Vila Palička, Praha – Baba

Idealismus versus realita — o vnitřnostech a povrchu
LADISLAV LÁBUS

^{Rekonstrukce rodinného domu stavitele Paličky na Babě v Praze Reconstruction of the House of the Builder Palička in Prague’s Baba District}
Autor původního návrhu: Mart Stam, 1931-32
Architect of the Original Design: Mart Stam, 1931-32
Autoři rekonstrukce: Ladislav Lábus a Norbert Schmidt, 2003-4
Architects of the Reconstruction: Ladislav Lábus and Norbert Schmidt, 2003-4
Spolupráce: Marek Nábělek, Martina Novotná
In Cooperation with: Marek Nábělek, Martina Novotná
Generální dodavatel: Jaroslav Futera — TIPS Poděbrady
General Contractor: Jaroslav Futera — TIPS Poděbrady

Nekonvenčnost Stamova návrhu svědčí o síle idejí autora a o jeho přesvědčení o tom, že import stavitelského standardu holandské architektury je možný. Obojí však způsobuje provozní a stavebně technické problémy při užívání stavby. Výrazná modernost objektu jde svým hmotovým i stavebně technickým řešením za hranice místních zvyklostí i v relaci k ostatním vilám na Babě, které byly v poměrech počátku 30. let 20. století technicky progresivní. Železobetonový skeletový konstrukční systém má sloupy a stropní desky na lícní straně omítky bez jakékoli tepelné izolace. Obvodové zdi jsou většinou pouze 20 cm tlusté, vyzděné z výplňového zdiva. Velmi nízká původní atika a její tvar neumožňovaly bezproblémově izolovat střechu. Technické vlastnosti domu vyvolávaly potřebu dodatečných úprav. V 90. letech byla například zvýšena atika, což zásadně změnilo proporce stavby. Zateplování funkcionalistických objektů, jejichž základními principy byla jednoduchost, jemnost proporcí a přesnost detailů, zcela mění jejich vzhled a charakter, je-li provedeno v dimenzích dle aktuálních norem. Platí to zejména tehdy, byla-li okna původně v líci nebo blízko líce fasády. V těchto případech je lepší od zateplení ustoupit, pokud okna nelze přemístit směrem k vnějšímu líci fasády. Tuto náročnou operaci totiž původní okna nemusí vydržet. Potom je potřeba opravdu dobře zvážit otázku, zda zachovat proporce budovy i autenticitu jednotlivých prvků, a porovnat s tímto cílem úroveň technických vlastností stavby, jakou lze dosáhnout, a výši provozních a investičních nákladů.
Obvodový plášť „Paličky“ byl natolik problémový, že nebylo možné jej ponechat bez povšimnutí. Naštěstí, na rozdíl od některých jiných funkcionalistických domů, byla všechna okna poměrně hluboko zapuštěná za líc fasády, takže zateplení, provedené v rozumné relaci k požadavkům norem a k hodnotě stavby, není tak znatelné. Po odstranění omítky o tloušťce 2,5 cm a po přidání 5cm vrstvy izolace s novou tenkovrstvou omítkou celkově přibyly pouze asi 3 cm. Tento způsob zateplování objektů stejně historicky cenných, jako je „Palička“, kdy volíte kompromis mezi hledisky ochrany památek a parametry současných norem, byl například použit i u přísně chráněného souboru funkcionalistických vil v německém Stuttgartu, které byly před časem vzorově renovovány z veřejných prostředků.
Při přípravě stavby jsme s klientem navštívili několik obdobných rekonstrukcí v Německu a v severních Čechách. Kromě Stuttgartu jsme navštívili i Dessau, kde byly nedávno nákladně restaurovány vily profesorů Bauhausu, které obdobně jako pražská Müllerova vila slouží spíše jako muzeum než pro bydlení. Překvapilo nás, že u některých funkcionalistických domů byla barevnost řešena až extrémně. Například ve vilách, kde žili Paul Klee nebo Wassily Kandinski, často zářily naprosto novodobé, téměř postmoderní barvy — zlaté, tyrkysové,
růžové, atd. … Povzbuzeni poznatkem, že se Stam ve svém časopise
ABC zabýval uměním a barevností, i ojedinělými nálezy zbytků původní modré výmalby v pracovně pana Paličky, jsme se na několika málo místech nakonec rozhodli také použít výraznější barevnost. Uplatnili jsme tři odstíny základních barev — modrou, žlutou a červenou —, které jasně evokují období vzniku stavby. Těmto barevně výrazným akcentům tvoří pozadí na první pohled nenápadná barevnost většiny zdí, které jsme ponechali v přírodních odstínech kletovaných štukových omítek — jemné režně bílé, šedé a okrové. Abychom docílili dojem prostorového uvolnění poměrně malých místností, použili jsme těchto jemných odstínů omítek pro barevné odlišení obvodové zdi od vnitřních dělicích zdí a sloupů.
