Rekonstrukce bývalého Ústavu šlechtičen

Vydavatel: Prostor — architektura, interiér, design, o. p. s.
Výběr staveb a úvodní text: Petr Pelčák
Produkce: Dagmar Vernerová
Překlad: Veronika Hanušová, jazykové konzultace: Luis Marques, Sarah Louise Robertson-Glasgow
Grafické řešení: Pavel Lev, Studio Najbrt
Rozsah: 228 stran, v hlavní kapitole 33 staveb (více než 300 fotografií a plánů) + 60 stran (zvláštní příloha)

Něco poodhalit, něco upozadit
Rozhovor s Petrem Malinským o rekonstrukci bývalého Ústavu šlechtičen na Pražském hradě

NOVÁ FUNKCE

Stavba: Co je hlavní funkcí zrekonstruované budovy bývalého Ústavu šlechtičen?
Petr Malinský: Budova je využívána pro převážně administrativní účely Kanceláří prezidenta republiky a Správou Pražského hradu. Část přízemí bývalého Rožmberského paláce, přístupná veřejnosti samostatným portálem z Jiřské ulice, bude využívána pro kulturní a společenské účely.

Kde byly střety nových funkcí a památkových hodnot objektu nejsilnější?
Ústav šlechtičen byl navržen v 18. století jako svého druhu unikátní architektonicko-provozní objekt s novátorskou typologií hotelu, kde každá ze třiceti urozených obyvatelek paláce obývala třípokojové apartmá. Reprezentativní společenské prostory byly situovány zejména v 1. patře a provozní zázemí v suterénu a části přízemí. Krásné hlavní schodiště propojuje všechna tři podlaží a je doplněno dalšími schody v jiných částech paláce. Tato typologie zůstala zachována dodnes a je naplněna novými, často velmi kontrastními funkcemi (kanceláře a archiv KPR, kanceláře a archiv SPH, depozitáře uměleckých sbírek, restaurátorské ateliéry, kanceláře Hradní policie včetně tělocvičny, posilovny a sauny, Archeologický ústav ČSAV, návštěvnický a společenský provoz).
Správa Pražského hradu jako objednatel rekonstrukce Ústavu šlechtičen zastřešuje několik současných uživatelů paláce, s nimiž — a za účasti hradních památkářů — jsme podrobně v několika kolech prodiskutovali všechny aspekty jejich potřeb a snažili se je během zpracování projektů typově začlenit do existujících prostor s minimem negativních zásahů do památkové podstaty budovy. Největší komplikace působily někdy nadměrné či nerealistické požadavky uživatelů, které se však podařilo diplomatickými jednáními na nejrůznějších úrovních vybalancovat. A tak nelze hovořit o prohře na žádné straně.


