Průvodce Konceptem odůvodnění Metropolitního plánu

Územní plán hlavního města Prahy – Metropolitní plán – Koncept odůvodnění je od pohledu úctyhodná kniha o jednom tisíci převážně textových stran.¹ Ovšem čtenář nemusí být už předem frustrován objemnou bichlí, do začátku mu k optimismu stačí rozklíčovat její název. Z první části je bez emocí jasné, o co jde – o územní plán. Přívlastkem metropolitní se ale tento plán vymyká a vymezuje vůči všemu, co bylo dosud v Praze uděláno – vůči všem konceptům územních plánů vzájemně se odlišujících jen rokem faceliftu, stupněm rozdrolení pestrobarevných plošek a mírou dezorientace svých uživatelů. Metropolitní není použito ve významu geografickém (nejde tedy o plán metropolitní oblasti), ale jako „plán metropole“.² Slovo odůvodnění naplňuje požadavek na podobu územně plánovací dokumentace a zároveň je slovem koncept překlenut fakt, že rozpracovanost této dokumentace ze zákona nemůže být veřejnosti před jejím dokončením předkládána a že jde o text, který má především otevřít diskusi.
 
Tisíc stran, milion znaků, sto padesát tisíc slov – to rozsahem odpovídá solidnímu románu, který by průměrný čtenář přečetl za dvanáct hodin. Tedy nic, čeho by se měl bát. Koncept odůvodnění ovšem románem není a ani se tak nedá číst. I když svým způsobem je to příběh „matky měst“, jejímž osudem nás autoři nechají plout, a napětí i očekávání budují způsobem téměř detektivním až k otevřenému konci. Jak jej tedy číst, jak se nezamotat v hojných pramenech a vzájemných odkazech sešitů, jak neustrnout na jednotlivosti vytržené z kontextu či na tématu, na němž mám soukromý zájem? Grafický návod na četbu je ve Schématu dokumentace, čtenáři také pomůže, bude-li Koncept odůvodnění vnímat jako 4D model (není třeba pouštět se do složitých paradoxů moderní fyziky a stačí čtvrtým rozměrem rozumět čas). Ne náhodou jde o stejný způsob čtení, jakým Metropolitní plán „čte“ Prahu – tedy nikoliv odtržený pohled na fragmentovanou placku, ale zcela obeznámený pohled na trojrozměrný heterogenní prostor probíhající v čase (bez uvažování kvantové mechaniky). Samozřejmě čtenářova pozornost nemůže být na více místech abstraktní mřížky současně, ale pokud si bude vědom struktury dokumentu, nebude tápat a naopak si pln sebevědomí a zvědavosti tento výlet užije.³ Jednotlivé sešity jako četba dobře fungují i samostatně; vznikaly postupně v řádu měsíců i let a podílely se na nich desítky autorů (obojí je přiznané a zřejmé); prošly lektorskými posudky a jsou předmětem průběžné redakce ze strany kohokoliv, kdo tomuto materiálu ve zpětné vazbě věnuje víc než jen slova paniky.

Při studiu Konceptu odůvodnění je dobré přijmout informaci z Úvodu, že cílem je „předložit a vysvětlit alespoň částečně východiska a metodu tvorby plánu ještě před tím, než předložíme jeho konkrétní návrh … prezentujeme tedy metodu ještě dříve než výsledek“. Stejně jako prospěje se hned zkraje oprostit od řady principů, které známe (zapomeňte na funkční plochy⁴), ani prvoplánově nepátrat po konkrétní budoucí regulaci – autoři považují už pouhou „informaci o stavu území za základ regulace“ a tím se „charakter území stává regulací“. Dodržení rigidních okrajových podmínek plánu založeného na funkčních plochách je beztak značně hypotetické – viz jeho tisíce změn – a přináší jen omezení a nesvobodu. Stále je třeba mít na zřeteli, že modernistické plánování se stalo nástrojem útlaku a ovládání a o jeho překonanosti panuje cechovní shoda (snad zde není jen přání otcem myšlenky). Jakékoliv pokusy bagatelizovat celospolečenský zájem o kvalitu veřejného prostoru (a tento zájem se plíživě stává požehnaným mainstreamem), nebo dokonce snahy tlumit jeho praktické následky se rovnají úsměvnému pokusu ucpat protrženou hráz hrstičkou bláta (pro vlastní spásu je naopak nutné zvednout stavidla).