Během rekonstrukce jsme pozorovali odvahu architekta a stavitele, a často nás překvapilo i nekvalitní řemeslné provedení některých konstrukcí. Investor zhodnotil obvodové zdivo po sejmutí omítek slovy, že „dům na některých místech připomíná vlaštovčí hnízdo“. Kvalitu stavby pravděpodobně ovlivnila tehdejší hospodářská krize a prozaický fakt, že o konečné podobě konstrukce i detailů stavby často rozhodovala cena. Odhalené vnitřnosti domu Palička, které jsme měli možnost poznat, nám prozrazují mnoho o době jeho zrození i o odlišnosti současného světa. Skrytá ne(po)řádnost stavebního řemesla, vnitřní nekonstrukčnost stěn příbytku, projevy technické nedokonalosti a zároveň odvahy prozrazují ležérní přístup ke stavbě po způsobu „vlaštovčích hnízd“ i u tohoto významného konstruktivistického díla. Rozhodně to nesvědčí pouze o omezeních ovlivňujících rozpočet, a tím i kvalitu staveb, ale vypovídá to i o velkorysosti stavitelů, kteří ve srovnání se současností nebyli natolik svázáni stavem právního prostředí a tomu odpovídající výší pojistek, alibistickou a malichernou administrativou ISO ani četností a přísností dnešních norem, prozrazujících naši zaslepenou důvěru v možnost přesně definovat parametry kvality života. Odkrytá nekonstrukčnost prozrazuje sílu tehdejších ideálů, avantgardnost a svobodu myšlenek, odvahu a nezatíženost architektů i stavitelů a paradoxně i inženýrského ducha té doby. Vypovídá o tehdejší, dnes možná záviděníhodné „lehkosti bytí“, o přístupu k práci, a tudíž zřejmě i k životu. Dnešní stav vnímáme jako samozřejmý, a proto je obtížné rozpoznat, nakolik současná intenzita zpětných vazeb a pojistek odebírá energii potřebnou pro rozvoj, zamezuje uplatnění touhy po změně, a tím umrtvuje vývoj. Tato skutečnost zřejmě poznamenala i památkovou péči.
Užitečnost nejistoty — „přirozený svět“ jako problém památkové péče
Dynamičnost moderní doby byla významným tématem funkcionalistické architektury. Ve formální poloze se projevila v oblibě motivů přejatých ze slovníku designu strojů, např. lodí. Neméně důležitý byl vliv dynamičnosti na obsahovou a ideovou stránku architektury. Výraz „dům jako stroj na bydlení“ neměl v době funkcionalismu jenom formální konsekvence, ve skutečnosti patřil především do druhé kategorie: vyjadřuje služebnost architektury a odkazuje nejen ke strojům, ale i k průmyslovým a lidovým stavbám, které funkcionalistům rovněž imponovaly, protože nebyly zatížené formálními požadavky na výraz staveb. To znamená, že imponovaly svou funkčností. Architekti podobně jako malíři mohli vyjadřovat pohyb svými výrazovými prostředky pouze omezeně, proto se soustředili na schopnost architektury modelovat prostor tak, aby odpovídal současnému životnímu stylu, a případně přizpůsobovali stavby tak, aby budoucí změny provozní a kapacitní byly snadno proveditelné.
Památková ochrana funkcionalistických staveb se paradoxně snaží upřednostňovat zakonzervování původního stavu, což je v naprostém protikladu s ideou funkcionalismu, který chtěl domy i jejich uživatele zbavit vlivu těžkopádné historie a chtěl vytvářet architekturu přizpůsobivou požadavkům doby. Architektura měla být funkční a programově nenáročná na údržbu jako stroj na bydlení. U těchto staveb by proto mělo platit dvojnásob, že pokud chceme opravdu ctít minulost, nemůžeme pominout současnost, nebo se dokonce za ni stydět. Dům Palička je z tohoto pohledu unikátní příklad. Jeho výrazná otevřenost a proponovaná neuzavřenost tvaru i vývoje je svým způsobem výzvou ke konfrontaci. Investor ovšem nic takového nepožadoval a ani architekti konfrontaci nevyhledávali. V návrhu jsou uplatněny pouze drobné úpravy dispozic, je zateplen obvodový plášť a propojení terasy s bytem je reminiscencí na původně uvažované řešení. Nejrazantnější změnou, kterou Palička provedl během stavby, bylo omezení původně navrženého velkého propojení obývacího pokoje s terasou. Po odhalení omítek jsme zjistili, že o změně bylo rozhodnuto až během stavby. Dokazovala to dřevěná konstrukce parapetu rohového okna, obložená heraklitem. I když jsme prosklení přes roh nakonec neobnovili ve Stamem navrženém rozsahu, protože jsme chtěli zachovat zažitou ikonografii Paličkou realizované fasády, podpořil tento nález naše rozhodnutí více propojit obývací pokoj s terasou. V projektu bylo uplatněno několik přístupů k péči o památky. Všechny navrhované úpravy fasád a dispozic, přestože evidentně zlepšovaly původní stav, jsme podrobili autocenzuře; vycházeli jsme z ideálu co největší autenticity stavby, a současně jsme se snažili přiblížit ji novými zásahy původnímu stavu nebo záměru. Naše nejistota a pochybnost o oprávněnosti našich rozhodnutí nesouvisely přitom pouze se skutečností, nakolik se mohou úpravy odkazovat na původní záměry M. Stama či nakolik jsou ovlivněny nezbytností tyto úpravy provádět, ale samozřejmě přímo souvisely i s významem prostoru a prvku, kterého se změna dotýkala. Nedělalo nám problém adaptovat zázemí domu v suterénu na prostory k bydlení, zvláště když jsme se při úpravě fasády mohli odkazovat na původní plány. Zato mnohem menší změny v patře, kde zůstala původní funkce zachována, jsme již navrhovali s daleko větším respektem k původnímu stavu.
