Po své emigraci do Velké Británie jste zažila různé vývojové fáze britské společnosti, kdy se nejprve opatrně, ale pak s plnou přesvědčivostí její nedílnou součástí stala moderní architektura. Máte tedy pro nás nedocenitelný přesah vidět mnohem širší souvislosti, než jaké nahlédneme z našeho českého „rybníčku“. Jak známo, v Praze se v posledních letech vše zbrzďuje. Výstavba, zejména bytová, doplácí na zablokovanost schvalovacích procesů snad nejvíce, mladí lidé zažívají složitou situaci s bydlením…
To je něco, co mne velice trápí, a musím říct, že jak tady, tak i v Anglii. Když jsem přijela do Anglie, tak první organizace, u které jsem pracovala, byla Greater London Council[1]. Jednalo se o správní instituci, ne nepodobnou tehdejšímu pražskému Útvaru hlavního architekta[2], která ale měla v Londýně poněkud jiné, rozšířené kompetence. Kromě plánování se věnovala projektům kulturních institucí, projektovala všechny veřejné budovy i kulturní stavby, jako muzea, divadla a podporované městské bydlení. Jak jsem ji měla příležitost poznat zevnitř, tato organizace fungovala perfektně. Specialisté, kteří tam pracovali, znali Londýn do nejmenšího detailu. Krom obrovské a nenahraditelné erudice zaměstnanců instituce disponovala také obrovským množstvím dokumentů a dalších nezbytných informací, bez kterých nelze tak veliké město spravovat. Bohužel byla velice brzo zrušena. Specialisté skončili v jednotlivých londýnských „distriktech“ na pozicích tzv. „district servant“, kteří se starají o určitou část města, o jeho technické problémy a také dávají architektům razítko, že mohou stavět. Stali se pouhými lokálními schvalovači projektů, jejich široké vědomosti tak ve značné míře přišly vniveč. Pracovala jsem v sekci architektů, specializované na projekty škol. Ale mimo to jsem pečlivě sledovala práci kolegů z vedlejších kanceláří, kteří se zabývali zastavěním rozsáhlých nových čtvrtí bytovými domy, kam bylo po válce, protože Londýn na rozdíl od Prahy byl téměř srovnán se zemí, potřeba ubytovat hrozné množství lidí. A to velice rychle.
Když navštívíme Londýn dnes, ani by nás nenapadlo, že byl vlastně tak poničen, vnímáme jej z pohledu dneška jako osmimilionové město, největší finanční a obchodní centrum v Evropě…
Obnova Londýna byla potřebná a byla obrovského rozsahu. Proměna města v 60. letech probíhala naplno a tato instituce svou koordinací rozvoji města a zejména výstavbě nájemních bytů velice pomáhala. No ale co máme teď? Teď se nestaví nic takového, naopak, stejně jako v Praze, i v Londýně je katastrofální nedostatek státních, tedy pro lidi dostupných bytů.
Dává se tu často za vzor, že se v rámci současné soukromé výstavby musí určitý podíl bytů v Londýně „odevzdávat“ městu k dispozici, a tyto byty jsou pak určeny sociálně slabším….
Ano, ale tyto pokusy o zajištění tzv. „affordable housing“ – dostupného bydlení, prostřednictvím přenesení ceny za „dotované jednotky“ na zbylé klienty, tedy způsob převedení části bytů od soukromých investorů pro sociálně slabší, se neukázaly být zcela efektivními. I proto, že jich je přes všechny snahy velice málo. K tomu je ještě problém s domovními poplatky, které ze sociálně slabých uživatelů nikdo nesejme. Právě tyto poplatky si nemohou dovolit, hlavně na exponovaných místech Londýna. Tento systém je naprosto nevyhovující, nesmyslný. Myslím, že skutečně efektivním řešením by bylo, aby stát investoval opět do veřejné výstavby. Vím, že se i za komunismu postavilo šílené množství příšerných bytů. To ale na druhou stranu neznamená, že se ty domy dnes musí stavět špatně, ony se mohou stavět dobře, jen když o to někomu půjde.
V současné době se v Praze bohužel nestaví, nejen byty, a to zejména kvůli komplikovanosti schvalovacího procesu. A k tomu se ještě byty dříve státem postavené ve velké míře zprivatizovaly, za zlomek současné tržní ceny.
I v Londýně se hodně privatizovalo. Většina domů, které byly ve státním vlastnictví, se zprivatizovala, a tudíž nové rodiny, které do Londýna přicházejí dnes, nemohou nahradit starší obyvatele, kteří přirozeně odcházejí do domova důchodců. Stát už nedisponuje ničím, nemůže nově příchozím rodinám nic nabídnout. Ale vlastně nevím, jestli je to někde lepší, v Americe je to snad ještě horší, možná Skandinávie a Vídeň, která byty držela ve vlastnictví, je na tom lépe.
