ROSTISLAV ŠVÁCHA
Portrétování
„Samotný dům jednoduše splňuje požadavky investora na jasné oddělení obytných a utilitárních prostor“
(Pavel Nasadil o rodinném domě ve Vřesině)
„Jediný požadavek investora na vnitřní uspořádání byl oddělit kuchyň od obývací části.“ (Petr Tej a Pavel Kolíbal o rodinném domě v Černoučku)
„Základním požadavkem klientů bylo vytvořit dům s velkým společenským prostorem a samostatnými pokoji s vlastním sociálním zázemím.
Klient kladl velký důraz na využití výhledů, které pozemek nabízí.“
(Patrik Zamazal o rodinné domě v Letohradě-Kunčicích)
„Rodina žije společensky, a proto ústřední místností má být obývací pokoj (vlastně centrální uzel) s kontaktem na kuchyň a zahradu. Přáním investora bylo umožnit výhled na skálu aspoň z obývacího pokoje.“
(Barbora Rossi a Jan Mrázek o rodinném domě v Praze-Hlubočepích)
„V nitru domu jsou dva dvory. Jeden slouží pohotovostnímu parkování aut, druhý je určen na pracovní činnosti spojené se životem na venkově – štípání dříví, sušení prádla, zabijačky apod.“
„Vnitřní zařízení domu není mým dílem.“
(Zdeněk Fránek o rodinném domě v Klepačově)
„Loftové bydlení…Jediné výraznější oddělení v interiéru je pouze u dětských pokojů, tak, aby se provoz rodičů a dětí vzájemně nerušil.“
(Luděk Rýzner o vlastním domě v Humpolci)
„S přibývajícím časem stráveným konzultacemi a vzájemným poznáváním a odkrýváním prostorových požadavků investora dostal úkol konkrétní rysy.“
(Pavel Mudřík o domě ve Slupečné)
/Základy/ „dali…vystavět předchozí majitelé pozemku — počítali se stavbou rekreační chalupy v echt selském stylu…“
(Tomáš Havlíček o domě v Českém ráji)
„Dům Na Zemance má čitelný rukopis architektonického ateliéru SHA Architekti.“
(z propagačního tisku firmy AT DEVELOPMENT o činžovních domech Jaroslava Šafera a Oldřicha Hájka v Praze Na Zemance)
Toto číslo časopisu Stavba se převážně věnuje rodinnému domu, typu stavby, u kterého se od prapočátků moderní architektury kladl velký důraz na participaci uživatele či klienta. Už od přelomu 19. a 20. století psali angličtí modernisté i jejich vrstevníci na kontinentě a ve Spojených státech o tom, že zákazník má architektovi prozradit všechny své představy o pohodlném a krásném bydlení, své vkusové preference, záliby či „choutky“ — jak tomu říkal Mackay Hugh Baillie-Scott.1 Architekt se pak vynasnaží dát všem aspektům klientovy objednávky hodnotnou a dobře fungující architektonickou formu.
Tato forma se dům za domem bude měnit, protože každý člověk má svou vlastní osobnost a její odlišné požadavky povedou u všech rodinných domů k rozrůzněnosti jejich architektonického projevu. Každý člověk má svou vlastní hlavu a své vlastní „choutky“, a tento fakt architekturu uchrání před stereotypním opakováním.
Může se ovšem stát, že klientovy nároky budou tak svérázné nebo primitivní a jeho vkus tak špatný nebo nevyhraněný, že to vážně ohrozí kvalitu architektova návrhu. I v takových případech si však zákazníkova osobnost zaslouží architektův respekt. Architekt přece klienta nezmění, může ho jen vylepšit, „idealizovat zákazníkův charakter a vkus“, jak to ve stati „Ve věci architektury“ z roku 1908 napsal Baillie- Scottův americký kolega Frank Lloyd Wright.2
Wrightova slova na první poslech znějí jako výraz kompromisu nebo podlézání. Dobře však o tomto architektovi víme, jak neústupný to byl umělec. Svůj výklad o „idealizaci“ zákazníkova charakteru a vkusu z roku 1908 ostatně Wright doprovodil zajímavým příměrem práce architekta k práci elitního portrétisty. Chtít podobiznu od Sargenta — slavného malíře z konce 19. století —, to podle Wrighta znamená, že si klient přeje, aby jeho portrét dobře odpovídal předloze; aby na něm byly zachyceny všechny jeho zvláštnosti a individuální rysy. Znamená to však zároveň, že má zůstat zřejmé, že portrét namaloval Sargent. Kdyby zákazník do Sargentovy práce příliš mluvil, ba přímo portrétistovi poroučel, jak má malovat, výsledek by ohrozilo dvojí nebezpečí. Zaprvé by se tak z obrazu mohl vytratit malířův specifický styl, takže by to už nebyl žádný Sargent, nebo třeba Wright.