HODNOTY PAMÁTKY

Luigi Snozzi psal o tom, že zbourat „kus“ historie vyžaduje ji předtím dokonale poznat. Jak dlouho trvalo rozpoznat a pochopit celou složitost umělecké struktury budovy? Kdy přišel okamžik rozhodnutí o tom, co je cenné a hodné ponechání, a co může pryč?
Objekt Ústavu šlechtičen jsme začali poznávat v roce 1993, a to velmi pomalu, poněvadž mnoho částí budovy bylo obsazeno tajnými pracovišti, která se však při naší další návštěvě rozplynula do neznáma. Kanceláře zely prázdnotou a vítaly dychtivé objevitele. Postupně jsme se zcela přirozeně s budovou sžívali a jak se prohlubovalo naše poznání, tak se cizelovalo, měnilo a doplňovalo zadání ze strany objednatele, až se vyvinulo z dílčí objemové studie do požadavku na generální rekonstrukci celé stavby. Stejně tak postupně, na základě dalších a dalších průzkumů z nejrůznějších oborů, jsme docházeli k poznání, co je a co není původní a ve spolupráci s hradními památkáři připravovali projekt pro stavební povolení. Největším překvapením byl objev kompletně dochovaných kleneb renesančního Rožmberského paláce nad barokními trámovými stropy z přestavby paláce na část Ústavu šlechtičen. Metodou kvalifikované selekce, podložené právě znalostí budovy, vzešlou z doplněného stavebně-historického a restaurátorského průzkumu, jsme se po konzultacích s památkáři a se statiky rozhodli k odstranění těchto barokních stropů a souvisejících zdí. Rehabilitoval se tak vznosný renesanční sál s arkýřem a s nádherně dochovanými omítkami a zbytky výmalby z 16. století.
Podobně citlivým tématem, navíc se zásahem do vnějšího vzhledu panoramatu Pražského hradu, byl vznik terasy u jižní strany kostela Všech svatých. Parléřova gotika je zde v partii chóru doslova obtočena Pacassiho novostavbou Ústavu šlechtičen a místo spojení obou staveb bylo zastřešeno často upravovanou pultovou střechou s měděným plechem. Překvapivé poznání, že v půdičce, zanesené harampádím, se nalézají dosud skryté gotické detaily vynikající architektury, vedlo k rozhodnutí střechu odstranit. Na místě půdy vznikla vyhlídková terasa. Restaurováním Parléřovy architektury s renesančními doplňky byl mj. prokázán barevný nátěr pískovcových kvádrů gotického kostela.
Drobných dilemat, co odstranit, co ponechat a co třeba zakrýt, jsme si ale v průběhu prováděcích projektů všech etap a hlavně během realizace stavby užili spoustu.

Které vrstvy jsou tedy v bývalém Ústavu šlechtičen chráněny? Co naopak šlo pryč? A jaká rozhodnutí za tím stála?
Všechny vrstvy historických slohových etap jsou chráněny stejně, jen je třeba některé poodhalit a více akcentovat a jiné zase upozadit ve prospěch těch kvalitnějších. Minuciézní práce se ale vyplatila a budova působí i přes četné a různorodé detaily, včetně našich soudobých, vcelku kompaktně. Jakési listování dějinami historických slohů vůbec není na závadu celkově jednolitému dojmu. Naopak pryč šly vestavby z 20. století, kdy již za 1. republiky, v průběhu dosti živelné adaptace paláce na správní objekt Masarykovy hradní policie, na nádvoří vznikla benzinová stanice, garáže, byla přepatrována kaple a z budovy zmizelo vybavení. Dále byly odstraněny ohyzdné vestavby z období komunismu, které vznikaly chaoticky dle okamžitých potřeb Státní bezpečnosti, která budovu okupovala. Některá rozhodnutí o stavebních změnách bylo nutno trpělivě projednávat s vysoce postavenými státními úředníky a je třeba vyzdvihnout určitou odvahu i pevnost názorů zástupců Správy Pražského hradu, kteří necouvli před zdánlivou nezměnitelností stávajícího stavu a prosadili zásadní změny v náplni paláce. Pak už šla spousta věcí snadnějiâ?¦

Památka může fungovat jako jakýsi umělecký monument, ale zároveň jako dokument o stavitelství. Hledal jste kompromis mezi těmi dvěma polohami?
To je zajímavá otázka. Často jsme si tento problém s kolegy právě na této stavbě během nekonečného počtu kontrolních dnů uvědomovali a v četných diskusích řešili. Budova z 16.¬ až 18. století je uměleckým monumentem svého druhu a současně je technickým unikátem své doby. Původní krovy, technicky nesmírně důmyslné, se systémem věšadel a vzpěr, jsou toho důkazem. I třeba odvaha barokních stavitelů, kteří ponechali na svém místě renesanční klenbu obrovského sálu a perforovali ji množstvím otvorů, aby skrz ni proložili nové nosné zdivo horních pater, vzbuzuje respekt! A současně jsme denně řešili otázky moderního komfortu budoucích uživatelů v jejich nových kancelářích či v depozitářích uměleckých sbírek.

