čtvrtek 8. března 2018, 19 hod
Proč hledat vztah mezi architekturou a poezií? A nesklouznout
přitom do definice Joan Ockman, v níž se nenápaditá architektonická
kultura prostě jen „rozhlíží po intelektuální scéně a kouká, co je nové a
co by mohla použít“? Například tehdy, kdy hledáme, jak navrátit
architektuře její humanistickou roli, její lidský rozměr. Když věříme,
že poetika může vysvobozovat architekturu a její vnímání z uzavření
v pouhém rámci funkcionality, techniky a instrumentality. Tam, kde se
zabýváme architekturou jako komunikativním prostorem. Kdy základem
komunikace je jazyk. Jazyk architektury samotné. A jazyk vnímání a
interpretace architektury. Poezie jako jazyk propojení člověka s okolním
světem, člověka s člověkem, člověka se sebou samým. Schopnost vnímat,
prožívat, chápat, prostředí okolo nás, je možné iniciovat, prohlubovat a
kultivovat. A význam poezie – jako jazyka promlouvání architektury i
způsobu interpretace prostředí okolo nás –, může spočívat právě v možném
napomáhání zvyšování celkové vnímavosti.
Vztahy mezi poezií a architekturou můžeme sledovat ve dvou hlavních
směrech. Tím prvním je poezie jako vlastnost samotné architektury a
jazyk její komunikace s uživatelem. Druhou – poezie jako jazyk vnímání
architektury a její interpretace. A v určitém smyslu pak poezie může být
formativní – minimálně v rovině vnímání „utvářet“ prostředí. Neboť, jak
říká Daniela Hodrová: „Odevždy tu byla víra, že lze určitými slovy a
spojeními slov nejen skutečnost poznávat, ale i proměňovat.“
„Poezie Pavly Melkové je lyrická, v nejlepším slova smyslu, přesto,
jako by v sobě obsahovala jakousi touhu být konstruována. Je stavebná,
ale není analytická, pokud si vypůjčíme název knihy Františka Bílka, je
to jakási „stavba budoucího chrámu v nás“. Množné číslo asociuje to, že
za vrcholně subjektivním vyjádřením autorky cítíme i to, co je její
profesí architektka. Jejím dobrovolným údělem, je směřování od abstrakce
k realitě hotového díla. Melkové jeden záznam nestačí, přes poezii vede
cesta k překvapivě, ve své fundovanosti, poetickým esejům o
architektuře a samozřejmě k stavbě vždy citlivě vnímající veřejný
prostor. Poezie Pavly Melkové je lyrická ve své realitě.“
Martin Souček, citace z knihy Pavla Melková, Hrany dne, Arbor vitae, 2017
Pavla Melková je architektka, věnuje se také výtvarné a teoretické
činnosti. Od roku 1996 je s Miroslavem Cikánem společníkem v atelieru
MCA. Působí jako ředitelka ředitelka Sekce detailu města na Institutu
plánování a rozvoje hlavního města Prahy, pedagogicky působí na Fakultě
architektury ČVUT. Je autorkou knih Bastion XXXI U Božích muk (2012),
Prožívat architekturu (2013), Stůl u okna, na stole kniha (2014),
Prostor pro člověka v tvorbě Michala Škody (2016), Humanistická role
architektury (2016) či sbírky poezie Hrany dne (2017), zároveň publikuje
v odborných časopisech jako jsou Zlatý řez, Architekt či Stavba.
Rostislav Švácha je historik a teoretik architektury, vysokoškolský
pedagog, vedoucí Katedry dějin umění FF UP v Olomouci a vědecký
pracovník Ústavu dějin umění Akademie věd ČR v Praze. Je autorem celé
řady článků a studií, vydal či editoval knihy jako Od moderny k
funkcionalismu: Proměny pražské architektury 1. poloviny 20. století
(1985, 2. vydání 1994), The Architecture of New Prague, 1895–1945
(1995), Karel Teige, 1900–1951: L’Enfant Terrible of the Czech Modernist
Avant-Garde (1999, koeditor Eric Dluhosch), Lomené, hranaté a obloukové
tvary: Česká kubistická architektura 1911–1923 (2000), Česká
architektura a její přísnost: Padesát staveb 1989–2004 (2004), Sial
(2010), Naprej! Česká sportovní architektura 1567–2012 (2012), StArt:
Sport jako symbol ve výtvarném umění (2016), nebo série knih Paneláci,
vydaných UPM. Spolu s Marií Platovskou je editorem svazků Dějiny českého
výtvarného umění V, 1939–1958 (2005) a Dějiny českého výtvarného umění
VI, 1958–2000 (2007).
Součástí diskuse bude představení nové sbírky poezie Pavly Melková
Hrany dne, kterou vydalo nakladatelství Arbor vitae v roce 2017.
Koncepce: Jiří Tourek
Galerie VI PER
Vítkova 2, Praha 8
vipergallery.org
info@vipergallery.org
podle podkladů pořadatele
Náměstí je katastrofa - dříve v parku se stromy seděli lidé, dneska je tam žhavá pláň kam kdo němu tak…
Děkuji za skvělý článek o perfektní technologii a materiálu. Jenom malá poznámka: Egypt není Dálný východ.
Vím, že článek je o něčem jiném, ale tato fasáda je ukázkou absolutního nedostatku vkusu. Dát do štítu větší okna…
Jak daleko od sebe na té VRT vlastně budou zastávky? Stihne se vlak vůbec rozject? Podle výpočtu cestujících to vypadá,…
Asi u profíků, aby si dobráci neublížili.