Teorie: Komplex budov u Masarykova nádraží

Komplex budov u Masarykova nádraží (2018)
Teze, otázky a trocha nezbytné teorie, která zakládá hodnotící perspektivu Velké a radikální projekty vyvolávají diskuze. To platí i pro projekt komplexu budov u Masarykova nádraží. K zvažování toho, co je vyložená konfrontace s místem, s estetikou, co je ještě kooperace a kde a v čem hrozí ztráta kooperace s lokalitou, co je v tomto projektu odvaha, radikální řešení a co je neúnosný extrém, jakoby již v aktuální diskuzi na webu nebylo místo. A v profesně zainteresovaných kruzích rovněž.
Co je třeba zvažovat, abychom si udělali názor? Skutečný názor, protože úsudek, který je pouhou negací, zůstává závislý na tom, co kritizuje. Proto se budeme v dalším textu ptát na předpoklady názoru, na to, co do tvorby názoru na projekt studia Zahy Hadid vstupuje. To je cesta od zmatečné diskuze k dialogu.

1. V projektu komplexu budov u Masarykova nádraží jde o klíčové území – pro celou Prahu, s propojením do centra. To není centru vzdálená Pankrácká pláň, kdy urbanista o vznikajícím roztodivném pankráckém panoramatu řekne: „Nevadí to, je to dost daleko.“ (Probíhající dostavba dalších objektů estetiku panoramatu možná dotáhne k lepšímu výsledku.) Jaké požadavky z toho plynou? Nárok na mimořádnou kvalitu architektury – do metropole, zdá se, konečně vstoupí architektura XXI. století, projekt studia Zahy Hadid. O jakou architekturu jde? Megastavba pro Prahu. Vzrušující – záměrně vzrušující – návrh. Urbánní celek – velkoryse koncipovaný návrh architektonicky provázaných tří objektů. Projekt komplexu pevně zasazeného do vyhrazeného území – sebejistota k této architektuře neodmyslitelně patří. Z celku a jeho částí vyzařují tenze. Je to i očekávaná pohledová architektura, nepostrádající monumentalitu. I na to Praha dlouhodobě čeká.
Souhrnem: Typická architektura Zahy Hadid pozdního období. Očekávaná silná gestická estetika dynamických forem a do výsledné estetiky vtělené jisté vizionářství. Tvarosloví nikoli z katalogu historických motivů, ale ze sci-fi informačního věku.
Jde o víc než podařenou nebo nepodařenou formální vynalézavost – v této architektuře postmoderny a dekonstrukce v podání Zahy Hadid jsme „na ty“, ale – i ve střetu s její podstatou! Googlegeneration s přijetím estetiky tohoto projektu možná nebude mít problém, jiné generace budou hledat cesty k recepci. U inovačních vstupů do stávající architektury, jaký představuje projekt Zahy Hadid, jde vždy v recepci o to, co vše se do ní racionálně i zmatečně promítne. Podle toho dopadají diskuze.Proto chceme téma komplexní zástavby v prostoru Masarykova nádraží artikulovat.