Nejproblematičtější a z obecného hlediska přístupu k ochraně památek zřejmě nejzajímavější byly (kromě zateplení) úprava vstupu a propojení terasy s interiérem v přízemí. Pro dnešní dobu je takové váhání charakteristické. Zřejmě bychom se neodvážili tyto úpravy v takovém rozsahu navrhovat, možná by nás ani nenapadly, a nakonec by nám ani nebyly povoleny, pokud bychom se nemohli odkazovat na původní plány inženýra Paličky a později i na objevenou dokumentaci Marta Stama. Tyto úpravy rozhodně nevznikly pod tlakem požadavků investora nebo z ješitné snahy architekta uplatnit při rekonstrukci svoji úlohu, ale ani z touhy opravovat a vylepšovat historii do původně navrhované podoby. Pouze jsem hledali možnosti jak zlepšit kritická místa domu a neporušit příliš jeho autentickou hodnotu. Přitom jsme celkem samozřejmě vycházeli v prvé řadě ze studia původních plánů a přemýšleli o kvalitách a hodnotách původního návrhu i stávající podoby stavby.
Rozsah i podoba propojení terasy s interiérem vznikaly postupně. Nejprve jsme se rozhodli rekonstruovat a použít prvek zimní zahrady, abychom uvolnili vstupní partie bytu. Později jsme si na plánech M. Stama všimli mnohem výraznějšího prosklení stěny mezi terasou a bytem, a nakonec jsme se během realizace přesvědčili o tom, že rozhodnutí o „zazdění“ terasy padlo až na poslední chvíli během stavby. Pořád jsme při tom všem pociťovali nejistotu, zda naše rozhodnutí jsou správná a navržené úpravy nutné. Nejistotu, způsobenou zřejmě naším respektem k této významné stavbě a poznamenanou i specifičností zvoleného postupu: rekonstrukce nerealizovaného návrhu. Podezřívavost vůči správnosti zvolené cesty přitom paradoxně možná souvisela i s odkazováním se na původní návrh, což jsme stále vnímali jako trochu alibistické. Avšak srovnáme-li dřívější podobu terasy oddělené od interiéru s dnešní, vycházející z původního projektu, jednoznačně nás to přesvědčuje o tom, že rozhodnutí pana Paličky tak zásadním způsobem změnit stavbu v této klíčové partii domu bylo negativní.
Balancování mezi snahou zachovat autenticitu a ochránit památkovou hodnotu stavby a nutností reagovat na potřeby současného způsobu života jejího majitele a uživatele, který, ačkoli je obdivovatelem funkcionalismu, chce zde samozřejmě žít bez pocitu výrazného omezení provozu rodiny, bylo na projektu nejtěžší, a zároveň nejzajímavější. Když navrhujete přestavbu nebo renovaci s běžným, životem naplněným zadáním a jste nuceni sledovat uživatelskou i finanční náročnost a efektivitu svých rozhodnutí, jde svým způsobem o svobodnější, a přitom možná zodpovědnější způsob práce, než při rekonstrukci, která ze stavby samotné učiní muzeální předmět. V oněch ojedinělých případech vykonává projektant usilovnou činnost archiváře a detektiva v jedné osobě, s „jistotou“ jde k vytčenému, předem známému cíli, k dokonalé, jakoby ničím neomezené realizaci, předvádějící iluzi původního stavu bez ohledu na provozní užitnost i náklady stavby. Tento přístup je možné aplikovat pouze u výjimečných staveb, financovaných z veřejných nebo nadačních prostředků, které si zaslouží takto „obětavou“ péči.
Nepatříme ke kritikům konzervace Müllerovy vily. Jsme rádi, že si ji naše společnost mohla dovolit a že je rekonstrukce provedena tímto dokonalým způsobem, neomezovaným provozními nároky ani finančními aspekty. Zaslouží si to i brněnská vila Tugendhat od Miese van der Rohe. Avšak i v této kategorii staveb je obtížné nalezení rozumných limitů dokonalosti z hlediska ekonomického a zejména z hlediska památkové ochrany. U každé rekonstrukce bychom měli pečlivě sledovat míru „obětavosti“ naší péče. Ptát se, zda jsme stavbu naopak „neobětovali“ našim puristickým názorům na rekonstrukce? Potom snadno, se samozřejmostí odpovídající naší sebedůvěře dané dosaženou, soudobou úrovní poznání a finančních i technických možností, zacházíme se stavbami jako s bezbrannými věcmi — „mlčenlivými soudruhy“ — a odebíráme jim nánosy a sedimenty času, zbavujeme je všech nepůvodních a nehodících se vrstev.
Na semináři Nové stavební umění / Neues Bauen International 1927 / 2002, pořádaném v březnu roku 2004 v pražském Goethově institutu, jsme si při sledování několika méně či více fundamentálně vzorových rekonstrukcí, včetně vily Palička, uvědomili zajímavou souvislost a opakující se podobnost v metodice ochrany památek. Vlastní tvorba architektů, kteří dnes tak fundovaně „čistí“ funkcionalistické stavby, bývá nazývána novo-funkcionalistickou architekturou, podobně jako vlastní tvorba architektů, kteří pro nás možná „prozatím překvapivě“ obdobným způsobem zacházeli s gotickými památkami, bývá označována jako novogotická architektura. Tato podobnost není jistě náhodná,
svědčí o fixaci pohledu při posuzování hodnot na favorizované kulturní období, která vede k absenci periferního vidění. Když budeme s tímto poznatkem zacházet naprosto uvolněně, můžeme si představovat, jak se bude v budoucnu hodnotit např. odstranění v Paličce tak nepatřičných, chalupářsky působících palubkových obkladů na chodbách a na schodišti, které by s odstupem času dokumentovaly další kulturní vrstvu — úroveň bydlení sedmdesátých let.