Ale nejen to. Zadruhé by se tak zhroutila metoda, jakou malíř vynalezl právě pro postihování klientova charakteru a individuality. Mít portrét od Sargenta totiž obnáší klientovu důvěru k umělcově metodě. A ani v architektuře se dům nestane klientovou podobiznou, když architekt nebude mít svobodu k rozvinutí svého stylu.
Dáme-li slovo Janu Kotěrovi, i on se před sto lety zaobíral stejnou myšlenkou. Ano, rád ztvárním zákazníkovy nároky na komfort, luxus nebo střídmost; rád vyjádřím jeho „nálady životní“, napsal v roce 1903 tento český současník Baillie-Scottův nebo Wrightův. Přitom se ale nesmí stát, že ztratím volnost pro svůj vlastní individuální výraz. Všechny požadavky mého zákazníka mohu vyjádřit „pouze mými principy, mojí řečí, mým slohem“.3
Všechny tyto názory a výroky dobře zobrazují atmosféru přelomu 19. a 20. století, doby, která si ještě nepřestala vážit individualismu ani v umění, ani v jiných životních sférách. Možná si tu vybavíme pojem „individualistická moderna“, kterým se kdysi architekt Jan E. Koula snažil pojmenovat jedno vývojové stadium v české architektuře před první světovou válkou.4 Dvacátá, třicátá i pozdější léta však přenesla důraz ze zvláštního na obecné; na standard, typ a normu. Architektura jako by začala lidem upírat právo na jejich individuální „choutky“, ať už to dělala z dobrých nebo ze zcela špatných důvodů.
Nemusíme tu hned myslet na funkcionalistická sídliště pro chudé nebo na masovou produkci paneláků. Věřím totiž, že ani slavné Le Corbusierovy, Gropiovy nebo třeba Žákovy vily z meziválečné éry nechtěly portrétovat ani tak individuálního člověka, jako spíše člověka-standard, člověka- typ, nebyly-li vůbec míněny jako portrét celé společnosti.
Za žádnou cenu se nedám přinutit, abych z výše nastíněného hlediska podrobně komentoval kolekci rodinných domů v tomto čísle Stavby. Nevím totiž nic ani o individualitě klientů, kteří se svými stavbami v této Stavbě prezentují, ani o dialogu, jaký mezi nimi a jejich „Sargenty“ musel proběhnout. Přesto je, myslím, z tohoto souboru zřejmé — a mohl bych k němu leccos přidat —, že v posledních patnácti letech nastala v českých zemích renesance inividualismu. A jak znám prezentované architekty, mohu dosvědčit, že klienti v Klepačově nebo ve Vřesině opravdu dostali svoje Sargenty — Zdeňka Fránka či Pavla Nasadila -, nehledě na humpolecký autoportrét Luďka Rýznera.
Rád bych také dořekl, že architekti nerodinných, mnohabytových domů se tady ocitají v mnohem obtížnější pozici. Málokdy se během jejich práce stane, že by při projektování činžovního nebo družstevního domu mohli ušít ten či onen byt přesně na míru individuálního zákazníka, snad až na barvu dlaždiček v koupelně nebo na malou změnu příček v dost flexibilním půdorysu. Osudem takového projektu zůstává vazba na lidský typ nebo standard, nikoliv na portrétování zvlaštností. Ale i v tomto ohledu lze odvést výbornou práci, jak nás už o tom dlouho přesvědčují například domy Šaferovy a Hájkovy a jak to nyní dokládá i pražský projekt Fránkův, pro svého autora netypický.