Po pětadvaceti „svobodných“ letech se v podobě připravovaného Metropolitního plánu objevuje příslib skutečně svobodné tvorby vyváženého a rozvíjejícího se města, včetně konstruktivní participace. Přichází liberální nástroj sloužící k vybudování metropole pro nastupující generace Z a Alfa. O těch se toho zatím moc neví kromě toho, že dostanou věnem civilizaci na pokraji globální krize, zato neomezený přístup k informacím i způsobům komunikace a tomu odpovídající (mizivou) míru shovívavosti ke svým předkům. A jedním z oficiálních cílů územního plánování je právě umožnit trvale udržitelný rozvoj (nic míň než zajistit celku nesmrtelnost) a existenci a přežití i generací příštích. Při plném uvědomění si aktuální situace bychom si určité atavismy měli přiznat – jakkoliv zjemnělá a v každém ohledu mírná se Evropa zdála, i Prahy se v celosvětovém kontextu dotýká konkurenční boj a dokonce zápas o přežití.

Zpět k četbě Konceptu odůvodnění – ten vnímám ve dvou hladinách. V první jde o mapování současného stavu a sleduje linii věcných souvislostí. Jak uvádí autoři: „Každý plán město v první řadě mapuje a teprve poté interpretuje směrem do budoucnosti“. V sešitě Atlas 5.000 (podklad pro Územně analytické podklady 2014) je poznání „zeleného stromu života“ převedeno do cenné podrobnosti – pro celé území administrativního celku jsou zpracována veškerá veřejná prostranství; ploty; počet prodejních jednotek v parteru; podlažnost objektů; tvary střech – a právě tyto na první pohled bizarní detaily pak v praxi tvoří obraz města z pohledu chodce. Další spíše informativní sešity jsou Století plánů pražské metropole, přinášející vyčerpávající exkurz do tématu, a Metropole a region, v němž šíře osazení do kontextu uspokojí každého. Do této hladiny patří i poeticky pojmenované sešity prozaického obsahu Cesty zvířat (ÚSES – krajinná infrastruktura), Cesty lidí a zboží (dopravní infrastruktura) a Cesty médií a informací (technická infrastruktura), ve kterých kromě monitorování stávajícího stavu už dochází i k určitému plánování. Mezi mapovací sešity bych (oproti autorům) zařadila i Třetí rozměr města, který se díky oživení pojmu veduta a jeho pozvednutí na digitální úroveň nebojím nazvat revolučním. Zvolená metoda i výsledky stojí za podrobné prozkoumání – bez tohoto ultimativního pohledu na vertikální strukturu Prahy včetně terénu se výška objektu, jak byla definována dosud, jeví jako bezobsažné klišé.

Na hranici přelití do druhé, esejisticko-vizionářské části je sešit Topografie, krajina a parky a jeho historický a legislativní ponor do tématu krajina včetně objasnění klíčového pojmu krajinné rozhraní i hierarchizace stávajících pražských parků a stanovení deficitů. Podobně se na pomezí mapy a vize nachází (resp. přesahuje do obou) i sešit Ulice a náměstí – ten označuje popis Prahy „skrze veřejná prostranství, jejich kompozici a hierarchii“ za základní kámen Metropolitního plánu a věnuje se mu v odpovídací hloubce záběru. Vyvrcholením první hladiny je plánované rozdělení Prahy na základní jednotky čili lokality v sešitě Hranice města a lokality. Pomocí strukturální diagnózy je Praha nově rozčleněna nejprve na pět základních struktur (centrum, město, předměstí, periferie, krajina) a dále po důsledné analýze a konzultaci s obyvateli (zastoupenými městskými částmi) na 797 lokalit s nezaměnitelnými názvy, které vždy vychází z tradice a umožní identifikaci lidí s místem. Zátěž lokality (která povyšuje „funkci“ na úroveň kvality sousedství) má čtyři barvy – krajinná/zelená, rekreační/žlutá, obytná/červená a produkční/modrá, kterými je označena nejvyšší přípustná míra zátěže (všechny nižší míry zátěže pak jsou v dané lokalitě možné) doplněné o šedou/prozatím neurčenou (v lokalitě rozvojové a transformační). „Zátěže lokalit byly přiřazeny na základě současného stavu v území s respektováním jejich individuálního charakteru a jsou vyjádřeny barvou obrysu, aby netvořily plochy a zůstalo možné zobrazovat strukturu zástavby.“ Pro kompletní názor na lokality je nezbytné je podrobně prostudovat.