Pracovala jste v Anglii celá léta na velkých projektech, známější jsou ale vaše menší realizace, kam vás to spíše táhlo?
Kdybych měla možnost dělat, co jsem chtěla, tak bych asi k interiérům nikdy nepřišla. Londýn mě lákal, protože jsem tam měla příležitost i jako žena účastnit se práce na budovách. Tady v Čechách mně říkali, že ženská má dělat interiéry anebo pracovat v ÚBOKU[3], kde jsem i chvíli pracovala, nebo učit. Na všechna pracovní místa byly tzv. umístěnky, já dostala umístěnku do cementárny… To, že jsem měla už v Čechách zařízenou nabídku do GLC, pro mne byla jedinečná možnost jet někam, kde se budou dělat budovy. V GLC jsem nakonec strávila jen rok, protože postupně docházelo k oklešťování kompetencí tohoto úřadu. Nebyla to zrovna nejlepší situace, právě jsem se rozváděla a tatínek umíral, ale našla jsem si místo na velkém přístavu v Brightonu, a tam jsem potom pracovala celých 13 let. Ten 1 rok v GLC a 13 let v Brightonu, to byly jen velké stavby, viadukty, rozvojové pozemky, dobývané doslova z vody, a na takto získaných pozemcích jsme realizovali výstavbu domů s celkem čtrnácti sty byty, k tomu výstavní centrum, vlnolamy… Zlom pro mne přišel, když projekt Marina skončil. Najednou jsem začala dělat obchody pro Josepha[4], protože jsem nemohla najít jinou práci. Všichni si mysleli, že budu moc drahá, protože jsem byla do té doby společníkem velké firmy. Jakmile jsem začala navrhovat Josephův byt i jeho obchody, okamžitě byly všechny mé realizace publikované, a to znamenalo nálepku na čele, Jiřičná dělá interiéry. Přitom můj předchozí projekt Marina byl obrovský projekt, zahrnující kus města. Ale tenkrát, v labouristické Anglii, kvůli politické situaci, tak rozsáhlý rozvojový projekt, celkem asi za 145 milionů liber, nikdo schválně v médiích nepublikoval.
Postupně jste se tedy dostala, tak trochu nečekaně, k projektům interérů…
Ano. A aby těch náhod nebylo málo, šel jednoho dne architekt Richard Rogers, kterého jsem znala shodou okolností od okamžiku, kdy jsem přijela do Anglie, se svým společníkem Normanem Fosterem po Sloane Street a vešli do obchodu, pro který jsem právě navrhla dřevěné schodiště[5]. Richard řekl: „Kdo to dělal?“ Když jsem odpověděla, že já, pokračoval: „Tak k nám musíš přijít pracovat, protože oni tam (pozn. pojišťovna Lloyd’s of London) chtějí všechno ze dřeva a my neumíme pracovat se dřevem.“ No a já, která do té doby udělala jen jeden obchod s dřevěnými prvky, a ještě ke všemu nerada, jsem se najednou stala „expertem na dřevo“.
To musela být jedinečná doba, mít příležitost pracovat na jedné z nejikoničtějších výškových budov progresivního high-tech stylu, na stavbě, která dotváří již přes 30 let obraz britské metropole. Pracovala jste přímo v kanceláři Richarda Rogerse?
Ano, přímo. Skoro 3 roky. Bylo tam 6 týmů, všechny týmy po šesti lidech a každý z nich týden co týden dostal balíček různých dílčích projektů v rámci této stavby. Vedla jsem jeden z týmů. V mašinerii velkého studia Foster Rogers bylo jedno, zda právě pracujete na budově, její konstrukci nebo interiérech. Navrhovali jsme všechno možné, od konstrukcí budovy, střechy, střešního zasklení, stropů až po interiéry, které tvořily nedílnou součást budovy. Myslím, že v pořádné architektuře je vnějšek i vnitřek spojitá věc a architekt se musí umět pohybovat ve všech měřítkách.
Proč jste nakonec tento ateliér opustila? Muselo být snem tam tehdy pracovat…
Po těch dvou a půl letech projektové práce na výškové budově Lloydovy pojišťovny začaly přicházet další a další projekty a mě ta práce moc bavila. Já bych proti tomu nic neměla, u Richarda[6] bych klidně i zůstala, byl skvělý manažer ateliéru a obchodník, vůbec by mi to nevadilo. Ale partner jeho firmy-ateliéru, architekt John Young, který je teď jeden z mých nejlepších kamarádů, v té době „pracovně“ žárlil. A tak jsem si řekla, že nebudu stát někomu v cestě, a odešla. Nebylo to tak, že bych zoufale chtěla být za každou cenu na vlastní noze. Chybělo mi pojištění a finanční zabezpečení na velké projekty, a tak jsem s firmou postupně, v patnácti, maximálně dvaceti lidech, začala dělat interiéry a dělat jich tolik, abychom se uživili. A myslím, že to fungovalo velice dobře. K větším realizacím, rekonstrukcím historických objektů, mostům, oranžeriím, i kulturním, dopravním a školským stavbám, jsem se dostávala postupně.