Renesance individualismu s sebou ovšem nepřináší věrné opakování situace z přelomu 19. a 20. století. Když Baillie-Scott mluvil o zákazníkových choutkách a když Wright přirovnával návrh rodinného domu k portrétování, oba měli na mysli zákazníka-muže, zákazníka-otce či pána domu. Dvacáté století tento sexistický postoj podminovalo. Přinejmenším tak, že při projektování rodinného domu se z portrétu zákazníka stal portrét celé rodiny. Musím prozradit, že jsem v poslední době redaktorkám Stavby našeptával, aby chtěly po autorech publikovaných domů, ať si je sami zkusí představit jako svůj vlastní ideál dobrého rodinného života a ať o tom napíšou i v přiložených průvodních zprávách.
Výsledky zatím nebyly nijak slavné, ale nedivím se tomu. Ideální rodinu lze dnes totiž těžko definovat. Lepší pozici tady samozřejmě mají architekti, kteří projektují dům pro rodinu v určitém a stabilizovaném stavu. Znám nicméně případy, kdy jsou klienti mladí a jejich rodinný portrét se musí vydedukovat hypoteticky.
Bude klientem jeden člověk, anebo manželé? Mají mít manželé každý svou ložnici, jako Grete a Fritz Tugendhatovi ve své vile v Brně, anebo mají sdílet „ohavné a nechutné manželské dvojpostelí“, nad jehož domnělou anachroničností se ve třicátých letech pohoršoval Ladislav Žák?5 Bude mít rodina jedno, dvě nebo více dětí? Přijme někdo z rodičů úlohu kuchaře, kterému nevadí samota kuchyňského hájemství, anebo kuchyň vtáhneme do celku vnitřního prostoru? Vtáhneme sem i děti, anebo pro ně zřídíme izolované komůrky, aby nás nevyrušovaly a měly od nás pokoj?
Různé nuance dnešního provozu v rodinném domě tyto otázky postihují pouze malým dílem. Pokud však architekt zamýšlí pojmout takový dům jako rodinný portrét či jako projekci svého vlastního ideálu rodiny, musí aspoň zkusmo na tyto otázky odpovědět.
Krajinomalba
„Rozhraní v krajině, hranice a přechod mezi umělým, člověkem vytvořeným systémem a přírodním prostředím jsou nosným konceptem domu.
Po vzoru nedaleké pevnostní architektury se přísná hmota vymezuje vůči krajině a vědomě z ní vyčnívá.“
(Pavel Nasadil o rodinném domě ve Vřesině)
„Snažili jsme se odpovědět na otázku, jak stavět na vesnici. Jak reagovat na původní zástavbu, krajinu, zvyklosti.“
(Petr Tej a Pavel Kolíbal o rodinném domě v Černoučku)
„Jednoduchá hmota domu s pultovou střechou vytváří hmotově protiváhu kopci, na jehož úbočí stojí.“
(Patrik Zamazal o rodinném domě v Letohradě-Kunčicích)
„Unikátní úkaz — druhohorní strmá skála v zástavbě velkoměsta. U paty skály na malém pozemku porůznu slepovaný domek, na jehož místě lze jedině stavět.“
(Barbora Rossi a Jan Mrázek o rodinném domě v Praze-Hlubočepích)
„Stavba obsahuje prvky stavebních děl původních rostlých i krajinných urbanistických struktur, které ještě stále nalézáme…v české krajině…“
(Zdeněk Fránek o rodinném domě v Klepačově)
„Umístění v této klidné lokalitě na hraně branické terasy s výhledem směrem k údolí Vltavy je ideální pro rodinné bydlení ve městě.“
(David Mareš o přestavbě domu v Praze-Braníku)
„Snahou bylo koncentrovat veškerý program a energii do jednoho jasného objektu — bloku domu —, tím maximálně uvolnit pozemek a ponechat louku v intaktním stavu.“
(Pavel Mudřík o domě ve Slupečné)
„Mírný jižní svah, příjezd a vstup od severu, orientace obytného prostoru k jihu, navíc s výhledem do otevřené krajiny s dominantou hradu Trosky, osamělá větrná hůrka — ideální biotop přesně pro tohoto nového investora.“
(Tomáš Havlíček o domě v Českém ráji)
„Objekt je postaven v závěru rušné Nuselské ulice pod Tyršovým vrchem, kde již doznívají zdobné fasády nájemních domů z počátku minulého století a objevují se jednodušší formy předválečné zástavby. Západní hranice pozemku je lemována biokoridorem Botiče s vysokou liniovou zelení…“
(Petr Benda a Jan Viktorin o činžovním domě v Praze-Nuslích)
„Mat a odlesky měnící se při průchodu světla úzkými ulicemi Chlumovou a Šaldovou tvoří jediné zajímavé.“
(Zdeněk Fránek o domech EUCON na Žižkově)
Stojí snad za to uvést, co špatného může architekta-portrétistu postihnout.
