Corso Pod Lipami

Dům, který se krčí pod lipami a má šikmou střechu (Cecílie)
Dům rozmarný s kulatou střechou (Otýlie)
Dům, který se točí (Rudolf)
Dům prosklený – bohatý (Sylvie)
Dům kolem náměstíčka (Otakar)
a rekonstrukce domu č. p. 2

Naši investoři nejsou typičtí developeři. Jejich hlavním zájmem bylo vybudovat v Řevnicích, kde sami žijí, velkorysé a živé prostředí, které poskytne příležitost k zastavení, společnému setkávání při práci i odpočinku a nabídne klidné bydlení v zeleni. 

Corso Pod Lipami
Místo: náměstí Krále Jiřího z Poděbrad 2, Řevnice

Investor: 2Q, Petr Kozák, Helena Vaňková

Autoři: Lukáš Ehl, Tomáš Koumar, Alena Šrámková / EHL & KOUMAR ARCHITEKTI

Generální projektant: DELTAPLAN, Pavel Štěpán

Plocha pozemku: 4185 m2

Zastavěná plocha: 1410 m2

Užitná plocha: 6185 m2 

Obestavěný prostor: 24 598 m3 

Projekt: 2012–2015

Realizace: 2016–2018
Foto: Tomáš Souček

Autorská zpráva

Čtěte také: FLOWBOX představuje unikátní technickou vyspělost budov v projektu Corso Řevnice

RECENZE: Domy jako oživující skladba

Corso Pod Lipami začíná kousek od nádraží v Řevnicích, nedá se minout. Skládá se ze soustavy domů, které k sobě mají bytostný vztah, čtyři z nich jsou založeny na čtvercovém půdorysu a mají bělostné fasády. Dům směřující na náměstí – hotel s restaurací – prošel rekonstrukcí, byl doplněn přístavbou a jeho vnější zdivo dostalo červený odstín. Jednotlivé objekty nemají více než pět podlaží, ve třech z nich jsou mezonetové byty, jsou propojeny společným betonovým podnožím s garážovým stáním. Po formální stránce jsou sice očividně příbuzné, ale odlišují se střechami: od šikmé přes zaoblenou, dvojici rovných, které slouží jako pobytové pro odpočinek nájemníků i jako pozorovatelny blízkých brdských Hřebenů, až po střechu valbovou, jíž vrcholí hotelový komplex a která je odezvou na tradiční střechy v bezprostřední blízkosti.

Každý dům také dostal své jméno, což je reminiscence na staré vily, které bývaly romanticky pojmenované, zpravidla na počest manželek stavebníků. Je to však především personifikační prvek, lépe se totiž hledá podle jmen než čísel. Stavby jsou vůči sobě natočeny způsobem připomínajícím barokní sochy rozeseté po parku – každá si vytváří vlastní prostředí, neleží v přímé linii, nýbrž jsou rozloženy po obou stranách mírně vzestupného chodníku vydlážděného žulovými odseky s dvojící hladkých pruhů pro kočárky nebo pěší využívající vozíky. Vzniklá skladba je velmi dynamická, dodává celku zdání pohybu, přičemž se postupně rozvíjí a ukazuje nenápadná zákoutí, jež si domy vytvářejí. Ve své podstatě je především vizuálně neotřelá, ba zábavná, optimistická – a zároveň si uchovává zřetelný řád. Tady se odehrálo mistrovské komponování.

Odstupy mezi domy jsou přesné, umožňují průhledy na zelené koruny stromů, ale i do krajiny nebo na věž barokního kostela svatého Mořice. Součástí komunikace pro pěší je ocelová lávka přes koryto bývalého potoka, která je ozvláštněna toboganem, kde si můžou ratolesti hrát, zatímco rodiče nakupují. Další příjemnou drobností je dvojice vodních prvků osvěžujících bezprostřední okolí, jeden dostal podobu koryta a nachází se na stupňovitém „předpolí“ domu Sylvie, druhým je stará, nyní obnovená nádržka vytesaná do pískovce a zapuštěná do náměstíčka před hotelem. V podmínkách oteplování kdysi mírného klimatického pásma má takto uplatněná voda v ulici blahodárný účinek, navozuje bezmála lázeňskou atmosféru.

