projekt začal aj končil. Pre Rostislava Šváchu, ktorý túto diskusiu zhrnul a rozmnožil porovnávaním pôvodného projektu Martina Kotíka, ateliéru Omicron-K a spoločnosti DaM ťažiskovo na historický kontext pôvodnej parcelácie a hmotovej skladby takmer usústavneného typu domu s nadstavenou vežou v križujúcich sa priestoroch Starého (Můstku) a Nového mesta pražského (Václavské námestie), má projekt domu od architektov Richarda Doležala, Petra Malinského, Petra Buriana a inžiniera Michala Pokorného rozdielne, ale predsa len výrazné kontextuálne kvality. Pre Davida Kopeckého je novostavba na Můstku „drzo skvelá“ a v kontexte okolitej produkcie posledných rokov takmer neuveriteľná. Mohlo by sa zdať, že protirečivé hodnotenie, ktoré akoby samozrejme vznikalo zo stretnutia týchto dvoch hodnotových súdov (drzý a kontextuálny súčasne), je len zdanlivé, lebo Švácha hovorí o historickom a Kopecký skôr o aktuálnom kontexte. Mohli by sme sa postaviť na stranu jedného a druhého hodnotového postoja a podporiť ho argumentami z iných kontextuálnych vrstiev: mýtického zakladateľského kontextu (Zlatý kríž), symbolického kontextu (dvojvežový takmer sakrálny vstup do profánneho, pôvodne trhového priestoru utvoreného Korunou a Palácom EURO), modernistického kontextu dvadsiatych rokov (Baťa a Lindtův dům) a sedemdesiatych rokov (Obchodný dom Družba), imaginárneho kontextu scheebartovského sna o sklenenej architektúre, ktorý snívali a snívajú architekti od Mendelsohna, Tauta či Miesa až po Fostera, Nouvela a mnohých ďalších. Práve toto zapojenie Paláca EURO do mnohých vrstiev zvýrazňuje jeho kontextualitu. Napriek tomu som aj mal dojem, že tento dom je kontextuálny a drzý súčasne, dokonca v danej chvíli akoby naraz. V čom je teda jeho drzosť? Prežíval som ju predovšetkým v troch súvislostiach: v prevádzkových, typologických a nečasovo-efemérnych vzťahoch. Prinajmenšom o nich sme diskutovali spolu s Imrom Vaškom.
Palác EURO je uzatvárajúcim nárožím, teda v istom zmysle klasickou urbanistickou témou a zároveň priechodným domom, a to tak v horizontálnych, ako aj vo vertikálnych smeroch. Navonok mení svoju hranu na oblú krivku, a to len preto, aby možno aj spomienkou na parceláciu, zachytenú v Jüttnerovom pláne, umožnil plynulý prechod na dnešné Jungmannovo námestie a súčasne v prízemí fungoval ako obchod v pasáži. Je to teda aj v tomto prípade tradičná kontextualita? Palác EURO je v porovnaní so všetkými horizontálnymi priechodmi a pasážami v týchto dvoch heterogénnych mestských prostrediach myslený predovšetkým ako pasáž vertikálna. Pri zrode a naplnení tohto konceptu stálo aj porušenie podmienok, a pri jeho dočasnom krachu zasa zablendovanie vstupu z podzemných podlaží metra. A tak hoci na tento koncept dnes odkazujú len fragmentárne eskalátory, výťahové vertikálne komunikácie s možnosťou prelievania podlaží do susedného veľkoobchodu s knihami, predsa len koncept priestorovo sa meniacej vertikálnej pasáže je viac priebojne polemický a dialogický, než monologický voči danému miestu. Mohlo by sa pochopiteľne diskutovať nakoľko je tento koncept dotiahnutý a využitý, ale jeho prítomnosť cítim ako inšpiratívnu drzosť pri zachovaní tradičnej kontextuality.
Typologicky je Palác EURO to, čo sa v našich končinách nazýva polyfunkčnou budovou a jeho autori majú nesporne pravdu, keď v publikovanom rozhovore o ňom napísali, že sa z hľadiska takejto funkčnej náplne ničím nevymyká z daného kontextu. Polyfunkčný dom je ale v našich predstavách dom s otvoreným parterom, ktorý sa odlišuje od jeho uzavretejších administratívnych alebo obytných častí. Palác EURO je naopak navonok dom s uzavretým nevyčleneným parterom, otvorené obchodné a uzavreté administratívne priestory prebiehajú paralelne vedľa seba s modifikovateľnou možnosťou vzájomne sa vymedzovať a obmieňať. Aj keď by bolo možné namietať, či nie sú pozostatkami parteru inak riešené clony a teda aj nimi založené možnosti rozdielneho prejavu vnútorných priestorov na presklennej fasáde v jednotlivých etapách denného a nočného svetelného režimu.
Novostavba na Můstku je svojimi tvarmi a narábaním s materiálmi, farbou a svetlom zámerne slávnostnou stavbou a súčasne sa tvári ako celkom obyčajný dom. Prácou s formami usiluje o nečasovosť, a to aj napriek už zmieneným historickým poukazom, ale súčasne máme pocit, akoby na toto miesto dávno patrila. Jej oslobodzujúca drzosť je však popri hre nečasových a dobových alúzií, najmä v jej efemérnosti, čim nemám na mysli len odhmotnenosť. Napriek argumentácii, ktorú používajú tak kritici ako aj autori, aby podporili kontextulaitu domu, pociťujem vnútornú silu tohto domu v skrytom programe dočasnosti: má fakticky len pevné železobetónové jadro a všetko ostatné možno demontovať bez toho, aby sa nejakým zásadným spôsobom zasahovalo do prostredia.