2. Co je nesporné? Architektura s pečetí tvorby Zahy Hadid na takto exponovaném místě ovlivní „tvář metropole“. Co můžeme vytknout před závorku? Pokud jde o formální vynalézavost, tak jednotlivá díla Zahy Hadid oceňoval i zásadní odpůrce dekonstruktivismu, jakým je respektovaný Jonathan Glancey. Tezi, že se v projektu pro pražskou metropoli jedná o „vysoce nezdařený projekt“, odložme, jde o to, že projekty Zahy Hadid provází, a je tomu i tentokrát v Praze, konflikt s kontextem, který se stává neuralgickým bodem. Platí: Takovýto návrh z podstaty věci nemůže nemít i nevýhody, rizika – jde o to, uvědomit si je a eliminovat.
Podívejme se nejprve na hodnotící rastr. Čím je podmíněno stanovisko kritiků projektu Zahy Hadid a čím jeho stoupenců? Máme uvažovat o megaprojektu Zahy Hadid a s ním spojených parametrech kontextu a identity místa z pozic památkové péče, tedy z pozice referativního bodu geneze lokality a zachování jejích hodnot? Pak před námi vyvstane projekt jako podivná „améba“, jako vpád do historicky rostlé architektury. Tím se legitimují věty typu: „Kdyby fungoval odbor památkové péče Prahy, tak by takovýto projekt vůbec nevznikl.“ Veškeré následně navržené úpravy (park, „náměstí“, lávky atd.) se nutně z hlediska této hodnotící optiky jeví jako kosmetické úpravy – řešením je nerealizace takovéhoto projektu.
Anebo máme uvažovat o projektu studia Zahy Hadid z pozice referativního bodu „přítomnost je funkcí budoucnosti“, kdy přítomnost nabývá jen tu hodnotu, kterou ji svým projektem udělíme – a pak se nám může jevit posuzovaný projekt jako skok do budoucnosti, ke kterému se dalšími investičními injekcemi okolí „pozvedne.“
Dovolíme si exkurs do historie. Připomínáme odmítavou reakci na Schulzův monument, tj. na Zemské, respektive Národní muzeum a dobovou situaci – kolkolem dvou- a třípodlažní domy? Oslovuje nás odvaha schválit a realizovat tuto stavbu – dodnes dominující monument – a následující návrhy na protažení dnešního Václavského náměstí až k Staroměstskému? „Architektura je nejméně pomíjivý ukazatel doby“ (S. Holl), příběh jejího porozumění i neporozumění vypovídá o společnosti. Inklinujeme k přeměně Václavského náměstí v lesopark a nezbytnost souběžného řešení této lokality ve vazbě na proměnu Karlova náměstí prostě odkládáme ad acta. Z naplnění toho rozměru, z parametru monumentality architektury a urbanismu v projektu Zahy Hadid vyplývají jak jeho pozoruhodnost, tak jeho krajně neběžné nároky na okolí.

3. Co je třeba si připomínat? Obě výše uvedené referativní pozice mají klady i rizika. Historizující přístup, nacházející argumenty v genezi místa, vede k nekonfliktnosti s historicky rostlou zástavbou (respektuje strukturu) a se stávající identitou místa. To není málo. Argumenty tohoto druhu sumarizuje Rostislav Švácha. Slabostí této pozice, jakkoli nechtěnou, je fakt, že nebývá spojena se silným impulzem, který by vedl k řešení dlouhodobě setrvalých nedostatků; to především a mnohonásobně platí pro okolí magistrály, konec konců i přiléhající Náměstí republiky je jaksi „nedodělané“ atd. Naopak realizace radikálního projektu Zahy Hadid si vyžádá urychlená řešení. Proč? Z dílčích problémů se stanou v kontrapozici s velkolepě komponovaným projektem akutní.
Druhá pozice, zhodnocující přítomnost z hlediska budoucnosti, přináší těžko řešitelné konflikty s identitou místa – v té míře, v jaké otevírá novou. Stavba se stává impulsem, výzvou k dalším zásahům, úpravám okolí. Developeři vyrůstají a jednají na tomto hodnotovém rastru. Tento přístup je od devadesátých let stále častějším jevem. Ikonické stavby v devadesátých létech XX. století (St. Mary Axe 30 v londýnské City ze studia Foster&Partners, J. Nouvel v Barceloně atd.) narušují tradovaná pravidla vřazování do kontextu. Takovýto přístup je v prosperujících asijských metropolích běžný, Evropa jakoby chtěla demonstrovat, že není ospalá, není na ústupu. V takovém jednání, nad který položíme otazník, je obsažen od devadesátých let „duch doby“.

