Rodinný dům v Kadani

Stavebník: manželé Georgievovi
Autoři stavby: Jiří Poláček, Václav Škarda — Atelier K 2, Praha
Hlavní dodavatel: Petrom stavby, s. r. o.
Náklady: 4,5 mil. Kč
Zastavěná plocha: 136,2 m²
Obestavěný prostor: 965,88 m²
Zpracování projektu: studie 4/2002, SP 6/2002, PP 9/2002
Realizace stavby: 3/2003-7/2004
Foto: Ota Pajer

Slovo autorů
JIŘÍ POLÁČEK, VÁCLAV ŠKARDA

Koncepce návrhu je inspirována klasickými vilami. Chtěli jsme vytvořit pevný dům s jasně čitelnou formou. Vnitřní prostor, rozvržení a velikost otvorů i zvolené materiály jsou již naším svébytným přínosem. Krásné místo s ojedinělým výhledem na ohbí řeky Ohře je součástí nové zástavby okraje Kadaně.
Dům je osazen do přirozeného svahu pozemku, jehož spád ovlivnil výškové rozvržení jednotlivých podlaží. Mezi domem a ulicí jsou ponechány vzrostlé stromy.
Hlavní obytné podlaží — přízemí je o 1 m výše než zahrada na jižní straně. Z interiéru domu se plocha zahrady v horizontu krajiny téměř neuplatňuje. Se zahradou je přízemí spojeno venkovními schody, které vedou na travnatou terasu, jejíž tvar byl přesně vymezen v jinak přírodním svahu.
Vnější klidná forma domu ukrývá dvoupodlažní vnitřní atrium, které určuje prostorové řešení celého domu. Atrium je umístěno v těžišti domu, vpouští do středu domu východní a jižní slunce, je jídelnou, hernou, je součástí obytného prostoru. Při slunečném počasí se po odsunutí francouzských oken stane součástí venkovního prostoru. Dům slouží čtyřčlenné rodině. V přízemí je umístěn obytný prostor s kuchyní, vstupní prostory, nutné zázemí a garáž. V podkroví jsou umístěny ložnice a koupelna. Ložnice rodičů je doplněna pracovnou a šatnou.
V podsklepené části je prádelna, technické zázemí a sklad. Dům je opatřen ušlechtilou škrábanou omítkou s větším množstvím slídy. Nosné prvky stěn a stropů jsou z keramických materiálů. Otvory v domě dosahují až na výjimky ke stropu.
Rohová okna v patře jsou skosena, dům je tak směrem k nebi odlehčen. Před spodní částí domu, u francouzských oken jsou navrženy stříhané keře, mezi kterými bude z dálkových pohledů dům jen prosvítat.