Investoři (místní patrioti) nechtěli soubor budov omezit jenom na obytnou funkci, ale rozhodli se v každém přízemí vybudovat nebytové prostory určené pro služby, takže zde najdeme potraviny nebo drogerii, v jednom jsou sdílené kanceláře, které si můžete podle potřeby pronajmout, v dalším zase restaurace a ubytovací kapacity. V důsledku znamenají přidanou hodnotu pro kohokoliv, kdo ve městě žije nebo ho jenom navštíví. Osobně jsem tak učinil dvakrát, a to s odstupem dvanácti měsíců – poprvé jsem cestoval autem, následně vlakem.

Význam Corsa Pod Lipami pro Řevnice nejlépe vynikne, když známe předchozí stav lokality, která se vyznačovala – jemně řečeno – zanedbaností. Spojku mezi nádražím a náměstím Jiřího z Poděbrad –  připomínala spíše širší vesnické pěšiny lemované náletovými keři – chtěl mít poutník co nejdříve za sebou. Vzbuzovala pocit, že jsme se ocitli na vsi, a ne v malém městě, jehož dějiny započaly už ve třináctém století. Nyní můžeme jít po novodobé tepně, kde se člověk podvědomě cítí dobře: je kvalitně zorientovaný, okamžitě získává jasný přehled o vzhledu trasy, z níž je na první pohled zřejmé, že nikde nemůže čekat nějaké nežádoucí překvapení. Z někdejší stezky se stalo opravdové korzo, kde člověk nemusí spěchat. Každý krok si může vychutnat a leckdo, zvláště návštěvníci Řevnic, kam se z centra Prahy vlakem dostanou za dvacet minut, tak i činí. Architektura zde sehrála roli, jaká se od ní v jednadvacátém století očekává: jednak uvědomělé uchopení a nové definování dané lokality (s přihlédnutím ke geniu loci), jednak její rozvoj, na který se dá v budoucnosti navazovat. Základní oživující vstup byl učiněn.

Dá se říci, že Řevnice se Corsem Pod Lipami dostaly na mapu současné architektury, na níž už se objevily sousední Lety, Všenory, blízké Dobřichovice, ale také Vonoklasy, Radotín nebo Malá Chuchle, tedy městečka a obce položené jižně od Prahy v blízkosti Berounky. Vesměs se jedná o bývalá velmi žádaná prvorepubliková letoviska, která dnes mají pověst „dobrých adres“ a kde se v souvislosti s movitějšími rezidenty objevují realizace od uznávaných autorů. Corso Pod Lipami bylo navíc v roce 2019 oceněno hlavními cenami na soutěžních přehlídkách Grand Prix architektů a Stavba roku.

Řevnický obytný soubor je zajímavý i z hlediska jeho autorů. Představuje největší počin Aleny Šrámkové od realizace nové budovy Fakulty architektury ČVUT v roce 2011, a když odmyslíme její dům s pečovatelskou službou v Horažďovicích (2002), jedná se o výjimečné dílo v žánru obytných souborů. Práce na projektu započaly v roce 2012, ještě pod hlavičkou ateliéru Šrámková architekti (prvotní skica, na níž domy dostaly budoucí výraz, pochází jednoznačně od Aleny Šrámkové) a byly ukončeny v rámci studia Ehl&Koumar architekti, které bylo založeno v roce 2015. Jak Lukáš Ehl, tak Tomáš Koumar s legendární architektkou úzce spolupracovali už od poloviny devadesátých let minulého století a často bývají – neprávem – opomíjeni: nyní již tvoří samostatně – a neméně úspěšně, jak dokazují jejich nové realizace v Líbeznicích, kde byl letos otevřen hospodářský dvůr s hasičskou zbrojnicí.

Petr Volf

Publikováno v časopise Stavba č. 3/2020

Související články: 
Bytový dům Sakura