Všechny výše uvedené sešity Konceptu odůvodnění tvoří dohromady jakousi „výpočetní tomografii“, kdy Praha je pacientem, jehož tělo se zastavilo v čase a v jediném okamžiku bylo podrobně změřeno, popsáno a zakresleno (okamžik vztažený k tisíciletému trvání města). Tato celková „anamnéza“ je počinem jedinečným – tím, že se autoři nesmířili s přebíráním starých dat a mravenčí prací si vyrobili databázi vlastní – na jehož výstupech je možné realisticky hovořit o praktických východiscích územního plánování v Praze 21. století.

Z Konceptu odůvodnění vystupuje druhá hladina, shrnující teoretické prameny a jejich interpretaci pro náš konkrétní příklad. Výsledkem je krom jiného soubor esejí, často myšlenkově neobyčejně pronikavých a obsahově zajímavých, které mají potenciál vzbudit další diskuse a zřejmě i polemiky. A tak jako je první hladina pevně usazena do aktuální denní praxe, druhá naopak strhává do víru teorií z nejrůznějších oborů – od filozofie přes fyziku k meteorologii. Při doporučení jak celý Koncept odůvodnění číst jsem v pokušení zaexperimentovat – protože předpokládám alespoň elementární znalost problematiky a zájem – a navrhnout začít sešitem Město, řád a chaos. Ten čtenáře postaví rovnýma nohama do transdisciplinárního mixu teorií, který se dotýká nejobnaženější podstaty současného města. Podle autorů je jí „správně dávkovaná míra chaosu v řádu města“. Platný plán, i všechny předchozí, označují za „přeurčené“; zdůrazňují, že „absolutně vše je v nich závazné“ a nebojí se pomocí právního rozboru prohlásit, že současná „nekončící regulace je protiústavní“, protože ignoruje svobodu občana rozhodovat o svém majetku a zájmu. Na základě přejaté myšlenky, že „všechny klasické deterministické systémy mohou plodit chaos“ (myšleno vědecky definovaný chaos), a takovým systémem jsou i dějiny urbanizace města, navrhují „redefinovat míru determinace na únosnou míru“, vytvořit plán „flexibilní, který nebude potřebovat ohýbání zákona“ a nebude „obyvatele mást falešnou jistotou o podobě jejich sousedství.“ Nevyhovujícím funkčně pojatým plánům pak vrátí úder plán strukturální, protože „struktura, nikoliv funkce je nástrojem pro popis i tvorbu města“ s lakonickým dovětkem, že „společné zájmy obyvatel se realizují mezi budovami, v prázdnu, které představuje veřejné prostranství a krajina“. K sešitu Město, řád a chaos patří i První dodatek o vztahu města a kulturního dědictví (UNESCO), který sděluje, že „Metropolitní plán usiluje o velkorysost pro Prahu 21. století, aby obstála před mezinárodním společenstvím jako Světové dědictví“, a to včetně své vrstvy současné. Jsme čestně varováni, že v historii města „má význam každá vrstva“ a „nečinnost, případně úpadek je také ukládanou vrstvou“.

Nejlepší ale bude číst Koncept odůvodnění od začátku, od prvního sešitu Paradigma a Zlaté pravidlo. V něm se propisuje především silný apel na rozumovou i citovou stránku čtenáře (který je zároveň obyvatelem Prahy a budoucím uživatelem Metropolitního plánu), aby změnil svoje vzorce myšlení o územním plánování – nebo alespoň aby změnu připustil. Tento proces začíná zdánlivě jednoduše, čtyřmi základními „pravidly hry“. První pravidlo se týká nepřekročitelnosti první čáry. Praha a její nezastavitelné lokality jsou pevně plošně uzavřeny směrem do vnější krajiny a také jsou „uzamknuty“ její krajiny vnitřní – první čarou urbanismu je jasně nakresleno, kde se stavět už nebude. Druhé pravidlo vymezuje krásná veřejná prostranství – druhou čarou urbanismu je vyznačena síť míst, která jsou určená pro všechny lidi, a která tomu musí být v každém ohledu přizpůsobena. Pravidlo třetí se týká výškové kompozice města – jak bylo řečeno, město není plocha, ale prostor a tak musí být nahlíženo. Čtvrtým pravidlem je práce s časem – tedy účelné načasování jednotlivých kroků provádění plánu. Následuje popis a vysvětlení všech úrovní plánu včetně jejich měřítka. Na závěr se šéf autorského týmu přiznává ke stěžejní pohnutce při tvorbě Metropolitního plánu a tou je ctění Zlatého pravidla, které v různých nuancích znění v různých kulturách hlásá totéž: Co nechceš, aby ti jiný činil, nečiň jemu. V překladu pro naše potřeby: Udělej dnes takový plán, podle kterého bys zítra chtěl stavět a podíl na nové kvalitní architektuře rostoucí z takového plánu není upírán nikomu z profesní obce, kdo je ve stavu se ho zhostit.⁵