V objektu proběhlo velké množství přípravných průzkumů, vznikly stohy dokumentace: nakolik jste je ve své architektonické představě předjímal, a nakolik naopak výsledky průzkumu určovaly pojetí celku?
Prvotní studie na umístění některých provozů např. v rozlehlých krovech budovy jsme postupně vyhodili a začínali úplně jinak a s novými znalostmi. To se pak v průběhu let opakovalo na několika dalších místech ještě několikrát. Ale jakýsi pevný rámec dávala celému architektonickému procesu sama budova Ústavu šlechtičen: koncepčně jednoznačná stavba dodnes perfektně funguje a vzdorovala i některým našim „skvělým nápadům“. Naopak na oplátku za určitou pokoru, se kterou jsme k ní přistupovali, nám budova vydala skryté poklady. Jedním z nich byl objev velkého, dosud nepřístupného prostoru pod sakristií kostela Všech svatých. Tam jsme pod mnoha tunami navážek objevili kompletní renesanční kamna a ne jedna, ale hned několik včetně původní dlažby Jiřského náměstí, z období ještě před výstavbou Ústavu šlechtičen. Nečekaný nález putoval do archeologického depozitáře, kde se snaží nádherné barevné kachle slepit a alespoň jedna kamna zase sestavit. Prostor pod sakristií jsme opatřili osvětlením a malými skleněnými dvířky, kudy je možno do nečekaného nálezu nahlížet a kochat se odhalenou gotikou pod barokním šturcem.
Podobnými radostmi nás stavba poctila ještě několikrát a vždy vrchovatou měrou.

Nové kruchty v ústavní kapli Neposkvrněného Početí Panny Marie na někoho možná zapůsobí jako kopie. Jsou dokonce dekorované způsobem, který opakuje historické technologie. Proč takové rozhodnutí? Sáhl jste po obdobném řešení i někde jinde?
Kaple je vedle Rožmberského sálu největším překvapením celé rekonstrukce Ústavu šlechtičen. Jen nikdy nezamalovaná nástropní freska se zářivou barokní dynamikou dávala tušit význam prostoru, rozděleného na tři patra: sklad, tělocvičnu a trafostanici. Po vyjasnění záměru, že se kaple bude rehabilitovat v celé své původní výšce, došlo k vyjmutí přestropení. Zároveň byly prováděny opatrné sondy do latexových bílých stěn tělocvičny. Pod kompaktními novodobými nátěry byla na všech stěnách potvrzena z velké části dochovaná původní fresková výzdoba. Ta byla restaurátory odhalena po úmorné práci skalpelů a teprve tehdy si všichni uvědomili, jak je prostor vzácný — nikde na Pražském hradě se takto pojatá fresková výmalba nevyskytuje! Freskou jsou dokonce vymalovány i obrazy tří oltářů, které se zde v 18. století nacházely. Do takto jednotně koncipovaného prostoru, unikátně dochovaného, nešlo na místa původních krucht navrhnout novotvar, a tak zvítězila myšlenka restituce původního stavu. Nalezli jsme nejen otisky tvaru a velikosti původní konstrukce včetně ušpinění fresek od dávno odešlých návštěvnic krucht v místě zábradlí, ale i původní kapsy nosných trámů včetně zteřelých dubových podkladků! Tyto kapsy jsme zaměřili a ve spolupráci se statikem navrhli repliku původní nosné konstrukce z dřevěných trámů. Ty se opatřily bedněním, rákosem a omítly se. Následně na nich malíři provedli dle dobových analogií dekorativní freskovou výmalbu, která propojila originál na stěnách s novými kruchtami. Zábradlí bylo navrženo kované železné dle barokních originálů na hlavním schodišti.
Smyslem této akce bylo kapli dotáhnout i v nejmenším detailu včetně dveří, oken, kování a dlažeb do stavu z doby svého vzniku, tedy z poloviny 18. století, a to z důvodu její mimořádnosti v areálu Pražského hradu. Nikde jinde jsme podobnou akci neřešili. Při našich ostatních památkových realizacích jsme používali metodu jasného oddělení nově přidávané materie od původního originálu.