4. Tím se dostáváme k „jádru pudla“ probíhajících diskuzí: Můžeme a chceme porušit tato pravidla i v Praze a jakou cenu za to případně zaplatíme?Jestliže naprosto ne, tak v čem vidíme hodnoty případné nové „architektury pro Prahu“, aby byla, aby vůbec mohla dosahovat kontaktu s vývojem světové architektury? Jestliže ano, tak v jakém rozsahu, na jakém místě, v jakých parametrech a za směnu jakých inovačních hodnot jsme svolní to připustit? Což znamená: Chceme a dokážeme – při vědomí náročnosti tohoto úkolu – propojit historickou Prahu se současnou architekturou?
Odpověděli si na tyto otázky architekti, urbanisté a památkáři, teoretici architektury a developeři? Jsou na cestě, aby nalezli společnou řeč? Proběhla již taková diskuze? Ano, byla přítomná již v polemikách o hodnotách Gehryho a Miluničova Tančícího domu. Je zlověstným znamením povrchnosti doby ovládané entertaimentem, že obsah a průběh této diskuze nikdo v souvislosti s pražským projektem Zahy Hadid nepřipomíná!
Odpověď je dále skrytě přítomná v otázce „Má Praha strategický plán?“ a je obsažena v následných tvrzeních „Praha má strategii“ (IPR) a „Praha postrádá strategii“, chybí „vize“. Proč jsou odpovědi tak protikladné a zmatečné? Protože do nich účastníci vkládají svůj hodnotící rastr, svá očekávání, svůj nárok na stupeň konkretizace odpovědi – zkrátka perspektivaci (není to jen otázka pravidel a zákonů podmiňujících skladbu odpovědi na tyto otázky, jak zaznívá obranářsky z IPR).
Výmluvnou předmluvu k odpovědi tvoří axiologický horizont společnosti, do kterého architekt, urbanista, památkář, teoretik architektury a v neposlední řadě developer vstupují. Horizont vytváří limity pro jednání a je koncentrovaně vyjádřen v tezi: Dnes jde v Praze o to „zda vůbec stavět“ (Ondřej Boháč, ředitel IPR), proto je nezbytná celospolečenská diskuze o perspektivách Prahy, překonávat „obranný reflex“– ten je mnohdy iracionální, vzniká před fakty. Některé politické elity vyrostly na slibech, co se nestane a co se nepostaví (srv. dvacetidílný seriál v Lidových novinách).
V apriorním odmítání nové architektury je v konečné instanci velká míra destruktivní síly, před kterou varoval T. G. Masaryk. Po vzniku státu v roce 1918 požadoval přeorientaci z husitství (bylo oporou v době před obnovou státnosti) na konstruktivní období – na „poděbradský věk“. V Listopadu 89 jsme dali vale nesvobodě, nyní jde o to dát svobodě obsah, což je náročnější úkol. Úspěchy i nezdary se vizualizují v architektuře. V demokracii se usiluje o konsensus a cesta k němu bývá chaotická, v daném případě snad až příliš.

5. Přejdeme na nižší stupeň zobecnění. Projekt studia Zahy Hadid pro pražskou metropoli vyžaduje detailnější pohled na trojčlenku „místo, kontext, dominance“.Čili ptáme se a čekáme na odpověď: Co urbánní prostředí tímto projektem získá a co ztratí? Velký projekt není bez rizik a beze ztrát – ptáme se na cenu za jeho přínos, za jeho kvality. Dále se ptáme na zvolenou strategii čili na způsob vřazení do stávajícího kontextu. Projekt intervenuje do urbánního prostředí a předvádí dominanci čili je na urbanistovi, aby odpověděl na níže položené otázky. Čeho je v urbanismu dosahováno zvolenou dominancí? (A tento projekt v sobě tuto aspiraci nese!) Přináší zvolená dominantní forma objektů jak svou formou, tak estetikou, obsahem nové souvislosti, novou motivaci? To je jedna z řady „věcí, o níž zde běží“. Z pozice teoretika architektury lze s respektem uznat a říci: Ano, přináší. Nicméně s tímto výkonem petrifikovaným do megaprojektu jsou spojeny další naléhavé otázky.
Zde jsou. Je dosahováno „civilizované dominance“ – jinými slovy: Zvolená, oprávněná, žádoucí dominance obsahuje i akt vyváženosti vůči kontextu? Tento požadavek lze zkarikovat tak, že se jím bude dekapitovat přínos projektu Zahy Hadid, proto zjednodušíme téma až do krajnosti, ale zachováme jeho podstatu: Kooperuje projekt se stávajícím urbánním prostředím? Souhrnem: Zde z principu nestačí rigorózní odpovědi památkářů, již proto, že každý kreativní a inovativní projekt otevírá nové motivace atd. V tom, co bylo doposud publikováno, odpovídající zhodnocení nenajdeme.