Rozvíjením této možná pouze zdánlivě zavádějící úvahy chci ozřejmit a podpořit právo na nejasnost a nedefinovatelnost hodnotových kritérií světa architektury i památkové péče. Jsou samozřejmým a blahodárným projevem neukončenosti vývoje a projevem naší existence — pobytu na tomto světě. Permanentní nejistota o správnosti učiněných rozhodnutí, neustálé zvažování míry, v jaké jsou jednotlivé dílčí kroky nezbytné a nutné, činí z tohoto přístupu k renovacím a rekonstrukcím — přístupu „svobodnějšího“, protože omezeného reálným životem — opravdové dobrodružství, podobné tvorbě nové stavby. A nakonec budou možná s odstupem času méně důsledné rekonstrukce hodnoceny z hlediska památkové ochrany jako šetrnější. Puristické rekonstrukce gotických staveb si dnes lze těžko představit, u funkcionalistických nás tento přístup dnes nepřekvapuje, naopak je podporován, ačkoli je v naprostém protikladu k ideovému zázemí jejich stavitelů, jak bylo v úvodu zmíněno. Co by si avantgardní vizionář a revolucionář Mart Stam, stavitel „žehliček mraků“, které měly být výzvou, možná i výsměchem historii a tradici, myslel o našich malicherných starostech s výběrem replik dobových vypínačů a zásuvek při rekonstrukci vily Palička? Co by si tento levicově orientovaný architekt pomyslel o naší důslednosti, kdyby znal jejich nekřesťanskou, „asociální“ cenu? Měli bychom se umět poučit z dnešních názorů na puristické zásahy do památek v 19. století a neopakovat historii. Měli bychom si uvědomit, že zpětnými vazbami a pochybováním nepoznamenaná jistota názorů nemusí být paradoxně dobrým průvodcem architekta ani památkáře.

Obnova Paličkovy vily
ROSTISLAV ŠVÁCHA
Před patnácti lety jsme si mysleli, že česká společnost vykročí správným směrem ve všech oblastech svého života včetně kultury a architektury. Zdálo se rovněž, že budeme moci napravit chyby, kterých se minulý režim dopustil vůči kulturnímu dědictví, ať už ze zlé vůle, anebo z neschopnosti zabezpečit finančně památkovou péči. Rok za rokem se však po převratu začalo ukazovat, že s vůlí postsametové společnosti postarat se o své památky to nebude tak slavné. Instituce památkové péče, jejíž prestiž před Listopadovou revolucí samospádem stoupala, protože v ní kultivovaní lidé spatřovali jeden ze štítů proti kulturním přehmatům režimu, se s rokem 1989 přestala opírat o tuto tajně sdílenou dohodu a obtížně zatím hledá svůj nový smysl, který se jeví jako evidentní pouze menšině. Politici mnoha větších měst, kteří se dívají na urbanismus jako na relikt totalitních politických poměrů, navíc památkovou péči vmanévrovali do role posledního zbylého urbanistického regulátoru; do úlohy, pro kterou nejen že se tato instituce nehodí, ale vhání ji to navíc do mnoha nadbytečných konfliktů s kreativními architekty. Když k tomu připočítáme dluhy v odborném obsazení památkářských pracovišť a nízké platy, které se na tomto deficitu odbornosti podílejí, nebudeme se pak asi divit, že existuje několik oblastí, jež dnešní česká památková péče nedovede dobře zvládat. Přes zářivý úspěch obnovy Müllerovy vily v Praze od Adolfa Loose k nim nepochybně patří starost o architektonické památky dvacátého století. Málokde jinde se nedostatky péče o ně projevily tak křiklavě jako ve funkcionalistické kolonii Baba v Praze 6-Dejvicích, jejíž světový věhlas se téměř rovná pověsti uvedeného díla Loosova.1 Čtyřicet let po roce 1948 osada chátrala. S výjimkou likvidační přestavby Zaorálkovy vily v ulici Na ostrohu čp. 1708 od Ladislava Žáka (1932) však její domy tuto těžkou dobu přečkaly bez výraznější újmy. V roce 1993 získala Baba statut památkové zóny. Poté v ní ale začaly probíhat incidenty, jaké by se v opravdu kulturních poměrech neměly stávat.2 Přispěl k tomu asi fakt, že statut zóny snad sice kolonii chrání jako celek, jen malá část domů na Babě však byla samostatně prohlášena za kulturní památku. Některé jejich dnešní majitele by pak asi od jejich ničivých zásahů neodradil ani přísnější statut památkové rezervace. Mohu dosvědčit, že se nezřídka ohánějí tvrzením, že jim do jejich soukromého vlastnictví nemá kdo mluvit, anebo že často apelují na potřebu zvýšit u svých domů jejich provozní standard, například přistavováním dalších a dalších garáží, jako by nevěděli, jak architektonicky cenný dům si koupili a jako by je někdo nutil takovouto cennou stavbu vlastnit. K nejsmutnějším příkladům takových zkázonosných aktivit patří nedávná kvazirekonstrukce vily Ladislava Sutnara v Průhledové ulici čp. 1790 od Oldřicha Starého (1932),3 ostudná nástavba Řezáčova domu v ulici Na ostrohu čp. 1707 od Vojtěcha Kerharta (1932) a obzvlášť nepodařená nástavba Jirouškovy vily Na ostrohu čp. 1796, kterou původně v roce 1933 vyprojektoval František Kerhart. Různých drobnějších ukázek nevhodné údržby domů na Babě bychom mohli snést daleko víc.
