Poznámka na okraj k recepci Fragmentu v Karlíně

Oldřich Ševčík

V tichu, v domě u lesa, pročítám rázné názory. K torzu a fragmentům stavebně-technologicky i finančně náročného projektu nájemního bydlení – nepřehlédnutelného objektu Fragment. K projektu, který ovšem od počátku provází pozoruhodné zdůvodnění ve všech rozměrech, které jsou pro tak velký a náročný projekt podstatné. O tom v přívalu reakcí a názorů nepadlo ani slovo. Budiž! Proč ne? V první fázi recepce má stavba především zaujmout. Přesto mám pocit, že jsem opět doma, v „české loužičce“ – jak se vztekal básník a Polák SKN. Proč?

Byl jsem více než čtyři roky mimo ČR, ale dosud si pamatuji, že jsem měl hned po přednášce profesora „názor“ (když jste v zahraničí, máte touhu na sebe upozornit asi větší než „doma“). Odkázal mne, tak to v zavedených institucích „chodí“, na svého asistenta. Ten mne zavalil literaturou a dal mi na studium týden a během týdne to se mnou v seminární knihovně probíral. Za čtrnáct dní mne sekretářka pana profesora v danou hodinu vpustila do profesorovy pracovny (s upozorněním, abych byl stručný). Chtěl jsem vychrlit vše, co jsem si snaživě nastudoval. Profesor mi nedal příležitost. Zeptal se: Co to znamená „mít názor“? Na jakých předpokladech vaše tvrzení spočívá a víte o nich? No ano, něco jsem věděl – říká se tomu geneze tématu. Ale už jsem si nebyl jist, zda „mám názor“, zda názor vlastním nebo jen přeříkávám nebo jsem ve vleku emocemi zatížených znalostí, které jsem si přivezl z domova do zahraničí. Neměl jsem názor, měl jsem „mínění“ plus emoce, které jsou na počátku a představují neopominutelné poznání sui generis. A především: Nebyl jsem skutečným vlastníkem názoru. Dialog s profesorem a asistentem na můj „názor“ se konal až po půl roce – a to už jsem názor měl.

K realizaci v novém Karlíně jsem měl příležitost „vyslovit názor“ v trojgeneračním více než obvykle obsáhlém článku ve STAVBĚ s kolegy Ondřejem Benešem a Jakubem Heidlerem.1) Při absenci teorie v Čechách – po smrti Jiřího Ševčíka, který myslel v kontextech Evropy a dokázal výsledky a směřování architektonického dění uchopit v jedinečných konceptech, z nichž tak trochu „mrazí“ – jsme se omezili na zkoumání předpokladů/technologického i kulturního zázemí (moderna, postmoderna, velmi pozdní moderna a s tím spojené proměny estetiky) projektu. Kromě půlnočního e-mailu jednoho historika se celkem nic nedělo. A já s jistou zlomyslností čekal, kdy se rozpoutá ten český „maelström“ mínění a názorů, v němž není místo pro dialog a jak málo bude stačit k vyslovení „názoru“. Dočkal jsem se.

Mluvil jsem s jedním kolegou z TU Brémy – „To ale bude podívaná. To se jen tak někde neuvidí.“ Jeho, jakkoliv pouze výchozí, bezprostřední reakce/úžas je na místě – pozdně moderní estetika v podání Davida Černého si s ní přece prvoplánově (nejen!) pohrává, kalkuluje atd. Ano, respektuji i emoce na webu, vždyť emoce nerostou jako vlasy na hlavě, jak říkal Rousseau; dění na webové síti je zlověstně dunícím podzemím vůči dění mediálního světa televizí, tištěného slova periodik atd. V případě Fragmentu a soch Davida Černého reakce přerostly v lynč. Má jít o kvalitu architektury? Otázka „kvality“ je ve hře vždy, jde jen o to, jak s ní při osvojování/uchopování stavby zacházíme. Z čeho můžeme vyjít? Třeba pro začátek – „kvalita v architektuře není nic, co by se dalo redukovat na kritéria nebo odvodit ze zadání“; a když dojdeme na konec monografie o kvalitě (třeba G. Franck, D. Franck: Architektonische Qualität. München, Carl Hauser Verlag 2008), po dílčích tematizacích a interpretacích staveb, shrneme: „Ačkoliv je beznadějné chtít architektonickou kvalitu definovat, tak není vůbec nemožné o ní hovořit.“ Důležitá je cesta a pravidla, která nám kvalitu pomůžou nalézat a definovat.