6. Projekt komplexu budov u Masarykova nádraží vyžaduje rozsáhlé práce na infrastruktuře v rozsahu, který nemá v dosavadní stavební praxi naší metropole obdobu. Na pořad dne se naléhavě dostává téma severojižní magistrály (hanebně zanedbané území!) atd. Předložený projekt je řeší částečně a nemůžeme od něj požadovat odpověď na to, co ho přesahuje. Je ukázkou toho, co umí a dokáží developeři. Přivádí do Prahy velkoryse koncipovaný projekt z dílny architektky velkého jména a zajišťují jeho realizaci. To developeři umí. A je třeba vědět, co zpravidla anebo donedávna neuměli – co je za hranicemi projektu, zůstává mimo jejich obzor. To je třeba ze strany zájmů metropole vědět a podle toho vyjednávat.
Pokud neznáme koeficient korelace mezi investicemi vlastního projektu a investicemi do životně nezbytných úprav bezprostředního okolí a přiléhajícího projektem ovlivněného okolí, tak nevíme v podstatě nic. Přitom projekt Zahy Hadid se stává imperativem nad tím, co bylo dlouhodobě zanedbáno a s čím je třeba pohnout, jak jsme uvedli výše v textu –   přetrvávajících problémů se stanou přes noc akutní.Vzhledem k tomu, k čemu odkazují naše předchozí řádky, chceme uvést to, co vidíme jako podstatné. Budeme „příkladovat“.
Zahájení mimořádného projektu, kterým se završovala skyline jdoucí od Louvru přes Avenue des Champs-Elysées k novému monumentálnímu administrativně-obchodně-kulturnímu centru La Défense, předcházely přípravné práce na infrastruktuře – trvaly tři roky! A vklady do infrastruktury jsou vysoko hodnoceny Pařížany i turisty dodnes. Do Paříže se dnes jezdí nejen za historií, ale i za La Défense
Tím říkáme: I Prahu je třeba otevřít – čemu? Architekti hovoří o vstupu „současné architektury“, o „světové architektuře“, „vítězné architektuře“. Budoucnost lze „spotřebovat“, nebo se jí otevřít. Realizace komplexu staveb studia Zahy Hadid povede k investicím do přiléhajících prostor, pro řešení severojižní magistrály atd. To je vklad do budoucnosti.

7. Vizuální představení projektu Zahy Hadid veřejnosti (dokument ČT „Praha: město v defenzívě“) obsahuje perspektivní pohledy atd. O téměř třech letech hledání a práce na projektu, o přizvání dalšího zahraničního studia, o jeho přepracovávání veřejnost neví takřka nic. Žijeme ve „věku sociálních sítí“. Spektakulární propadnutí vizuálně představeného a k realizaci připraveného projektu mrakodrapů pro New York studia Coop Himmelb(l)au rakouských architektů způsobila odmítavá reakce veřejnosti na webu; to byl mezník.
Architekti a urbanisté, developeři a administrativy měst od té doby vědí: Projekty, jejich vizualizace obsahují – přinejmenším! – nejprve zápas architekta a urbanisty s prostorem, s odpověďmi na kontexty, variantní řešení a ukazují cestu k nalezení optimálních řešení a až poté představí jedinečný výsledek své práce. Od představení projektu očekáváme otevření dialogu s veřejností, kultivaci a dialog, do kterého jsou vtahováni všichni účastníci.
Veřejnost nelze přepadat, s veřejností – ta na sociálních sítích vytváří celý nový kontinent – je třeba vést mnohohlasý dialog. Takto dnes postupují zodpovědní urbanisté i v českých městech – projekty se veřejnosti předkládají průběžně, ve stavu zrodu, v dialogu experta s veřejností, strategie fait accompli je ve věku sociálních sítí sebevražedná.