Do ostudy mezinárodních rozměrů vypučelo v devadesátých letech chování tehdejších majitelů k Paličkově vile v ulici Na Babě čp. 1779 (1931-1932), dílu jediného zahraničního architekta, který se na výstavbě kolonie podílel, Holanďana Marta Stama (1899-1986). Nebylo vskutku snadné vysvětlovat zájemcům z ciziny, co se s dílem této slavné i tragické osobnosti4 evropské meziválečné avantgardy děje. Zdánlivě šlo o maličkost: aby špatně udržovanou střechou do vily nezatékalo, opatřili ji bývalí majitelé několik decimetrů vysokou atikou obíhající hranu střechy kolem dokola. Tím však vlastníci Stamovu stavbu připravili o působivou tenkost jejího „kšiltu“, labilně přiloženého k ploše střechy na její jižní straně. Když jsem asi v polovině devadesátých let pražské památkáře v Platýzu vyzval, aby vlastníky přinutili tento surový zásah odstranit,5 oni u atiky dosáhli jejího nepatrného snížení. To však nepomohlo, Stamova vila nadále zůstávala znehodnocená.
Do průběhu událostí zasáhla šťastná náhoda. Vilu koupil nový majitel, který se vyzná v dějinách moderní architektury a který ví, jak hodnotné dílo se ocitlo v jeho rukou. Šťastná byla i jeho volba architekta pro projekt rehabilitace Stamovy stavby. Ujal se ho Ladislav Lábus se zaměstnancem svého ateliéru Norbertem Schmidtem. Rozporuplné dějiny péče o Babu po roce 1989 se tady projevily svou lepší stránkou. Můžeme jen doufat, že rehabilitace Stamovy vily, nepochybně úspěšná, se na tomto území projeví jako „ostrov pozitivní deviace“, který podnítí k obdobně pozitivním činům i další vlastníky domů na Babě. Architekti Lábus a Schmidt se nejprve zaměřili na průzkum archívní dokumentace, která se k historii Paličkovy vily váže. Za pomoci našeho nejpřednějšího historika moderní architektury Vladimíra Šlapety se jim podařilo zjistit, že dům se opravdu stavěl věrně podle Stamova projektu, respektive podle jeho dosud neznámé pozdní varianty, kterou prý chová ve svých sbírkách Kanadské centrum architektury v Montrealu. Inženýr-konstruktér Jiří Palička, jemuž jsme donedávna přičítali značný podíl na výsledném zjevu vily — mysleli jsme si například, že právě on změnil štíhlou Stamem navrženou konstrukci z oceli na mnohem robustnější železobetonovou —, ve skutečnosti vnesl do Stamova konceptu jen nepodstatné změny. Během stavby však přesto Palička improvizoval, její uskutečněný vzhled se od projektu schváleného v roce 1931 pražským magistrátem odchyloval.
Autoři obnovy se rozhodli respektovat právě stadium zachycené na projektu z roku 1931. Největší dopad měla tato jejich volba na podobu spojení mezi interiérem vily a její krytou obytnou terasou ve zvýšeném přízemí: Stam zde počítal s větší mírou zasklení. Jižní či zahradní fasáda Paličkovy vily dostala navíc v přízemí nové okno. Na Lábusově a Schmidtově rehabilitaci Stamova díla se mi nicméně zdá být pěkné, jakou rovnováhu se jí podařilo najít mezi návratem k autentické podobě vily a novými intervencemi, bez nichž by stavba dobře nesloužila dnešním potřebám. Máme dnes před sebou stoprocentního Stama — bez oné ošklivé atiky na střeše i bez dalších nevhodných úprav —, a přece k nám tu promlouvá také Lábus se Schmidtem, hlavně v interiérech.
Tváří v tvář nutným změnám si Ladislav Lábus položil otázku, zda bychom funkcionalisty neměli brát za slovo v jejich „instrumentalistické“ ideologii, kterou Stam v meziválečné době vyznával stejně horoucně jako jeho pražský přítel Karel Teige. Zda by heslo, že forma musí vždycky věrně sledovat nejen funkce, nýbrž i eventuelní změny těchto funkcí, nemělo mít v rozhodování o konečné podobě rekonstrukce větší váhu nežli stav, o němž rozhodly funkce platné v roce 1931 nebo 1932.6 Méně akademicky než Lábus přistoupil mimochodem k tomuto problému architekt Trávníček, když se odhodlal — bezpochyby chybně — vtisknout Janákovu pražskému hotelu Juliš z let 1931-1933 podobu prý ještě funkcionalističtější, než by to uměl opravdický funkcionalismus.7
Domnívám se nicméně, že pokud chceme tyto stavby chránit jako památky, chráníme je mimo jiné jako doklad dobových kulturních poměrů — to jest jako monument historické situace z doby kolem roku 1931 nebo 1932 — a také jako autorský výkon. Předmětem ochrany se tedy stává osobitý způsob, jakým vtiskli formu daným funkcím Mart Stam nebo Pavel Janák. Věřím tomu, že forma jejich děl nevznikla z funkcí automaticky, samovolně, nýbrž na základě sotva napodobitelné tvůrčí metody obou uvedených architektů.8
Obnova památek architektury dvacátého století bude vždy obtížná kvůli nestandardním detailům moderních staveb a kvůli jejich nestandardní technologii, která se opravuje, vyměňuje či napodobuje mnohem hůř, než to vyžaduje architektura starších údobí. Stále častěji se tu střetáváme s nutností moderní památkově chráněné budovy zateplit, což je úprava, která může mít na vzhled těchto budov velký vliv a může mu způsobit škodu. Okna, která funkcionalističtí architekti chtěli často mít umístěná v líci fasády, ba dokonce před lící, se po zateplení utápějí v hmotě stěny. Vytrácí se tak i dojem stěny jako tenké slupky svého prostorového obalu, představa, na které mnohým funkcionalistům velmi záleželo.