2.Krása, estetika
Josef Pleskot sa pri hodnotení Paláca EURO stotožnil s vkusovým súdom neznámeho pražana a vyhlásil dom za „e-le-gant-ný“. Rostislav Švácha sa na konci svoje recenzie zasa rozpísal o tom, ako pekne a s akou eleganciou architekti „zabalili“ svoju zlatú vežu a koľko vizuálnych zážitkov poskytuje. Nie náhodou zrejme vo svojom texte argumentuje proporciami, ktoré sa obvykle spájajú s krásou. Richardovi Doležalovi, ktorý v publikovanom rozhovore vyhlásil, že nemá žiadne princípy tvorby a nikdy ich dopredu neformuluje, jeho kolega Petr Malinský o pár odstavcov ďalej odpovedá, že zmyslom ich počínania bolo, aby prostredie domu bolo krásne a funkčné. To už je bez jedného člena takmer kompletná povestná vitruviovská trojica: účel-pevnosť-krása. K problému rozhodovania medzi alternatívami riešenia dodal, že popri koncepte založenom na kontraste horizontálnej krivky a vertikálnej priamky mali aj iné, ale táto bola najkrásnejšia. Napokon sa ku krásnu dopracoval aj Richard Doležal hoci trochu v inej súvislosti, ale predsa len v úzkom vzťahu s navrhovaním. Krása teda nesporne zohrávala úlohu už v prípravných fázach projektu, ako aj v procese realizácie. Úzkostlivé stráženie vzhľadu, starostlivé narábanie so svetlom, ako aj symbolickými hodnotami farby, dôraz na klasické kompozičné princípy spolu so sústredeným výberom materiálu, dôkladná eliminácia rušivých vplyvov (napr. výťahovej šachty pri veži, tieniacich prvkov na presklennej fasáde), to všetko dokladá, že Palác EURO neprichádza s nejakou novou estetikou, ale skôr sa pri ňom uplatnil výber či voľba (electio) z osvedčených „ukazovateľov“ krásy, a preto je jeho hodnotenie ako elegantného domu asi najvýstižnejšie. Ale je to práve takto chápaná elegancia, ktorá zápasí s „kvalitným výberom štandardu“, so strohou estetikou všednosti a s „ne-architektúrou“ povestnej „českej prísnosti“.