Projev mladé generace v Kadani
ROSTISLAV ŠVÁCHA

V debatě tvůrčích architektů, světových i domácích, jsme se v posledních deseti letech mohli setkat se zpochybňováním kontextuálnosti; s názorem, že dobrá stavba nemusí splývat se svým prostředím jako chameleon anebo že narážky na kontext netvoří u stavby dostatečný základ k ospravedlnění jejího konceptu.1 Ať už s těmito námitkami proti významu kontextu souhlasíme, nebo ne, stojí asi za to vzít v úvahu okolnosti, za nichž se pochybování tohoto druhu zrodilo. Věřím totiž, že svou nechuť podřizovat se okolnímu prostředí vyjádřili hlavní aktéři této diskuse o kontextuálnosti tváří v tvář takovým situacím, jaké si ani žádnou velkou ohleduplnost nezaslouží: tváří v tvář různým komerčním zónám a jiným zpustlým a zdevastovaným oblastem vně i uvnitř města. Jak se to pokouší doložit francouzský antropolog Marc Augé, tyto oblasti už ztratily schopnost vytvářet v sobě místa, s nimiž se lidé dříve sžívali nějakou smysluplnou činností.2 Dodejme k tomu, že kde nejsou žádná místa, tam nejsou ani žádné kontexty, a nemůže tam vznikat ani kontextuální architektura. Z toho však, jak soudím, hned neplyne, že by tato ztráta kontextu postihla celý povrch Zeměkoule a že by už dnes neexistovaly situace, které po architektech vyžadují přiměřeně kontextuální chování. První práce Jiřího Poláčka a Václava Škardy svědčí o tom, že si tito začínající pražští architekti přítomnost takových situací dobře uvědomují.
Jejich prvotina, rodinný dům v Dobřejovicích z let 1999-2002,3 zaujal místo zrušeného výměnku v areálu starého statku z 19. století, na dohled od několika dalších dobře zachovaných vesnických budov. Do tohoto prostředí se architekti rozhodli vstoupit s pojetím, které se v ničem nevzpírá donedávna aktuální „materiálové“ podobě minimalismu, a přece nás spíše oslovuje svým regionalistickým slovníkem — šikmou střechou, nepravidelným půdorysem zídky kolem sebe, hrbolatou omítkou, trámy z kulatin. Dům tak ve svém kontextu působí velice vesnicky, a našel by v této pomyslné kategorii u nás po roce 1989 jen málo rovnocenných protějšků.
Nedoceněný soutěžní návrh divadelní laboratoře JAMU z roku 2003 naopak architekti koncipovali velkoměstsky, tak, jak to odpovídá umístění budovy do Orlí ulice v samém centru Brna. Kouzla denního i nočního městského života tu měl asi vyjadřovat hlavně způsob, jakým by novostavba reagovala na světlo a jakým by ho sama v noci vytvářela. Jednou by ho pohlcovala svými průsvitnými „hrnečky v kredenci“, podruhé by bílé nádoby-učebny v tmavé fasádě svítily jako lampiony. Vůbec se mi zdá, že dopad světla a Slunce na stavbu a do jejího interiéru patří ke klíčovým tématům Poláčkovy a Škardovy tvorby a propojuje její dosud nepočetné články pevněji než nějaké formální či stylové charakteristiky.
Třetí důležité dílo těchto architektů, rodinný dům v Kadani z roku 2004, vyniká výhledem do údolí Ohře a na výběžky Doupovských hor. Krásně modelovanou krajinnou scenérii, v níž dům stojí, však znešvařila zástavba polistopadových „beverly hills“, která svou povahou brání tomu, abychom ji jako kontext brali vážně. Během jednání s klienty, kteří pocházejí z Kadaně, ale moudře se rozhodli dát příležitost „architektům z Prahy“, si naši autoři přesto umínili vyjádřit ve svém projektu všeobecný ráz daného území. Reagovali na něj aspoň typologicky. Vsadili totiž na typ příměstské vily; na typ klasický, ba snad trochu „klasicistní“, jak bychom mohli podotknout. Architektům nicméně nešlo jen o tvarování vlastního bloku kadaňského domu, při pohledu zvenčí velmi pevného a náležitě chráněného římsami a valbovou střechou. Stejně tak se snažili zformovat i jeho terénní podnož, dvě terasy, na něž obyvatelé domu budou sestupovat z patrové obytné haly po axiálně umístěném schodišti, jako by se tak měl opakovat nějaký starobylý palladiovský rituál.
K tomuto třetímu dílu Jiřího Poláčka a Václava Škardy není lehké ihned najít důvěrnější vztah. Na rozdíl od domku v Dobřejovicích se totiž v mnohém vymyká doposud u nás vládnoucímu minimalismu. Nemá však téměř nic společného ani s dosavadními domácími vzpourami proti němu, jaké přinesly práce Jana Línka, Vlada Miluniče, Zdeňka Fránka nebo Davida Krause. Jisté vodítko, jak kadaňskému domu porozumět a najít v něm zalíbení, by snad mohly poskytnout poslední stavby Ladislava Lábuse, kterého ostatně Poláček a Škarda uznávají jako jednoho ze svých učitelů, a z nich zejména Lábusova vila v Mukařově z let 2000-2002.4 S touto stavbou téhož příměstského typu sdílí kadaňský dům jemné narážky na klasickou tradici i jemný regionalistický nádech. Přesto se mi zdá, že ve svém základním názoru míří Poláčkův a Škardův výtvor jiným směrem, jaksi neuchopitelně konzervativnějším.
Snad nikoho neotrávím, když řeknu, co mě při prohlížení domu napadlo.
Předně mě zarazilo, jak věrně dům odpovídá kritériím figurativnosti, o nichž v tomto čísle Stavby promlouvá přeložená stať Michaela Gravese z roku 1980. Nemyslím přitom ani tak na jeho antropomorfní fasády, na to, jak se zvláště jeho jižní strana obrácená do říčního údolí podobá lidské tváři. Za větší pozornost snad stojí, jak půdorys stavby vychází vstříc Gravesovu výkladu o optimálním dělení podélného půdorysného obrazce na tři části, ba i Gravesovu mínění, že kouty takového obdélníka se jeví jako slabé a nečitelné — a tak je tedy naši architekti v horním patře kadaňského domu okosili, respektive vložili do nich polygonálně zalomená okna.
Tyto polygony v horním patře — které Poláček a Škarda sami přirovnávají k arkýřovým oknům rané anglické či kotěrovské moderny — nevnímá moje generace se sympatiemi. V neblahých sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, za prezidenta Husáka, se totiž podobné polygonální formy staly jakýmsi rozpoznávacím znakem oficiální československé architektury. Pamatuji si, s jakou nenávistí vyslovoval nekonformní kritik Jiří Ševčík slovo „polygon“, když nás redakce jakéhosi deníku vybídla v roce 1987 komentovat výsledky soutěže na dostavbu Staroměstské radnice. Z debat s nejmladšími českými architekty a studenty architektury jsem si však také odnesl ponaučení, že generace dnešní, nastupující, se už na formy tohoto druhu dívá jinak. Živě si například vzpomínám na nedávnou diskusi o slavných montovaných domech Otto Steidleho v Norimberku a Mnichově z let 1971- 1976:5 já tvrdil, že předběhly svou dobu ve všem, až na použití polygonálních tvarů, studenti však spatřovali předbíhavost domů právě i v tom, že je Steidle občas vytvaroval polygonálně. Toto generační stanovisko, tolik odlišné od mého, vyjadřuje i Poláčkův a Škardův kadaňský dům.
Možná jsem se u něho zaměřil na podružnosti. To hlavní by totiž měl o domě v Kadani vypovědět jeho vnitřek. Ve srovnání s vnějškem má tento interiér světlejší a hladší stěny a ony proto nepůsobí tak pevně a hmotně jako fasády. Střed domu vyznačuje sloupec patrové haly s galerií, která se v přízemí spojuje s kuchyňským koutem na jedné a obytným zákoutím na druhé straně do souvislého celku. Vložení vysoké haly s galerií do nitra rodinného domu se už v současné české architektuře vyhranilo jako prostorový typ.6 Přitažlivost tohoto typu spočívá v bohatství různých průhledů domem z neobvyklých ptačích nebo žabích perspektiv. Má však i slabinu; nedostatečné využití prostoru galerie. Kromě role občasné pozorovatelny života pod našima nohama nedovede zatím galerie sloužit jinak než jako spojka mezi dvěma místnostmi. Poláček a Škarda nicméně pojali dispozici kadaňského domu natolik logicky, že tato spojovací galerie dostala přesně tolik půdorysné plochy, kolik jí má být.
Prohodil jsem už, že pro oba pražské architekty se stalo jedním z nejdůležitějších témat světlo. Proto bychom nakonec měli prověřit, jak se v zajímavě utvářeném vnitřku kadaňského domu tento jejich zájem projevil. Jde-li o hlavní obytné prostory, které z přízemí pronikají vysokým sloupcem haly až po skleněné zastřešení, pak v nich se spolu kombinuje světlo boční, padající dovnitř skrze velká okna, se světlem horním, jemuž je vystavena právě hala. Bílá výmalba stěn umocňuje tuto hru. Horní prostor haly, galerii, pak iluminuje světlo pouze shora a to zaručuje, že každá část tohoto prostorového celku má trochu jiný odstín osvětlení. S působením přirozeného slunečního světla počítá i zevnějšek, omítka smíšená se slídou, která snad při určitém úhlu dopadu slunečních paprsků nachvilku zazáří.7