Kulturní publicista Pavel Karous má jasno2) – nic než korporátní architektura, povrchní korporátní umění, art washing, invalidní umění. Může korporace (zde ovšem spíše z definice developerská společnost) produkovat nekorporátní architekturu? Zlomky věcných argumentů – odkaz na změnu územního plánu, cenu bytových jednotek ad. – rychle přecházejí v propletení s opakovaným popisem a hodnocením sexuálních znaků sochy nahé ženy v čtivý agresivní český lyrismus. Tázal bych se a vyhodnocoval realitu pro obor architektury podstatnějším způsobem. Po Fosterově zásahu do horizontu Londýna – dramaticky 180 m vysokým novým objektem St. Mary Axe 30 – se nejprve psalo o autismu, o „privatizaci horizontů“, výškové stavby jako by komunikovaly jen samy mezi sebou (ostatně takto jsem o tom před roky psal na stránkách oborového periodika). Ale jak šel čas, prosazování dalších staveb vedlo k jejich provazování, k hledání urbanistických kompozičních zákonitostí a dnes jako samostatná svébytná vrstva spoludefinují horizont metropole nad Temží – jako její vizitky a emblematické stavby na prahu XXI. století. Jestliže se neuzavřu do negativního pohledu, mohu to také takto vnímat. Anebo tuto interpretaci mám od počátku popřít? Kredit architektury, měřeno stavbami financovanými veřejným sektorem i velkými korporacemi v devadesátých letech a prvním desítiletí 21. století, vzrostl – realizace v 90. létech změnily panoramata západoevropských metropolí. Vzrostl tedy odpovídajícím způsobem i kredit architektů? Anebo vzrostl především význam obchodních, bankovních a dalších institucí, které se obrací, nebo využívají významné architekty k svému zviditelnění a petrifikaci do mimořádných staveb? Budiž, ale proč v projektu Fragment přehlížet: jde o významnou cílenou aspiraci developera – dokázat to, co se dařilo v 60. létech – upoutat pozornost a získat respekt pro dění v české architektuře právě propojením architektury s uměním. To je „jádro pudla“!

Tehdy, v „Bruselu“ (1958), při zachování požadované funkčnosti pavilonu (abych snaživě „příkladoval“, alespoň uvedu: i ten bezprostředně sousední rakouský pavilon byl technologicky o etapu dál – ale při oslabení nároků, které se kladou právě na výstavní pavilon), se podařilo odkrýt skryté možnosti v pozdním funkcionalismu (zdaleka tedy nešlo o „slovanskou barevnost“ atd.). Dnes Trigema realizuje projekt, kdy musí počítat s dlouhodobou ztrátovostí náročné investice. K tehdejšímu pavilonu v Bruselu byli architektem Šrámkem šťastně/odvážně přivoláni nadaní jedinci z teprve nastupující generace. Dokázali využít příležitost a předvést na hustě obsazené mezinárodní aréně, co umí.

Na koho se mohou developeři obrátit a vsadit v kooperaci architektury a umění dnes? S vědomím, že to bude cíleně „událost“ na architektonické scéně? Navíc provokativně, hlupácky řečeno – na niž se budou jezdit dívat výpravy ze zahraničí? Zbytečná provokace, marnivost? Máme zůstávat střízliví, věcní, umírněně vynalézaví a dovedně těžící z minima maximum? Ctnosti – přísnost, střízlivost – mají svou hodnotu, ale i ten haló efekt je pro jednu generaci zapotřebí. Jsou stavby, které „tiše křičí“, a jsou stavby, které si bez zábran reklamují pozornost. Konec konců: Jistý kalkul s rozhledem po evropské scéně je na místě – vždyť tehdy k Bruselu se konala strategická porada sklářů – jak jít dál, na co vsadit – lze konkurovat práci s křišťálem ze Skandinávie, konkurovat tradici italské práce s barevným sklem? Shodli se – je třeba na to jít jinak a nalezli řešení – našli cestu! (Mimochodem, obdobná strategická porada architektů v 60. létech se nekonala, nová řešení vznikala jinak.) Byly z toho hvězdné hodiny uměleckého sklářství a velká tradice inspirující spolupráci architektů s umělci. Resumé? Proč se nepokusit na tuto tradici navazovat?