3.„Ležérny“ technologizmus
V autorskej správe nazvanej Zlatá veža na Zlatom kríži v zlatej Prahe, čo bol popri grafickom koncepte pravdepodobne aj koncept príbehový, zaraďujúci premýšľanie architektov oveľa viac do širokého prúdu postmoderny, nech sa tomu bránia akokoľvek. Súčasne s podobnými symbolickými a naratívnymi narážkami sa stretneme s popisom konštrukcií a technológií, čo nie je vzhľadom na žáner žiadnym prekvapením. Dozvedáme sa ako je vyriešené kotvenie skla, ako funguje železobetónové jadro, zoznamujeme sa so systémom vetracích mriežok až po atypické riešenie dojazdu jedného z výťahov, o ktorom sa diskutuje aj na bratislavských architektonických školách. Technologizmus novostavby na Můstku však nie je samoúčelný, ale zdôrazňuje koncept a predovšetkým jeho vzhľadový prejav. Zápas o koncept v súvislosti s technológiami pripomína v rozhovore aj Petr Malinský. Nie náhodou zdôrazňuje práve fasádu. Rostislav Švácha vo svojej recenzii poukazuje na prácu architektov so skleneným tansparentným obalom fasády v horných podlažiach, kde sa napája na strechy susedného domu, a použije pritom slová, že išlo o „ľahkovážny a opäť trochu nouvelovský šarm“. Táto nedbalá, ležérna elegancia je strážená a kontrolovaná eleganciou úzkostlivou a dôkladnou, a ich súhry a vytesňovania splupôsobia pri utváraní výsledného dojmu z Paláca EURO.


PAVEL HALÍK
Václavské náměstí dostalo na svém dolním konci Na Můstku jakousi imaginární vstupní bránu, ohlašující se výrazně po dokončení nové budovy Eura radikální vertikalitou její rohové věže. Ta dokáže hned při prvním přiblížení strhnout k sobě svým výjimečným vzhledem pozornost, takže se zdá, jakoby ostatní stavby ustoupily na chvíli do pozadí a tvořily pouhou kulisu tomuto štíhlému, vlnivému lesklému zrcadlovitému tělesu .

Autoři jsou bezesporu zdatnými učni Jeana Nouvela, ovládají jeho koncept virtuální architektury dokonale. Zdá se mi, že tu existuje blízký příbuzenský vztah k centru Anděl na Smíchově. Nouvel však obvykle vnáší do svého díla nějakou drsnější tóninu, která narušuje plynulost formy. Zde vládne dokonale hladká, téměř obsedantní elegance, jakoby se před námi nalézala jakási architektonická topmodelka, šířící kolem erotické klima, nemá chybu, všechno je bezvadné, není tomu co vytknout. Architektura nebo objekt designérského mistrovství, krásná karosérie? Dá se tu ještě vůbec hovořit o architektuře, v tomto úniku od tektoniky a jejích surovostí? Jaký proud, jaká kategorie architektonické tvorby se zde ohlašuje? Kontextuální souhra, vtipně a hladce rozvinutá konfigurace. Dominantní znaky — křivky, kombinované s geometrií, metalika, sklo, barevné stupňované transparence, vrstvení do hloubky, galaktické osvětlení, zrcadlení, lesk, třpytivé fragmenty, důmyslné střídání vzorců stěn ve vnitřním druhém plánu. Průsvitná vlna atiky, splývající s nebem. Je to jistě jedna z mnoha rozmanitých cest, jimiž se ubírá současná architektura, ale člověk si přitom klade otázku: k jakému cíli směřuje, jaký má být výsledný efekt, jaká je přesnost tohoto efektu mimo efekt samý? Jakoby vrcholným cílem byl nakonec jen smyslový hédonismus.