Architekti Lábus a Schmidt též museli fasádu Paličkovy vily zateplit.
Okna domu se proto ocitla ve větší hloubce než v té, do jaké je umístil Mart Stam. Zabránit tomu by bylo možné posunutím okenních rámů blíže k líci. Tomuto opatření se však architekti chtěli vyhnout, z obavy, aby tak rámy touto operací nepoškodili. Myslím, že postupovali správně, především proto, že Stamovi o přesné lícování okenních ploch asi nešlo — výraz jeho stavby se zakládal na jiných prvcích. V mnoha jiných případech však může necitlivé zateplení stavbě velmi ublížit. Měli bychom si proto uvědomit, jak velké a masové nebezpečí tu na obnovu památek moderní architektury číhá.
Poznámky
1 Srov. Stephan Templ, Baba. Die Werkbundsiedlung Prag. Basel-Boston-Berlin 1999. — Tomáš Šenberger-Vladimír Šlapeta-Petr Urlich, Osada Baba. Plány a modely. Praha 2000. — Rostislav Švácha, „Dvě publikace o Babě“. Za starou Prahu XXXXI (II), 2001, č. 1-2, s. 37.
2 Viz Rostislav Švácha, „Zkáza Baby“. Literární noviny XI, č. 40, 27. 9. 2000, s. 5. — Rostislav Švácha, „Baba před likvidací?“. Mladá fronta Dnes, č. 288, 12. 12. 2000, region Praha, strana tři.
3 Wim de Wit, „Sutnarův dům: prototyp minimálního bydlení“, in: Iva Janáková (ed.), Ladislav Sutnar-Praha-New York-Design in Action. Praha 2003, s. 328-330. 4 Simone Rümmele, Mart Stam. Zürich 1994. — Sima Ingberman, ABC. International Constructivist Architecture, 1922-1939. Cambridge, Mass. 1994. 5 Jednal jsem o tom s tehdejším ředitelem Pražského střediska památkové péče akad. arch. Pavlem Pirklem.
6 Radomíra Sedláková, Marie Platovská (eds.), Architekt Ladislav Lábus. Galerie Jaroslava Fragnera, Praha 2004, s. 120. — Petr Volf, „Ladislav Lábus-Rekonstrukce domu Palička na Babě“. Reflex XV, 2004, č. 18, s. 54.
7 Rostislav Švácha, „Rekonstrukce pojatá jako demolice“. Architekt IL, 2003, č. 7, s. 32.
8 Stojí tu za to upozornit i na vágnost a iluzornost pojmu „funkce“ v teorii funkcionalismu, jak se o něm zamýšlí Jan Michl v knize Tak nám prý forma sleduje funkci. Praha 2003. — Osobně se též domnívám, že funkce funkcionalistických staveb by se měla udržovat, ale fakticky ji nelze chránit, protože to není předmět; není to hmotná věc. O tom, co u těchto staveb ochraňujeme, tedy nerozhoduje funkce, nýbrž forma.

Architekt Mart Stam aneb O relativitě autorství
NORBERT SCHMIDT
Mart Stam (1899-1986) se ve své době výrazněji než realizovanými stavbami proslavil svými teoretickými texty a projekty. Po pobytu u Poelziga a Tauta v Berlíně, kde se mimo jiné seznámil s El Lisickým a ruskou avantgardou, odjel roku 1923 do Švýcarska do ateliéru Karla Mosera a Arnolda Ittena. Zde v roce 1924 inicioval spolu s Hansem Schmidtem a Emilem Rothem založení prvního švýcarského avantgardního časopisu ABC — Příspěvky ke stavění (ABC — Beiträge zum Bauen), který vycházel do roku 1928. Tento časopis sehrál jednu z klíčových rolí v teorii meziválečné avantgardní architektury. Prosazoval tzv. vědecký funkcionalismus, architekturu jako vědu, asketický funkcionalismus, nové stavění jako aktivní příspěvek k sociální přestavbě celé společnosti. Do centra debat o nové architektuře nestavěl problémy architektonicko-umělecké, ale pouze technické, ekonomické a sociální. Marta Stama a časopisu ABC se v českém prostředí dovolával především Karel Teige — např. ve své známé polemice s Le Corbusierem o architektuře versus umění na stránkách Musaionu X/1931.
Stam neargumentoval nikdy jen z hlediska nových technik a materiálů jako mnozí obhájci „nového bydlení“. Jeho volání po racionalizaci navrhování, po „měřítku minima“ vycházelo z volání po „člověku jako měřítku“. Stavěl se kriticky jak vůči měšťáckým iracionálním návykům, tak k nerozumnému, plýtvavému používání nových technik. Teorie proklamovaná na stránkách ABC ovlivnila například první kongres CIAM (Congr`es internationaux d’architecture moderne — Mezinárodní kongres moderní architektury). Vystoupení Marta Stama,
Hanse Schmidta a Hannese Mayera zvrátilo průběh kongresu a podle S. Giediona posunulo jeho závěry „směrem doleva“.