Další text a názor mi přiřadí roli občasného extrémisty: David Černý sahá své soše sotva po kotník. Je to velkorysé v zemi, která neví a nepoznala skutečnou velkorysost; spíše se zdá, že zde rostou političtí Hurvínci a parlamentní Karkulky jako houby po dešti. V prvním článku jsem psal, že se do nového Karlína budou na Fragment jezdit dívat turisté z Evropy i Asie – je to scénické, teatrální až kýčovité, spektakulární a dramatické – prostě David Černý! Ale! Především se pokusme poznat/vidět to, co do tohoto projektu bylo vloženo! Pražská postmoderna? Velmi, velmi pozdní moderna? Důraz na využití fikce („ne funkce, ale fikce“, H. Klotz). ­Vystupňovaný racionalismus (špičková smart architektura Fragmentu), důraz na rytmus a asociace entit na mnohonásobně strukturované fasádě a současně hravost a provokující vitálnost v jednom objektu („Chudoba architektury trvala již dost dlouho!“, N. Coats)? Konec nudy z univalentní sterilní estetiky a vzestup architektury asociativního myšlení atd.? To vše a ještě více tam je – je to přece zjevně nepřehlédnutelný fenomén i v době panující kultury entertainmentu velmi pozdní moderny! Fenomén konotující českou malost toužící po velikosti? Už to tady jednou bylo na Malostranském náměstí – gigantický a přitom rozverný trpaslík od skvělého sochaře Gebauera (socha na místě velkoryse koncipovaného sousoší polního maršála Radeckého, která byla po vzniku Československa „uklizena“)! Bylo to příliš pravdivé, tak i tuto sochu „uklidili“. Doslovnost v tom projektu/realizaci Fragmentu neúprosně je a přesah se musí u tohoto uměleckého zacházení s realitou a přetlumočení hledat jinde – jak jinak, vždyť jde o cíleně hravou, ironickou, spektakulární architekturu! Nemohu neupozornit: Nevypovídají reakce rozesmátých dětí a mládeže o této realizaci podstatněji více než smršť hněvu a netolerance na webu? Nepřehlížejme a doceňme: ve sféře výtvarného umění i architektury se vytváří vlastní trajektorie, které až reakcemi na tyto skulptury třeba i dalšími skulpturami a stavbami zpětně „vysvětlí“ i sochy Davida Černého – nejsou „autistické“, je to snaha o přidání další celkové smysluplné vrstvy. Odkaz na Invalidovnu z doby vrcholného českého baroka pokládám ze strany sochaře Davida Černého za spíše nahodilý. Ale měl bych vědět, že to k jeho způsobu vidění a reprodukce reality patří; ostatně tato invence Davida Černého si vydobyla místo i na mezinárodní scéně; navíc – umožňuje mu realizovat velmi různorodé projekty, „klikající autobus“ i Quadrio – otočnou sochu Franze Kafky u stanice metra Národní třída atd. Takže znovu: Co mne zlomyslně těší – ta realizace zaujme až příliš a převést do několika vět, jaké místo má v současné/aktuální kultuře entertainmentu a seriálových hrůz všedního dne a v prostoru Českých zemí – to je na teoreticích architektury! Jsou-li zde.