Na dobrou charakteristiku takových potíží jsem narazil v jedné nedávno obhájené diplomové práci citující slova zapomenutého malíře z meziválečné Litomyšle, který se jmenoval Josef Voleský:
„Portrétování je nejnevděčnější věc. Krajinář může udělat místo padesáti stromů patnáct a je to samozřejmé. Ale kdybych já chtěl zdůraznit charakter osoby, řeknou mi, že takhle nehezky nevypadají.“6
Někteří z architektů zastoupených v tomto čísle Stavby se asi s takovými potížemi střetli a vyrovnávali se s nimi. S míněním Josefa Voleského, že práce malíře-krajináře naráží na daleko méně problémů než práce portrétistova, by však asi tak jednoduše nesouhlasili.
Představme si, že architekt svým domem nezobrazuje pouze podobu
svých klientů, ale i charakter krajiny, do které se snaží svůj dům zasadit.
A tak jako někteří architekti vypovídají ve svých návrzích rodinného
domu o svém ideálu rodinného života, stejně tak do nich mohou
promítat i svůj ideál krajiny. Můžeme tady myslet na krajinu města,
vesnice nebo na krajinu volnou, dosud nezastavěnou, a posuzovat přitom
architektovo krajinářské cítění.
Krajinářství v dnešním slova smyslu — to znamená zobrazování skutečné, nevysněné a zdánlivě neideální krajiny —, se v dějinách malířství zrodilo dost pozdě, nejspíš s Angličanem Johnem Constablem (â? 1837) a s francouzskými Barbizonci v druhé třetině 19. století, třebaže víme, že všichni tito průkopníci se obdivovali starým holandským mistrům. Ani u Constabla, ani u Barbizonců nicméně nelze zastírat, že také oni promítali do zobrazovaných scenérií nějaký ideál. Chodili do krajin neporušených moderní industrializací a urbanizací, a když jejich následníci z řad impresionistů a dalších hnutí toto tabu porušili, také oni se snažili scelit všechny projevy moderního života jednotným stylem obrazu.
Tento celostní, holistický koncept si osvojila moderní památková péče,především ti její představitelé, kteří vyznávají takzvanou „syntetickou“metodu.7 K holismu se však hlásí i ještě modernější disciplína,s níž se dnes architekti často utkávají, ochrana krajiny v podobě chráněnýchkrajinných oblastí a přírodních parků. Malebný celek historickéhoměsta nebo krajiny nezničené industrializací nesmí nic nápadnéhoporušit, jak to architekti zpravidla slyší od úředníků, kteří majíhistorická města nebo chráněné krajiny na starost.
Tito úředníci často mají vysloveně pseudobarokní či pseudofolkloristickývkus, a ten si nezaslouží žádnou omluvu. Co brání dobře navrženéstavbě s plochou střechou nebo se skleněnými fasádami, aby dobřezapadla do svého městského nebo krajinného kontextu? Když jesprávně pojatá, tak asi nic. Dobrý architekt dobře ví, jak tady neudělatžádnou velkou chybu.
