Recenze: Obrátit pozornost k tomu, co by mohlo být normální

Představte si, že procházíte soutěskou. O kolmé stěny se k vám vrací zvuky ozvěny vašich kroků. Je slyšet zurčení vody. Elementární základní podmínka života je na dosah. Materiálová hapticita strohého vrásnění stěn vymezuje nad hlavou obraz nebe. Je to přesně ten moment, který zostřuje mysl a poskytuje duši prostor pro kontemplaci. Před vámi se otevírá horizont protější krajiny. Trosky, vpravo Kozákov, v dálce Krkonoše. Na konci soutěsky se nadechnete, ukročíte stranou a sednete pod převis. Pozorujete svět před sebou, trochu bez sebe, ale v přítomném okamžiku se podvědomě dotýkáte nekonečna. Jste kousek od Prachovských skal, kde je Císařská chodba, předloha pocitu, co zrovna zažíváte. Jenže tady jste v poli hned u silnice mezi Rakovem a Staňkovou Lhotou, pár kilometrů od Markvartic. Sedíte v záhybu křivky betonové lavice lemující jednu z hran překrytého zemního valu podzemního vodojemu se zásobníkem 300 m³ vody. Tvoří umělé návrší ve tvaru polní brázdy. Jemné vyrovnání se s překážkou, kterou jde obejít, nebo do ní skrz 1,5 m širokou „umělou soutěsku“ vstoupit. Vtáhne vás do svého světa a odhalí krajinu kolem. Vlnka, která nepřekáží, ale jemně vybíhá do prostoru. Výhled je i o pár metrů výš, z terénního valu. K dokonalosti úvodního obrazu chybí jen troška. V architektonickém návrhu byla slyšet i tekoucí voda. V realizované stavbě je schovaná pod zemí. Pro pítko spínané fotobuňkou už nebyla dostatečná souhra s investorem.
Chápeme-li element vody jako základní podmínku života, jsou objekty spojené s její distribucí pomyslným prostorovým zhmotněním jejího aktuálního kulturně společenského významu. Většinový způsob řešení podoby technické infrastruktury nás jako uživatele staví do pozice pragmatických konzumentů. Zaplatíme, otočíme kohoutkem a voda teče. Stačí to? V pocitu ohrožení možná. Při vnímání vlastní kulturní identity ne. Co nám současná podoba technické infrastruktury říká o našem vztahu k vodě? Distribuční soustava vody, podzemní i nadzemní vodojemy jsou samozřejmou součástí urbánní krajiny. Tvoří její vodovodní „krevní soustavu“. A právě tyto objekty mají obrovský potenciál stát se hodnotnou architekturou, která dokáže citlivě interpretovat nejen význam vody, ale i kontextuální souvislosti.
Realizace podle návrhu architekta Zdenka Balíka z ateliéru Zette předkládá způsob, jak s technickou infrastrukturou zacházet, aby se stala citlivě zakomponovanou součástí nejen urbánní krajiny, ale i myšlenkového světa. 

Posun od masového turismu k lokálním rituálům
V odborné veřejnosti se vedou diskuse na téma adekvátnosti vstupování architektury do volné krajiny. Na jedné straně řešíme magnetismus nových vyhlídek či megalomanská gesta, po kterých přichází overturismus v turisticky už často přetížených lokalitách. Jako kdyby pohled a bytí v krajině musely doprovázet výjimečná architektonická gesta. Na druhé straně je krajina posetá stavbami spjatými s každodenní elementární potřebou zajistit vodu. Běžný podzemní vodojem je plotem obehnaný, veřejně nepřístupný barevný domeček se zamčenou brankou a kopečkem. Banální technická infrastruktura, která nereflektuje okolní kontext a rozsévá do pohledových horizontů nepatřičnost.   
U vodojemu na Jičínsku se princip chápání krajiny obrací. Dalo by se říci, že to, co je normální, dostává hodnotu a význam. Objekt technické infrastruktury nabývá nejen významu urbánního, ale stává se cílem cesty, mající v sobě respekt i úctu vůči okolí. Obsahoval by i edukativní rovinu, kdyby k tomu měl architekt dostatečný prostor. Technické zázemí každodenní potřeby se tu neredukuje do pouhé nezbytnosti, ale získává hloubku prožitku.
Když jsem byla malá, táta mě vodil k pramenu s desetilitrovým kanystrem na zádech. Chodil z paneláku do hor. Nemusel. Byl to rituál úcty k životodárnému elementu vody. Vodou ze studánky zaléval kytky. Naučil mě si vody vážit. Pokaždé, když přišel k pramenu, bylo poznat, že nejde jen o vodu, ale i o získání vnitřního klidu a sounáležitosti s okolní krajinou.
Sám autor návrhu ke svému projektu připojuje citát Václava Cílka: „Proč lidé lezou na vrcholy kopců a pohledem sledují linii obzoru? Dává jim to pocit identity – tady jsem, toto je můj kraj, je to můj citový myšlenkový kontext. Sem patřím!“

Historický kontext
V Česku je v kontextu vodní infrastruktury známý svou vznešenou architektonickou abstrakcí „chrám vody“. Vodárna v Podolí od architekta a urbanisty Antonína Engela. Autorem velkorysého domu v hlavním městě je významný architekt. Zdá se to být samozřejmostí. Přítomnost architekta a význam jeho role v procesu, kde ve hře figuruje symbolika, by neměla klesat se zmenšujícím se měřítkem objektu a rostoucí vzdáleností od středu města. Distribuce vody a její akumulace má svou historii. Vybaví se Gočárův vodojem v Lázních Bohdaneč, Kotěrova Vršovická vodárna v Michli, meziválečný věžový vodojem v Kolíně od Františka Jandy a řada dalších. Zaměříme-li se na téma zemních vodojemů, narazíme v českém historickém kontextu na období, kdy jejich architektonické podobě byla věnovaná daleko větší pozornost než dnes. První polovina 20. století za sebou zanechala architektonicky kvalitní objekty, jejichž podoba odrážela ambice tehdejší doby a řemeslné zpracování přesahovalo současný standard. Nenápadné šperky vsazené v krajině, zhmotňující úctu k vodě i její význam. Tuto perspektivu na význam vody znovu objevujeme. V dlouhodobém časovém kontextu spjatém se změnou klimatu je rozprostřenost vodovodní infrastruktury klíčová.
Podoba objektů spjatých s vodou v sobě vždycky ponese aktuální kulturně společenskou odpověď na otázku, jak velkou váhu umíme projevit objektům, které se pojí s každodenností a jsou pro náš život nezbytné. Vodojem u vrchu Čakan má šanci stát se precedentem. Provázat technickou infrastrukturu s prostupností krajiny a rozprostřít dostupné pěší cíle, jejichž smyslem není zážitkový turismus, ale rituál spojený s blízkou známou krajinou, v které je možné v klidu spočinout. Obrátíme tak konečně pohled na to, co by mohlo být samozřejmé a normální.