Je zde ještě jeden rozměr, horizont, pod kterým se odehrávají zmatečné slovní šarvátky. Obor architektury v prvních desítiletích XXI. století – po odeznění postmoderny a minimalismu, nad kterými se zavřela voda – je „rozjitřen“. Tři desítiletí postmoderny v oboru architektury zůstavila dědictví: nevídaně rozvolnila výrazové prostředky a masivně intelektualizovala architektonickou teorii – v Čechách ovšem šlo o „hovor do prázdna“, destruovala pravidla a tradice a zároveň se slovně, proklamativně hlásila k obnovení významu místa, kontextu, přes tzv. radikální eklekticismus otevřela cesty k dialogu mezi kulturami/civilizacemi v architektuře! V době po postmoderně (přetrvávající linie radikálního dekonstruktivismu dnes účinkuje jako položka v dominující množině projektů a realizací všeho druhu) jsou obory architektury a urbanismu doslova a do písmene nabity/těhotné neuskutečněnou potencionalitou! To je doba, kdy je osudové, jestliže se někdo za generaci architektů nepokusí – při té vší dřině, zápolení s ustanoveními stavebního zákona v Čechách, při maximalizaci architektonického činu navzdory omezeným dostupným investicím atd. – vstoupit po postmoderně do rozjitřeného oceánu architektury.

Co je „ve hře“? Všichni – architekti, urbanisté, designeři, inženýři i veřejnost – to „více méně“ víme. V realizacích a projektech soudobé architektury se sváří snová, fantastická i fantaskní architektura se střízlivými, zklidněnými realizacemi, architekt/architektura spolupracuje, ale i bez zábran podléhá designu, směřuje se k ničím neomezující se exkluzivitě na straně jedné, i k prosazení síly/poselství, které je přítomno v tom, co je prosté/obyčejné, high-technology se různými cestami propojuje s ekologickými, alternativními postupy na straně druhé. Extrémy v architektuře mají protipól v projektech, kdy architektura cíleně směřuje k terapeutickému účinku. Na otázky – s čím se v době velmi pozdní moderny architektura potýká a čím se stává a čím by měla být, co je jejím nejvyšším úkolem a jak ho naplňuje – se podstatným způsobem odpovídá, ne slovy, ne tezemi historiků a teoretiků architektury, ale v realizacích. Věřím v této souvislosti nejen ve vysokou receptivitu české kultury (jak o tom psal filosof Jan Patočka) a její naplnění ve chvíli, kdy jde o prokázání svébytnosti, o vykročení k novým horizontům. Opak zatíží celý další vývoj na generace. To není zkratovým voláním po „světovosti“ české architektury, ale připomenutím toho, co „tiká“ ve všedním dni jejího provozu.

Resumé? Žijeme v době ekologické krize, vyrovnávání globalizace s regionalismem, geopolitických střetnutí a přes architekturu, která je z podstaty víc než pouhé pasivní svědectví o době, do níž jsme uvrženi, která nejen vyjadřuje „ducha doby“ (jak o tom na prahu moderny programaticky psal Mies van der Rohe), která je i kritikou doby, která představuje – podstatněji řečeno s E. Petitem – epistémé naší doby, každodenního života – můžeme „číst“, co se děje se světem i s námi. Po první rozbouřené fázi recepce – v níž jde především o upoutání pozornosti k realizaci Fragmentu, nezůstat nepovšimnut! – přijde fáze druhá. A do hry by měl vstoupit nadhled – například reflektovat dění v oboru architektury nejen z hlediska vlastních preferencí, ale jako součást poznání toho, že i na naší malé scéně architektury se budou (věřme, že nepropadneme na úroveň skanzenu) stále více střetávat dva protichůdné vektory vývoje – „technogenní vektor“, tj. stále jednoznačnější až dominantní směřování k technologickým inovacím se současně protikladnou pozicí směřující k jeho zpomalení, k hledání klidnějších alternativ – vektor směřující k ochraně člověka a života. Architekt „velmi, velmi pozdní moderny“ by měl vyhledávat pozici, v které nepropadne ani do fatalismu vykonavatelů, funkcionářů techniky, ani do pozice bezmocných rozhořčených vzbouřenců proti technice, což vede k témuž. To je velké rozpětí, spousta věcí se zásadně mění a těžko říci, co se osvědčí zítra. Zmíněné „vektory“ nejsou na obzoru, ale vstoupily do všedního pracovního dne architektů a urbanistů.