Poznámky
1 Srov. mou knihu Česká architektura a její přísnost, Praha 2004, s. 241-245.
2 Marc Augé, Antropologie současných světů. Brno 1999, s. 91-121. — Viz i recenzi knihy Hanse Ibelingse Supermodernism v minulém čísle Stavby.
3 Dagmar Vernerová-Jaroslav Wertig (eds.), Česká architektura / Czech Architecture, 2002-2003. Praha 2004, s. 30-35. — Stavba XI, 2004, č. 6, s. 50-53.
4 Stavba XI, 2004, č. 1, s. 20-27. — Kdybychom pátrali po starších precedentech kadaňského domu, nemohli bychom asi pominout vilu ve Statenicích u Roztok, kterou, jak si matně vzpomínám, někdy v druhé půli osmdesátých let navrhl Jan Štípek(?). Nemyslím si přitom, že by Poláček a Škarda tuto vilu znali.
5 Srov. například Das Kunstwerk XXXII, 1979, č. 2-3, s. 123.
6 Viz Rostislav Švácha, „Obyčejné/neobyčejné v Dolních Jirčanech“. Architekt IL, 2003, č. 8, s. 21.
7 Názor, že italští pozdně renesanční (klasicistní) architekti Andrea Palladio nebo Vincenzo Scamozzi přistupovali ve svých severoitalských vilách ke světlu jako k jedné ze základních radostí života, předložil přední italský historik umění Marco Frascari ve stati „Stínové skiagrafie Vincenza Scamozziho“. Umění XLII, 1994, s. 185-193.


Publikováno ve Stavbě č. 2/2008