Co tuto stavbu včleňuje jako organickou součást do prostoru Václavského náměstí? Je nesporně architektonickým dernier cri, proti němuž pandán rozložité budovy Koruny na protější straně náměstí (Antonín Pfeifr, 1909) vyhlíží poněkud těžkopádně, třebaže její rohovou oblou secesní věž nová budova Eura volně připomíná jakoby mělo jít o její záměrné přihlášení do urbanistického souboru, o zjednání legitimity v tomto prostoru. Replikuje svérázně zlatý oblý věnec na vrcholu Koruny zlatým hranatým kubusem. Stavba přináší novou estetiku, estetiku vrstveného hightechového obalu s hrou transparencí a reflexí a světelné scénografie. Jde tu bezesporu o estetiku universální, jaká se dá uplatnit kdekoli, ale vybavenou výjimečnou schopností přizpůsobovat se nejrůznějším místním podmínkám a v tomto případě rafinovaně adaptovanou svou konfigurací pro specifické podmínky historického prostoru Václavského náměstí.
Toto náměstí je vlastně výjimečně rozsáhlý pozdně středověký prostor, definitivně přehodnocený v XIX. a XX. století jako centrální prostor moderní průmyslové metropole s monumentální budovou muzea — chrámu kultury — v čele. Jeho uliční stěny mají ráz pestré mozaikové skladby, v níž se vyjímají moderní stavby (Baťův palác, Lindtův dům, hotel Juliš aj.) jako harmonické a oživující komplementy obrazu. Novostavba Eura se začleňuje do této mozaiky stejně harmonicky, téměř by se dalo říci, že se tak děje s jakousi až neuvěřitelnou lehkostí a snadností. Je to stavba fotogenická par excelence. Zrcadlový lesk oblých povrchů ji spojuje s bezprostředním okolím, které se do nich promítá a tím si své okolí bez námahy přivlastňuje, splývá s ním, svým způsobem na něm parazituje, na rozdíl od ostatních budov, které se snaží o jasné tektonické vymezení své individuální klasicizující znakovosti. Souhra se sousední plastickou novobarokní stěnou špalíčku s rohovým arkýřem s věží je fascinující. Naprostá kvalitativní rozdílnost obou stěn, kdy nová absorbuje starou a svým způsobem ji zdvojuje v deformovaných reflexech, dává prezenci novostavby zvláštní ambivalentní ráz. Působivá je vazba k dvěma moderním sousedním stavbám: Lindtovu domu a Baťovu paláci, kde je skoro demonstrativně dáván najevo příbuzenský vztah, jakoby Euro sdělovalo: patřím přece do vašeho rodu. Obě stavby tvoří jakousi přechodnou zónu mezi budovou Eura a následnou tradiční tektonickou frontou náměstí.

Jakoby náhradou za absenci tektonické struktury se zde objevují důmyslné vizuální invence a hry, přičemž zrak nenalezne oporu v nějaké masivní formě, třebaže celkový obrys stavby je poměrně pevně definován a jasně včleněný do celkové siluety. Důležitou roli tu hrají odstupy: čím větší odstup, tím víc se celková silueta stavby zpevňuje, včetně jejích vazeb s ostatními stavbami v uliční frontě. Přiblížení naopak akcentuje jistou rozvolněnost stěny a akcentuje hru transparencí. Z většího odstupu působí ve svém složitém kontextu jistou exaktností, jakoby její výjimečná zvláštnost a virtuální estetika byly ve svých celkových dimenzích a proporcích přesně určeny. Ještě je také třeba připomenout denní a noční podobu stavby, dalo by se říci její denní a noční existenci. Zatímco ve dne se jeví jistou uzavřeností své formy, v noci jakoby z ní vystupovala a vedla vlastní život bytosti, utkané ze světelných efektů.
Je to zjevně podivuhodná, svým způsobem chameleónská schopnost estetiky hightech vstupovat do jakéhokoli architektonického prostředí a bez problémů se s ním vizuálně spojit. Jakýkoli historický kontext si dokáže osvojit a navázat s ním živou souhru. To však neznamená navázat s ním nějaký sémantický či ideový dialog. Hightech architektura není nositelkou významů, sdělení, zpráv, spíše je přejímá od svého okolí. Není to v pravém slova smyslu architektura městotvorná, těžko bychom si mohli představit, že by byla schopná konstituovat sama o sobě živý urbanistický prostor, na to je příliš egocentrická, závislá na vizuálních scénografických efektech. Ale ve svém omezeném rozsahu dokáže intenzivně participovat na kontextu. Je třeba uznat, že budova Eura vskutku dodržela onu přesnou míru, kdy na něm ještě může účastně participovat.

Publikováno ve Stavbě 2/2003