Následujícím sešitem je Duch plánu, předkládající deset tezí k obrazu města Prahy a jejich vzájemné provázání – zřejmě nejzásadnější východisko stojící „nad vším“, bez jehož pochopení a přijetí se k detailům plánu smysluplně nelze a ani nemá cenu propracovat. Před představením oněch deseti tezí je potřeba uvést, z čeho pramení. Autoři se zde opírají o jeden z pilířů evropské kultury, jímž je řecká filozofie a v tomto případě Pýthagorejci a jejich tetraktys. Inu, narovinu: je to poněkud jiná káva než dosavadní tonutí v rozpacích nad „plochou s rozdílným způsobem využití – smíšenou“ a nekonečné lavírování s „koeficienty využití území“ v tabulkách ploch. Ale jak rezonuje celým Konceptem odůvodnění – město dělají konkrétní tvůrci pro konkrétní uživatele, nikoliv roboti pro automaty, a je zcela logické použít všechny ideové nástroje, které jsou na počátku třetího tisíciletí k dispozici.⁶ Koncept odůvodnění jde v transdisciplinaritě příkladem a jeho autoři se například na filozofii na mnoha místech přímo nebo nepřímo odkazují – namátkou na Hegela, Kanta, Platóna nebo právě Pýthágora a jeho učení o číslech.

První z deseti tezí zní „Imploze“ architektury. Pojem imploze (zhroucení se objektu do sebe) z astronomie je zde instalován přeneseně a s nadhledem. Suchopárně jej lze vyložit jako opatření, které povede do stavu, kde se Praha už nebude plošně rozpínat a naopak bude účelně využit prostor uvnitř. Čili přirozený a správný směr rozvoje města z pohledu ekonomického i ekologického, ale hotová pohroma pro netolerantní starousedlíky. Druhá teze odkazuje na naše společné dědictví, na Historické město, v němž nově zavádí abstrahovaný trojúhelník historických hodnot mezi Pražským hradem, Vyšehradem a Vítkovem. Protiváhou je mu třetí teze, Modernistické město a jeho romanticky znějící náhrdelník periferie, tedy vnější prstenec modernistických struktur (převážně sídlišť). Ve čtvrté tezi Městské parky se praví, že i ony „jsou architekturou“, pátá teze Vltava vrací pozornost k řece, která už není stokou, ale zdrojem rekreačního potenciálu a hlavní kompoziční osou Prahy. Šestá teze Zelené rozhraní a krajina zdůrazňuje nezbytnost oddělení toho, co je vně a co uvnitř, sedmá teze Výšková regulace a potenciál nás tedy logicky směřuje nahoru, zavádí pozitivní výškovou regulaci a naznačuje zcela konkrétně, kde má Praha potenciál výškových staveb. V osmé tezi Nové mosty a propojení se ukazuje, kde Praha žádá další spojení (nejen) břehů, podobně jako v deváté tezi Hlavní třídy 1+xx, která předznamenává budoucí „metropolitní priority“. A poslední, desátá teze Transformace vs. rozvoj koordinuje rozvoj města směrem dovnitř. Těchto deset témat pak tvoří spřízněné triády (trojice), případně další formace synergicky reflektující nejpalčivější problémy současné Prahy. Autorský tým připouští, že v rámci žánru je zvolena pionýrská forma „ilustrovaných tezí“ právě proto, aby už nebyl prostor pro zmíněné „nekončící tabulky“, které jsou krom jiného zřídlem „nedůstojnosti a alibismu“.⁷ Po této rozbušce následuje sešit Slovník plánu, předvoj snahy o „jednoznačný, přesný, ustálený a srozumitelný jazyk“. Obsahuje na šest desítek nových zásadních termínů a hodí se jej mít stále při ruce. Je slibné, že „představuje platformu pro svou precizaci“.

Sešit Potenciál, priority a flexibilita do jisté míry opakuje a dále rozpracovává mnohé z řečeného v předchozích sešitech – za pozornost stojí především vymezení transformačních a rozvojových ploch, jejich následné seskupení do transformačních a rozvojových území s unikátními názvy a podrobně zpracovanými hodnotícími diagramy jejich potenciálu. V sešitě Kvalita života a vybavení města, kromě rozboru vztahu mezi celou škálou typů infrastruktury sloužící obyvatelům města a kvalitou jejich života v něm, probíhá zároveň poměrně údernou formou prezentovaná rekapitulace historické cesty k Metropolitnímu plánu a všech témat Konceptu odůvodnění. Posledním tematickým sešitem je Plán a veřejný zájem, který směřuje uvažování nad budoucností Prahy do právně-etické roviny a na závěr otevírá velké téma – analýzu současného stavu vlastnictví veřejných prostranství a jejich hypotetické vykoupení do veřejného majetku. Úplně poslední sešit je spíše doslovem autorského týmu nebo rozšířenou tiráží včetně harmonogramu prací.