Bylo pro vás překročení do měřítka interiérů změnou?
Člověk musí měřítku rozumět a musí umět pracovat s velkým i malým. Měřítko hrálo roli pro všechny architekty. I třeba pro Franka Lloyda Wrighta. Ten dokázal navrhnout úžasné sídlo firmy[7], ale třeba i pohrabáč pro čištění svých proslulých krbů v rodinných domech. Měřítko musí architekt zvládnout, musí pochopit, co dělá, pracujete jinak v malém měřítku nežli ve velkém. Ale z toho velkého se nakonec musíte dostat do toho malého taky. Když vám někdo zadá interiér obchodu, pořád se musíte zajímat o širší souvislosti. Všecko je interiér. Poněvadž je interiér krajiny, v něm se nachází interiér obydleného místa – města, v něm je interiér ulic, domů. A co teprve interiér aeroplánů! Člověk je vždycky uvnitř něčeho.
Architektova úloha je měřítko pochopit a s měřítkem lidí pracovat. Protože nakonec v interiéru člověk stráví většinu života, daleko víc než v exteriéru. A je velká škoda, že obecně se dá říct, že lidi interiéry neřeší, někdo tam přinese pár kusů nábytku a my v tom pak vegetujeme…
Nadšení z té doby, možnost podílet se na tvorbě návrhů budov v ateliéru Richarda Rogerse v Londýně, kdy se skrze vaši práci posouvaly a přepisovaly dějiny architektury, doba tzv. high-tech stylu, musela být nepopsatelná, život v Londýně musel být neuvěřitelně dynamický…
U Richarda Rogerse jsme pracovali na velké budově a současně i na několika menších projektech. Richard tím, že byl napůl Ital a vyrůstal v Itálii, měl neuvěřitelné znalosti, jak fungují historická i současná města. To samé Zaha Hadid, která šla studovat architekturu proto, že ji rodiče jako dospívající dívku vzali do historických měst v Iráku, která dnes snad už ani neexistují. Uviděla urbanismus, studovala plány a to ji to inspirovalo k přestupu z oboru matematika na architekturu. Dodnes, když třeba jedete do Padovy nebo jiného italského města, tak s vámi Richard Rogers hned začne vést diskuse o urbanismu a dokáže přesně a erudovaně popsat, jak kdysi vyřešili to které prostranství před katedrálou. Na všech přednáškách mluví zejména o urbanismu italských měst. Tyto znalosti se snažil přenést i do Londýna. On napomohl tomu, aby Londýn výrazně proměnil přístup k rozsahu i podobě veřejných prostranství. Když jsem přijela do Londýna, byla všechna nábřeží privátní. Získal určitý vliv u Labouristické strany v době, kdy tato strana ovlivňovala podobu londýnského urbanismu, a dostal možnost řešit i problémy Londýna, měl možnost politiky přesvědčovat[8]. Navrhoval, jak je třeba přebudovat obchodní a správní centrum Londýna. Zejména díky němu je celé nábřeží dnes veřejně přístupným prostranstvím a oblíbenou promenádou.
Město se tehdy asi hodně měnilo, což se týkalo i „výšek“.
Ano, tehdy začala razantní změna v přemýšlení o výškách. Londýn třeba do té doby držel všude limitní výšky, aby to nekompromitovalo pohled na katedrálu sv. Pavla. Celý způsob přemýšlení o londýnské City byl omezen představou o lidech v buřinkách a s deštníkem. Pak se Londýn přestavěl tak, jak ho známe dnes. Neříkám, že se stalo vše zcela dokonale, vždy je něco dobré a něco špatné, takový je život… Nikdy nemůžete garantovat, že vývoj města půjde jen jedním směrem. Můžete se jen snažit, aby se to někam posouvalo, musíte se pokoušet reagovat na to, co město potřebuje.
Když poslouchám, s jakou razancí vývoje se Londýn popasoval, srovnání mě vede do Čech, kde se některé, řekněme úzké či zájmové skupiny lidí spíše snaží vyvolávat obavy, jakékoli proměny se bojí, protože v nich zřejmě vyvolává nejistotu, stejně tak i nové budovy.
Dobrá budova nezkazí město. Ať to udělá jakýkoli architekt. Když je to dobrá budova, klidně neobvyklá, Eiffelovka třeba, nebo The Shard[9], nebo „okurka“[10], tak tím, že je to vyšší než kamarádi, to město nezkazí. Výška není element, parametr, který kazí město. Element, který město kazí, je, když nemáte veřejná prostranství, veřejnou vybavenost, nebo vyřešenou dopravu.