Když ale přemýšlím, jaký krajinářský směr v malířství by dovedl ospravedlnitjakýsi prudký kontrast nové stavby s dosavadním celkem, pak seocitám na nejisté půdě. Znovu opakuji, že impresionisté to nebyli, protožeoni dosáhli toho, že součástí malebného celku se staly i obrovské jeřáby,železné mosty, parníky, lokomotivy a mohutné průmyslové budovy.Mohly by se tedy stát nástrojem ospravedlnění kontrastu novéhos dosavadním celkem suprematistické krajinářské koláže KazimíraMaleviče a Vladimira Krinského z první poloviny dvacátých let 20. století?Anebo obrazy města od Kamila Lhotáka, Františka Hudečka,Františka Grosse a jiných členů Skupiny 42, jejichž předmětem sestala nehotovost a fragmentárnost velkoměstské periférie?
Věřte mi, že obraz se se znázorněnými kontrasty vždycky nějak vyrovná,kdežto o výkonech architekta něco takového často nelze říci. Véstproto paralelu mezi krajinářstvím a architekturou je možné pouze dourčité míry. Přesto nám snad, doufám, toto srovnání aspoň trochupomůže vyhranit dva základní přístupy architekta ke krajině, obsaženétaké v souboru domů v tomto čísle Stavby.
Zastánce prvního z nich si počíná jako pravý malíř-krajinář, na myslimu tane harmonický obraz. Dokonce i celý dům může takový architektpojmout jako krajinu, jak se to podařilo Barboře Rossi a JanuMrázkovi s jejich rodinným domem v Praze-Hlubočepích. K tomutopřístupu se dobře váže regionalistický styl, inspirovaný v Hlubočepích nejen starou okolní zástavbou, ale i díly italských architektů Carla Scarpy nebo Gina Zucchiho.
Druhý přístup se nebojí jistého kontrastu novostavby s krajinou, ba dal by se snad označit za nekrajinářský, autonomně architektonický. A také jeho styl se nevyznačuje regionálními, nýbrž jakýmisi univerzálními kvalitami, jak to pěkně postihují teoretické texty Petra Pelčáka. 8 Nejvyhraněnější projev této linie, zastoupený v tomto čísle Stavby, dům Pavla Nasadila ve Vřesině, připomíná svou strohou formou vily Adolfa Loose anebo vídeňský dům filozofa Ludwiga Wittgensteina. A pokud také on má v sobě něco krajinářského, tedy v tom, že v krajině hledá její čistou geometrii.
Poznámky
1 Mackay Hugh Baillie-Scott, Houses and Gardens, 1906. Kniha vyšla v Praze roce 1910 česky jako Dům a zahrada.
2 Frank Lloyd Wright, „In the Cause of Architecture“, in: Frank Lloyd Wright on Architecture. Selected Writings Edited by Frederick Gutheim. New York 1941, s. 31-45.
3 Srov. Jindřich Vybíral, „Slova a hlasy. Jan Kotěra ve sférách idejí a sociálních vztahů“, in: Jan Kotěra 1871-1923. Zakladatel moderní české architektury. Praha 2001, s. 61.
4 Jan E. Koula, Nová česká architektura a její vývoj ve XX. století. Praha 1940.
5 Ladislav Žák, „Nábytek“. Český kreslíř VIII, 1939-1940, s. 108-110.
6 Terezie Nekvindová, Josef Voleský (1895-1932). Nepublikovaná diplomová práce FF UP Olomouc, s. 20.
7 Její zásady zformuloval Václav Wagner, Umělecké dílo minulosti a jeho ochrana. Praha 1946.
8 Petr Pelčák, „Několik poznámek k soudobé architektuře“. Architekt XLIV, 1998, č. 12, s. 44-46.
Publikováno ve stavbě č. 5/2005
Myslím, že tvrzení "Počet a rozmístění parkovacích stání bude řešeno s ohledem na místní podmínky a potřeby." je nesplnitelný slib.…
Dobry den,mate prosim jeste v nabidce ronde block? Dekuji Sindelarova
Studie proveditelnosti je nezávazný dokument typu "slibem nezarmoutíš" a už vůbec se v něm nemluví o termínech. Železniční most je…
Tak doufám, že tímto projektem je zachráněn ikonický železniční most pod Vyšehradem - dvakrát za sebou vyhlášená kulturní a technická…
Tak tedy doufám, že tímto projektem je zachráněna (dvakrát za sebou vyhlášená) ikonická kulturní a technická památka - železniční most…