Výstava: Industrialismus

08. 03.  —  31. 03. 2013
ARTATAK Gallery, Bystrá 761, Hala 12, Praha – Horní Počernice
Vernisáž: 7. března 2013 od 19 hodin
Denisa Belzová, Lukáš Rais, Šimon Vejvančický, Jan Černý

„Dítě velkoměsta probudil zpěv skřípavého potrubí, za svitu slunce spatřilo chrámoví…Betonové sloupy nad hlavou se chvějí, trolům, kráčícím k prozření, pod ztrouchnivělým rezivem se smějí…“ (Václav Cílek – Krajiny vnitřní a vnější)

Všem nám jsou známé pojmy jako „industriál“ a „industriální“, tudíž nám slovo „industrialismus“ vlastně nezní nějak něpatřičně. Přesto tento „ismus“ v encyklopedii nenajdeme a tak má tato výstava vlastně v názvu zdánlivý nonsence. Zvláštní ale je, že se troufám si říct většině z nás pod touto shrnující škatulkou něco konkrétního vybaví. Nebo se nám možná vybaví více věcí, které mají některé společné jmenovatele…
Je industrialismus prostě jen umění inspirované průmyslovými stavbami? Nebo spíše niterné znázornění pocitů při pohybu městem a jeho temnými, syrovými zákoutími? Nebo možná i všeobecnou snahou zvýraznit a převézt do estetické roviny zdánlivě antiestetické symboly naší doby?

Městská krajina a tovární architektura je sybolický prostor pro subjektivní vnímání, který v sobě nese dobovou paměť. Umělec, který tohoto prostoru využije a vnáší ho do své tvorby, přenáší toto architektonické, konkrétní tvarosloví z reálného do abstrahovaného prostoru. Už dlouho výtvarné umělce přitahuje majestnátnost monuentálních továren a vybydlené městské čtvrti, které jsou tak odcizené a blízké zároveň. Zde se cítí izolovaní, ale i v bezpečí svého imaginatovního světa. Všechny naše pocity, které v nás vzbuzuje syrová periferní oblast, nebo opuštěná průmyslová hala, symboly, se kterými si toto prostředí spojujememe, doba vzniku zanechávající hmatatelnou stopu – to vše spolu velmi úzce souvisí tvoří dohromady fenomén, který dnes již nelze v dějinách umění pominout.

Město i s jeho industriálními parky a komíny můžeme vnímat stejným způsobem jako jakoukoli jinou, přírodní krajinu. Krajina obecně je sociálně-přírodním prostorem, do kterého vkládáme své asociace. Někdo určitě může pochybovat, zda se městské prostředí dá považovat za krajinu. Ovšem například v 50.letech tehdejší krajináři malovali klasická, přírodní panoramata naopak jako únik, jako přijatelnou polohu v době komunistického režimu. Pohled na krajinu se v průběhu 2. poloviny 20. století velmi změnil a dalo by se říci, že se stále mění. V roce 1968 se konala první oficiální výstava snímků indistriálních krajin Bernda a Hilly Becherových. V sedmdesátých letech zase fotili Lukáš Jasanský s Martinem Polákem zdánlivě běžnou a všední realitu dní. Krajina industriální je pro městského člověka vlastně tou nejpřirozenější, protože se v ní pohybuje každý den a do deailů jí může vnímat. Pod pojmem krajina si sice každý představí přírodní, estetickou scenerii se stromy, kopci, květinami a lesy, ovšem je nutné si uvědomit, to je spíše náš vysněný svět, který si představujeme, svět, kam utíkáme z civilizace, z opravdové reálné, drsné, krajiny, která nás obklopuje. Na samotné tvůrčí osobnosti pak zůstává, co si vybere, zda raději sní, nebo čerpá z všední reality šedivých, městských dní…


Výstava Industrialismus v galerii ARTATAK prezentuje díla třech výtvarných umělců a jedné umělkyně, kteří velmi rozmanitými přístupy a různými technikami vnímají a znázorňují industriální krajinu a prostředí. Stejně tak využívají materiály s ním spojené a dávají jim nový význam. V případě fotografií Šimona Vejvančického a obrazů Jana Černého, kteří jsou oba členové výtvarné skupiny Mastní, jde o zachycení prostředí továrních hal a periferie v jejich domovském Kladně. Denisa Belzová se tématu industriální krajiny věnuje v širším měřítku nejen jako umělkyně, ale i jako teoretička. Stejně jako předchozí dva autoři vychází z pocitů vnímaných v průběhu svého dětství, kdy vyrůstala na sídlišti. Městské prostředí v ní vyvolává duchovní, podle jejích slov, až metafyzický prožitek, který se snaží převést do své tvorby. Dané téma zpracovává v několika malířských i obsahových polohách. Sochy Lukáše Raise z kovových trubek a jiných průmyslových produktů spolu mluví, sportují nebo vykonávají jiné činnosti, které jsou banální ovšem jen na první pohled. Zároveň jakoby vstupují do krajin na stěnách galerie jako živelný element.