INDIVIDUÁLNÍ PŘÍNOS ARCHITEKTA

V bývalém Ústavu šlechtičen jsou nejvýraznější dvě vrstvy: renesanční a pozdně barokní. Do jaké míry šlo o zviditelnění i třetí, soudobé vrstvy?
Tato třetí, soudobá vrstva se zde vyskytuje jako snad kultivovaný doprovod monumentálního celku a je jasně čitelná: operuje několika danými materiály a čistou, geometrickou formou. Tato architektonická vrstva je dále doplněna atypickými svítidly a dalšími soudobými technickými prvky. Veškeré vrstvy původní i ta naše, moderní jsou do harmonického celku doplněny restaurovanými uměleckými díly z hradních depozitářů. Ty interiérům budovy dávají nezaměnitelný ráz.

Tam, kde je nová funkce nejvýraznější, např. v restaurátorských dílnách, se architektonické zhmotnění této funkce zdá být nejosobitější a oddělení původních objemů a vložených prvků nejkontrastnější.
To souvisí s novou a velmi speciální funkcí těchto prostor, které se pohybují na hranici chemických laboratoří a výtvarného ateliéru. Archiv Kanceláře prezidenta republiky je naopak soudobou reminiscencí na Masarykovu knihovnu od Plečnika se stěnami několika místností kompletně obloženými jednoduchými dubovými regály.

Byly zde zdrojem inspirace také ostatní přestavby, rekonstrukce a dostavby Hradu z XX. století? Janákovy? Rothmayerovy, na jehož schodiště v Tereziánském křídle je přímo vidět z nově zřízené terasy?
Pražský hrad je natolik inspirujícím světem pro naši architekturu, že byl a stále je nevyčerpatelným zdrojem inspirace a velkých vzorů. Samozřejmě velmi pomohly také cesty do zahraničí, zejména do Itálie, Švýcarska, Rakouska a Německa, kde jsme se všude seznamovali s tamějšími realizacemi památkového charakteru a snažili se nalézt vhodné analogie pro naše řešení.

Narazil jste během své práce na skepsi ohledně toho, zda může soudobá architektura vytvořit hodnoty srovnatelné s tou dávnou? Zapochyboval jste o tom sám?
Ne, nikdy. Soudobá architektura je stejně hodnotná jako ta minulá, jen to musí být opravdu Architektura.

Jaký vztah k ostatním rekonstrukcím, které byly na Hradě po roce 1989 provedeny, přestavba bývalého Ústavu šlechtičen zaujímá?
Rekonstrukce včetně projekční přípravy probíhala dlouhých 15 let a díky konzistentnímu postoji objednatele, Správy Pražského hradu, se ji podařilo dokončit dle původních záměrů a s proklamovaným zpřístupněním nejcennější části budovy veřejnosti. Zpřístupněním Rožmberského nádvoří a souvisejících prostor paláce pro veřejnost bude otevřen poslední velký palác na Pražském hradě pro návštěvníky, a to poprvé od doby svého vzniku v 16. století. Důležitost rekonstrukce pro hladký chod Pražského hradu dokládá nutnost zachování provozu objektu i během stavebních prací. V objektu nalezly svůj domov zásadní složky hradní správy a jsou zde uloženy vzácné sbírkové předměty mimořádné hodnoty.

Jak jste vnímal svoji roli v širokém týmu odborníků a uživatelů, se kterým jste spolupracoval na této zakázce?
Byl jsem hlavní architekt, koordinátor, motor a znalec budovy. Ale bez svých kolegů, zejména architektky Gabriely Šatrové, inženýra Jana Korbela, inženýra Petra Knihy a celé řady dalších bychom nikdy nedokázali ani zlomek toho, co se podařilo. Díky jim všem!