8. Jaké jsou další možnosti vytváření města a jaké cesty k nim vedou? Budeme přízemní, stačí se podívat přes naše západní hranice. Asi nejmarkantnější je to na souměstí Gmünd – České Velenice, nebo i Děčín – Bad Schandau. Je z toho patrné, že nejde o rozdíly ve fyzických možnostech, ale v celkovém mentálním nastavení, v axiologickém horizontu společnosti (viz odstavec 4). Jednou z variant, jak se s tím vypořádat, bývají zkraty projevující se výkřiky jako „dodržujte zákon“, „chceme víc všeho“, či „Vy za to můžete“. Bez pevných základů a systematické práce se takových výsledků prostě dosáhnout nedá.
Jak to souvisí s projektem pro prostory Masarykova nádraží? Určitě bychom si přáli, aby tam vznikla smysluplná struktura města dalším způsobem zhodnocující historické dědictví i jedinečnou terénní konfiguraci Prahy. To se ale může stát, pokud zásady, regulace, limity rozvoje nebudou používány jako aktivistické restrikce, ale budou součástí obecně sdíleného konsensu – že budou tzv. živé.
Už to v Praze proběhlo? Ano – na Smíchově – v devadesátých letech. Mezi Andělem a gymnáziem Na Zatlance vyrostl kus normálního města. Co k tomu bylo potřeba? Osvícený investor a skvělý architekt. Architekt přesvědčil investora, že blok a jednotlivé domy v něm jsou pro něj ekonomicky řádově výhodnější, než jeden přemrštěný objekt. Mohl postavit jeden dům a okamžitě ho prodat nebo pronajmout a další může přizpůsobit daleko přesněji na míru příštímu potenciálnímu zájemci. Pokud by jeden, dva z těchto domů dělal Zumthor nebo Zaha Hadid – má to dokonce i punc světovosti. A psalo by se o tom, jak tato světová jména „našla“ Prahu a světová studia by se ke značce „Praha“ hlásila. Ony nezbytné regulativy vznikaly v kanceláři (mluvíme o ateliéru D.A. Studio a o Martinu Rajnišovi; jeden z pisatelů v té době v tomto ateliéru pracoval) a následně probíhala v tomto ateliéru i jednání zastupitelstva, která tyto regule schvalovala. Výsledkem byla partnerská součinnost investor-architekt-město (D.A. Studio Smíchov znalo – už počátkem devadesátých let se účastnilo urbanistické soutěže na celý Smíchov – spolu s Jeanem Nouvelem a SURPMO a.s.)
Stal se tento přístup pro město výchozí, pracovalo se s ním ve městě dál? Ani zdaleka. Následně totiž vzniká nová výstavba na severu Karlína – gigantické bloky bez řádné urbanistické úvahy (tím myslíme, že z hlediska majetkoprávního nebyla vůle pro nastolení otázek, zda by jedinečný fenomén pražského nábřeží neměl pokračovat dál do Libně – srv. projekt D.A. Studia – dnes ceněný – Generel Vltavy).
Jak se dál pracuje na Pankráci? I jinde v Praze? Vznikají tam místa, která můžeme mít rádi, která přesvědčí svou obytnou kvalitou i laiky? Určitě – můžeme se zaštiťovat různými zaklínadly, ale společný jmenovatel chybí. Důvod, proč jsme nuceni tyto berličky používat, je v jisté slabosti ze strany města, veřejného sektoru – chybí vize celku, kterou jsme zmiňovali výše v textu. Dochází pouze k náhražkovitým technokratickým řešením potenciálně mimořádně produktivního vztahu investor/developer-architekt-město. Po velkém úsilí se podařilo navrátit ke konceptu devadesátých let použitému mezi Andělem a gymnáziem Na Zatlance ve velkorysém developmentu mezi Ženskými domovy a Zlíchovem – svítá na lepší časy?
Zpět k regulím a regulacím – místa jako okolí Masarykova náměstí se dnes stávají něčím jako prubířským kamenem. Jsou tak komplikovaná, že se na způsobu, jak se s nimi zachází, obnažuje stav, ve kterém se nacházíme. Jak uvedl titulek Pirátských listů „Developeři vizi mají, Praha ne“. Ovšem k vytváření takovéto vize je potřeba daleko více než jen používat slogany ze strany aktivistů, nebo v lepším případě zainteresovaných subjektů.
Architektura i urbanismus jsou z podstaty konsensuální záležitostí. Názorový chaos je jen první fáze recepce a interpretace projektu či stavby. ¹ K dosahování produktivní vize je třeba systematicky vytvářet ve všech ohledech prostředí, ve kterém široký konsensus developer-architekt-město může vznikat a prosperovat. Jinak bude tento potenciál privatizován a o legalizaci tohoto přístupu se již obratní právníci postarají. Takže řešením pak v žádném případě není „mít lepší právníky“, „lepší teoretiky“, ale lepší celkovou vizi, která vyrůstá na konsensu.

Ondřej Beneš, Oldřich Ševčík (2018)

Vizualizace a foto Penta a David Neugabauer

Poznámka:
1 K složitosti recepce a dosahování konsensuálních řešení ve vztahu „developer-architekt/expert-veřejnost“ podrobně srv. studii O. Beneš, O. Ševčík, Charakteristika základních fází recepce architektury, Bulletin ČKA, č. 4, roč. 20, 2013, s. 59–63; Beneš, O., Ševčík, O.: Obchodní dům Máj, komerční zájmy vlastníka a „věc architektury“ ve společnosti masové spotřeby. In Projekt. Slovak architectural review. 2007, r. 49, č. 1/ 442, s. 34–S41.

Vyšlo v časopise Arch v roce 2018. Publikujeme jako příspěvek k současné bouřlivé diskusi nad  podobou Masaryčky, na stavbawebu i v časopise Stavba se tématu budeme i nadále věnovat.