Modernost Stamova teoretického a praktického architektonického názoru můžeme spolu se Simone Rümmele nacházet vedle jasné snahy o popření a překonání „starého“ způsobu stavění (viz překlad Stamova textu Modernes Bauen 1 z ABC ve Stavbě III, 1924-1925 str. 109-110) především ve třech typických rysech: 1. Armovaný beton jako základní materiál budoucnosti. Stam spatřoval jeho ideální použití v soustavě rámů přiznaných i na fasádě. Věnoval mu celé jedno číslo ABC. 2. Fascinace dopravou. Ideál sériově vyráběného automobilu, který je dostupný každému, symbolizoval Stamovi svobodu a možnosti moderního člověka.
(Viz jeho slavný projekt nádraží Cornavin do Ženevy z roku 1925 publikovaný na stránkách ABC). 3. Pronikání jako všudypřítomné téma architektury. Vzájemné pronikání vnitřních prostorů a celých objemů hmot znejasňuje hranice mezi vnitřkem a vnějškem, přispívá k volnosti a otevřenosti návrhů (používání velkých prosklených stěn, teras, různých předprostorů, posuvných stěn a dveří).
Vila Palička, navržená Martem Stamem pro stavitele Jiřího Paličku a jeho ženu Emilii, je jedním z ojedinělých příkladů konstruktivisticky založené koncepce rodinného domu v Čechách a zároveň realizací, kde je nejkonsekventněji uplatněna většina Stamových teoretických postulátů.
Autorství Marta Stama bylo donedávna jisté pouze u první verze návrhu Paličkova domu. Podoba třetí verze návrhu, která se od prví podstatně liší, je doložená dochovaným projektem pro stavební povolení, podle kterého se stavba realizovala. Donedávna byla přisuzována projektantovi, staviteli a stavebníku Jiřímu Paličkovi, který plány předložené stavebnímu úřadu signoval. Vladimír Šlapeta, přední český odborník na meziválečné období dějin architektury, před časem objevil při studiu archivu v Canadian Center for Architecture v Montrealu, že všechny varianty rodinného domu Palička pocházejí ze Stamova ateliéru. Projekt třetí verze na Babu, sloužící staviteli Paličkovi jako podklad pro plány k stavebnímu povolení, kreslil Franz Lebzelter, Stamova pravá ruka v ateliéru. Potvrzení přímého autorství Marta Stama samozřejmě zpětně ovlivňuje význam pražské vily v kontextu výstavby osady Baba i v obecné rovině dějin moderní architektury.
Návrh pražské Paličky je ovlivněn ideovými projekty rodinných domů, které Stam publikoval v roce 1925 v časopise ABC č. 3/4 pod názvem „dům s možností rozšíření“, zmíněnou teorií o betonových rámech a vzdáleně i Stamovými variantami návrhů Lisického projektu „žehliček mraků“ z roku 1924. V časopise ABC (série 2, číslo 4, str. 8-9) můžeme rovněž objevit rodinné domy na ocelových sloupech, navržené spolupracovníkem M. Stama v časopise ABC Hansem Schmidtem a jeho kolegou Paulem Artariou, u nichž nás zarazí překvapující podobnost s půdorysným, a zejména nápadným vzletným objemovým řešením Paličkova domu. Nad podobností mezi projekty a realizacemi Hanse Schmidta a Paula Artarii, publikovanými v ABC, s pražskou vilou Palička Marta Stama nebo i u Stamových replik Lisického „žehliček mraků“ můžeme lépe poznat a více si uvědomit důslednost avantgardních postojů architektů Nového stavění. Tyto práce potvrzují, jak ve vlastní praxi uplatňovali společně sdílené ideály o typizaci a standardizaci, a to až na samu hranici významu pojmu autorství. Tyto práce jsou důkazem postojů vědomě omezujících a potlačujících subjektivní autorský vklad architekta při navrhování staveb.
Hospodářská krize na přelomu dvacátých a třicátých let výrazně ovlivnila rovněž vývoj architektury, podpořila levicové postoje a vědecký přístup kt ypizaci a prefabrikaci výstavby. V levicově orientované části avantgardy vyklidila problematika individuálního bydlení místo problémům řešení kolektivního bydlení mas. Mart Stam svůj projekt trojdomu pro německý Weißenhof prezentoval jako fragment většího celku sídliště, řešícího nejpalčivější sociální problémy bydlení té doby. Na realizaci výstavby osady Baba bylo ovšem u nás pohlíženo jako na krach původního záměru, totiž prezentovat moderní způsob bydlení pro široké vrstvy. Baba byla už po pěti letech naopak napadána, a to nejen z kruhů konzervativních, ale i z vlastních řad. Novátorské levicově orientované myšlenky skončily výstavou „buržoazních vil“, jak kritizovali Babu někteří stoupenci avantgardy. Tento odsudek však některým realizacím na Babě zcela neodpovídá. Při znalosti uvedeného projektu domů Hanse Schmidta a Paula Artarii i jiných projektů Marta Stama lze na Stamovu realizaci a např. i na Žákovy domy na Babě mimo jiné pohlížet jako na určitý fragment většího celku řadových domů či typový dům s racionální a plošně velice úspornou dispozicí.
Právě tato okolnost možná vysvětluje i to, proč Stam věnoval malou pozornost konkrétnímu prostředí pražské Baby.