Jak bylo s nadsázkou řečeno, Koncept odůvodnění není zalidněným epickým románem s odpovídajícím dramatickým obloukem. Svou konstrukcí se ale žánru podobá – prodlévá na detailech, neúnavně prokresluje dobové reálie a podrobně odhaluje myšlenkové pozadí generované z nejrůznějších pozic, zatímco rozuzlení probíhá nenápadně, katarze je spíše latentní a rozdychtěný čtenář čelí poněkud překvapeně konci v nejnapínavějším momentu.⁸ Cílem ale zřejmě není předložit další technicistní návod, jak s patologickou důsledností zregulovat město nebo jeho libovolnou část a tím dostat snahu o jeho udržitelný rozvoj do extrémní polohy. Naopak, v Konceptu odůvodnění čtu kromě propracovaných metod i obhajobu práv „mlčící většiny“ žijící v demokratické společnosti a úsilí zavést do územního plánování nevídané hodnoty, jako je „krása“ nebo „vědomí něčeho, co mě přesahuje“. V plánování a rozvoji Prahy stále trvá nenaplněná potřeba velké strategické vize. I proto je teď podstatné, aby se městské části, zájmové skupiny i zapálení jednotlivci povznesli nad své parciální zájmy; aby dokázali aktivovat svůj smysl pro ctění zájmu skutečně veřejného a používat možnosti demokratické společnosti pouze v dvojjediné vazbě na osobní zodpovědnost; a na prvním místě aby v sobě uměli najít obyčejnou lidskou důvěru v druhé.
MARIANA PANČÍKOVÁ
Psáno pro časopis Stavba v únoru 2015

Poznámky:
1 Existuje i v provedení osmnácti tematických sešitů řazených v krabici a postupně doplňovaném dodatky. K oběma verzím patří sada dvanácti ilustračních výkresů. Kompletně k dispozici také digitálně zde
http://plan.iprpraha.cz/cs/upp-ke-stazeni
2 Je možné spekulovat, zda si Praha přívlastek „metropolitní“ zaslouží, jde ale bezpochyby o naše největší a hlavní město, které je kulturním, obchodním a politickým centrem oblasti. A ať už skepse přichází zevnitř nebo zvenčí, Praha a její minulost i budoucnost vábí.
3 Kromě podnětného obsahu disponuje Koncept odůvodnění také grafikou, strukturou, sazbou a jazykovou úrovní textu, nad nimiž srdce jinak většinou traumatizované redaktorky plesá. Je to rozdíl oproti běžně tolerovanému standardu technické dokumentace nevábné formy i obsahu, která mívá za úkol zřejmě preventivně otrávit a odvrátit od podstaty.
4 Bohužel za desítky let provádění územních plánů má naše společnost „barevné fleky“ zadřené pod kůží víc, než je ochotna si připustit. Oddělování sice tříbí elitu i charakteristické rysy, zároveň buduje vztahová a sociální ghetta; a uzavřenost a nízká rozmanitost hloubí těžko zacelitelné rýhy. To ve výsledku přináší plytkost, nudu, v určitém bodě ustrnutí a následně vývojový ústup – stejně jako územní plán založený na přísném dělení funkčních ploch.
5 Pamatuju se, že při našem prvním rozhovoru v roce 2007 mě Roman Koucký dokonce šokoval představou černobílého plánu složeného z čar, a jehož jedinou regulací jsou jména architektů přiřazená k jednotlivým výsečím, včetně „prázdných“ míst pro architekty mladé a budoucí.
6 Je nepochopitelné, proč v době téměř nulové negramotnosti i cenzury – kdy jsou zpracovány v přátelské formě neuvěřitelné zdroje poznání, od filozofie a matematiky po kvantovou teorii – toto rodinné stříbro není plošně využíváno napříč obory.
7 Video v trvání 6 min. zde https://www.youtube.com/watch?v=aKnmp1SK4Sw
8 K onomu „cliffhangeru“ v nejlepším – Koncept odůvodnění je „jen“ konceptem odůvodnění, celý Metropolitní plán teprve čeká na dopracování, reakce a v ideálním případě i odsouhlasení a realizaci.

Publikováno v časopise Stavba č. 2015/01, str. 4-7