Druhé resumé? Oč mi jde v druhém plánu v souvislosti s bouřlivým echem na Fragment se sochami Davida Černého? Nemáme recenzované oborové periodikum, které by avizovalo v zahraničí, co se děje na naší domácí scéně architektury! To ovšem zpětně podemílá sám fundament „domácí“ sebereflexe stavu architektury. Netopíme se – třeba právě při pohledu na rozjitřenou webovou síť – řečeno s Kierkegaardem, právě proto v triviálních záležitostech a argumentech a nemíjíme podstatu? Nevyužité příležitosti mají také své náklady! Pro tak významné obory, jakými architektura a urbanismus jsou, to je sebezničující marasmus a provincionalismus! Přeháním? Ano, nicméně těch třiatřicet let po listopadu 1989 – to byl čas na zformování generace, na sebereflexi a jí vlastní odkrývání perspektivace – kde jsou jejich mluvčí (40 let je v historiografii doba pro generaci) a platformy? A především, jak si tato generace rozumí? Jedna věc jsou results, výsledky, druhá efforts, záměry, jak říkal při pohledu zpět politik Klausova formátu. Bez tištěného robustního recenzovaného periodika provázaného s děním v zahraničí to nepůjde (to, co STAVBA v tomto rozměru – díky Bohu a tolik potřebné čtenářské obci – činí, by tím bylo umocněno!). Otevřenost, o které zde hovořím, se nezakládá nezbytnými výlety a pracovně studijními pobyty v zahraničí, ani přijímáním významných aktérů evropské scény architektury – vůči světu je třeba ji zafixovat a reflektovat z vlastních argumentačně ukotvených pozic. Jinak o žádné skutečné názory nejde, a jednotlivé fáze recepce nových projektů a realizací nezvýší svůj argumentační standard – tím se vracím na začátek tohoto příspěvku.

Vrátím se k roli občasného extrémisty: Smartarchitekturu Fragmentu a s ním spojeného sochaře Davida Černého registrují v zahraničí již dnes; z důvodů, které jsme napsali obšírně (s oporou v teorii) s kolegy Ondřejem Benešem a Jakubem Heidlerem v již výše zmíněném článku ve STAVBĚ a které jsem zde načrtl v reakci na aktuální dění na webových sítích, jsem přesvědčen, že – v konečné instanci! – tedy při všech možných i těch nemožných výhradách – je to dobře. A basta.

Poznámky
1. O. Beneš, J. Heidler, O. Ševčík: STAVBA, 4/2021, Nezbytná „poznámka nejen na okraj dne“, s. 20–23
2. Srv. web: Pavel Karous: Komentář: Invalidní umění v Karlíně. David Černý ve službách korporátní architektury.
3. Srv. Ondřej Beneš, Jakub Heidler, Oldřich Ševčík: K podtextu peripetií postmoderní architektury a naší doby – „velmi, velmi pozdní moderny“. In: Projekt, roč. 64, 2022, č. 1, str. 96–101

————————————————————

Nepřehlížejme a doceňme: ve sféře výtvarného umění i architektury se vytváří vlastní trajektorie – zde komerční – které až reakcemi na tyto skulptury dalšími skulpturami a stavbami zpětně „vysvětlí“ i sochy Davida Černého, že nejsou autistické, ale že je to snaha o přidání další celkové smysluplné vrstvy.

Oldřich Ševčík
Foto archiv autora a Trigema
Vyšlo v časopise Stavba 4/2022  

 

Komentáře

  1. Čtenář Stavbawebu says:

    Tohle že je poznámka na okraj? Snažila jsem se to přečíst, ale nedala jsem to. Autorovi se tímto omlouvám.

  2. Čtenář Stavbawebu says:

    psaní je moc dlouhé a tedy hůře vnímatelné!!!! Ale architektura objektu a sochy Davida jsou senzační a následní developeři budou mít secsakra obtíž to překonat!

Zadejte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*