Prameny:
ABC — Beiträge zum Bauen, 1924 — 1928, reprint Technische Hogeschool Eindhoven 1969. Forma sleduje vědu, katalog k výstavě v Galerii Jaroslava Fragnera, Praha 2000. Ingbarman, S., ABC — International Constructivist Architecture, 1922-1939, The MIT Press, Cambridge U.S.A. 1994.
Le Corbusier, Kdysi a potom, Arbor Vitae 2003.
Möller, W., Mart Stam (1899-1986), Architekt-Visionär-Gestalter, Sein Weg zum Erfolg 1919-1930, Ernst Wasmuth Verlag, Berlin 1997.
Nägele, H., Die Restaurierung der Weißenhofsiedlung 1981-87, Karl Krämer Verlag, Stuttgart 1992.
První, druhý a třetí návrh domu od Marta Stama a jeho spolupracovníka Lebzeltera.
Původní plány k stavebnímu povolení z roku 1931.
Rümmele, S., Mart Stam, Verlag für Architektur, Artemis&Winkler Verlag, Zürich und München 1991.
Šenbergr, T., Šlapeta, V., Urlich, P., Osada Baba — Plány a modely, FA ČVUT Praha 2000.
Švácha, R., Od moderny k funkcionalismu, Victoria Publishing 1994 (1. vydání Odeon, Praha 1985).
Templ, S., Baba — Osada Svazu Čs. díla Praha, Zlatý řez, Praha 2000.
Výstava bydlení — Stavba osady Baba. Katalog vydaný Svazem československého díla v Praze v září 1932
Zavřel, Z., Mart Stam, Architektura ČSR XXX, 1971, s. 375.

M-umění
MART STAM
M-uměním nazývám umění minulosti, protože to bylo umění monumentů. Jeho úmyslem vždy bylo imponovat. Vycházelo z jednoho centra, nemělo žádný vztah k něčemu mimo sebe sama. Bylo spokojené samo se sebou, bylo zahleděné samo do sebe.
Nezřízená touha dělat se důležitým je nemoc, která zamořuje celé kultury, která se zažírá do většiny uměleckých děl. Před touto nemocí je nutno varovat. Skoro všichni jsme ji zdědili. Trčí z našich prací. Žijeme v době, ve které chce každý člověk na sebe strhnout pozornost veřejnosti, v níž je často pouhá zdařilá hra s elementy nafukována ve vynález nebo tvůrčí výkon, který údajně otřese světem. Na druhou stranu každému, kdo žije jen pro svoji práci, hrozí nebezpečí stát se hračkou v rukou lidí, jejichž zaměstnáním je zveřejňovat a rámusit.
Za bohy a nejvyšší výkony prohlašujeme jen běžné lidi, začátky a studie.
Udělali bychom lépe, kdybychom své studie dokončili; těch několik málo dobrých sil by mělo své poznání rozšiřovat, aby dosahovaly den ode dne větší jasnosti.
Musíme si být vědomi, že představujeme jen malou část velkého organismu.
Nejsme žádné vyvolené osobnosti, žádní umělci se svatozáří, ale pouze jednotlivé údy mnohamilionového zástupu. Musíme pracovat a produkovat stejně jako naši bližní, jako dělníci v továrnách a dolech. Bauhaus, budova, ředitel, učitel, žák — to vše tu není proto, aby se samolibě dělalo umění, ale aby se konala produktivní práce. Produktivní prací se ale nemyslí jen práce v dílnách a továrnách. Stejně produktivní je i studium elementů tvorby, jejich zkoušení až za hranice dosud známých možností. Připomínám práci Mondriana a Lissitzkého na poli malířství, fotografické pokusy Man Raye a plastické studie několika Rusů (Tatlin, Gabo atd.). Ty všechny mají pro architekturu význam.
Nicméně, tyto práce vznikají v laboratořích a mají pro ty, kteří je vytvářejí, hodnotu jako stupně poznání, které den ode dne odkrývají další a další možnosti. Avšak nesmíme je považovat za cíl. Neměly by představovat umění, nýbrž prostředky k jasnému a elementárnímu myšlení.
Nepotřebujeme žádné umění, žádnou kompozici.
Žádnou rovnováhu, žádnou symetrii a asymetrii. Potřebujeme jen, aby vše do sebe zapadalo, vše fungovalo a každá potřeba byla uspokojena.
Co dělat? Jak máme pracovat?
U každé úlohy musíme vědomě vycházet z účelu a zahrnout veškeré technické faktory.
Musíme v každé úloze uchopit to konstruktivně nutné a toto nutné vyřešit tím nejjednodušším a nejekonomičtějším způsobem. Schéma konstrukce ale volíme tak, aby poskytovalo mnoho možností a bylo co možná nejvíce životaschopné. Neboť život je silný a zvítězí nemilosrdně nad každým dílem, které chce být více než takováto organizace.
Život nestrpí žádnou reprezentaci, žádný monument, žádný symbol, žádné M-umění.
Život strpí jen řešení potřebných úkolů, jimiž lze sloužit lidem. K
(Rotterdam — kolem 1926)
Nalezeno v hlubinách internetu. Přeložil Norbert Schmidt.
Originál Mart Stam, M-Kunst byl publikován v časopise i10. internationale revue I (1927)
2, str. 44. Článek se stejným názvem, ale v poněkud pozměněné podobě vyšel jako shrnutí přednášky v Bauhausu, viz: bauhaus II (1928) 2/3, str. 16.
Výše uvedený překlad je pravděpodobně článkem z Bauhausu.