Budoucnost architektury je v Praze, ve srovnání s Londýnem, poněkud limitovaná. Vždyť jen čekání na povolení trvá, jak to asi v Praze znáte a zakoušíte, dlouhá léta…
Zde si nikdo nechce vzít zodpovědnost za nic. Každý má před sebou nějaké předpisy, ale že by se zamyslel, co ty předpisy znamenají a jestli by se neměly změnit podle toho, jak se mění doba, to ne. Natož aby se někdo podepsal pod projekt a dal povolení. To je samé: „Ještě pokračujte, ještě pokračujte…,“ to slyšíme stále. Tady dostat povolení na cokoliv nového je skutečně utrpení, to můžu říct. Ale co je nejhorší, není to ani zamítnuté, ani se nepostupuje schvalováním dále. Všechno se drží „v limbu“. Tohle mě opravdu mrzí. Takový stav už trvá více než 30 let… A spíše se to zhoršuje.
Když to porovnám s dobou, kdy jsem přijela do Londýna, tak válkou ještě stále poničený Londýn na tom nebyl o mnoho lépe než tenkrát Praha, kterou jsem opustila. V Praze právě rostlo Severní Město, plánovalo se Jižní Město, no a stejně tak i v Londýně se stavěla obrovská sídliště, masově. Ale také se třeba postavilo sídliště Barbican[11], které je dodnes z urbanistického hlediska velice zdařilé. Nedávno jsem tam šla na koncert, a když jsem čekala na neteř, byla jsem překvapená, jak je tato oblast populární a plná života. Na trávníku skoro nebylo místo, kam bych si mohla s kafem sednout. Kolem bazének, kde pobíhaly děti, kolem všude bytovky, vlastně jsem myslela hlavně na toto prostranství, když jsme navrhovali zástavbu pro novou část Žižkova[12]. Přemýšlela jsem, kolik takových prostor v Praze je.
Inspirace, kterou jsem tam pocítila, byla obrovská, to místo mám moc ráda a ráda bych jeho kvality přinesla i do Prahy. Ale možná tady narážíme na odlišné vnímání, na částečně jiné názory o uspořádání městského prostoru. Zde je teď asi spíše vyzdvihována zástavba typu Vinohrady, stále se nás někteří lidé ptali, proč námi navržená zástavba na Žižkově nekopíruje principy pražských předměstí, postavených na přelomu 18.–19. století. Ale asi bych byla opatrná ve vnímání blokové zástavby jako jediné možné. Skutečně nejsem zastánce těch vnitrobloků, kde jsou dodnes různé kůlny, garáže, kde celé fasády jsou strohé, s maličkými, ničemnými okny a bez balkonů. Ale dříve se to tak stavělo. Fasáda, ta přední, byla reprezentativní frontou do ulice, zatímco zadek domu byl čistě servisní. Do dvora byla v lepším případě otočena jedna ložnice, ale koupelny a podružné místnosti včetně kuchyní se orientovaly třeba do světlíků. Nebyla vyřešena úskalí v případech vnitřních rohových dispozic bytů, obrovskou část bytu zaujímala neosvětlená předsíň. Podoba dvorů, v Praze absolutně neudržovaných, to mě nepřesvědčuje, že by nemohly existovat jiné možnosti řešení zastavění bytové čtvrti, že by byl nutný jeden mustr.
Také přemýšlím, kde se to nedorozumění bere, možná je to nějaká protireakce na rozvolněnou sídlištní výstavbu, kterou máme dnes často před očima, v Praze v ní bydlí bezmála třetina obyvatel. Ale ne všichni výstavbu měst na modernistických principech, dle tezí Le Corbusiera dnes vnímají pozitivně. Spíš ji mnozí vidí do určité míry kriticky, jako nedostatečnou alternativu právě blokovému městu. Spíše tápeme a nevíme, jak obě zkušenosti, tedy z blokového i modernistického způsobu zastavování města, zpracovat. Jak skloubit předností obojího?
Je to skutečně zvláštní. Myslím ta tendence se vracet k již překonaným způsobům stavění, bez jejich alespoň dílčí proměny, revize, zamyšlení se nad tím. Jestli je to správné, jestli vše a vždy musí, v nových čtvrtích, být třeba nutně jen nízké… Zajímalo by mne, nakolik je takový přístup dílem médií a nakolik skutečně známe náladu mezi obyvateli města, jak oni komentuji a vidí jeho vývoj. Myslím, že to je dílem zkreslení médií a opatrnických lidí, schovávajících se za památkářské poučky, že vývoj města by se moc neměl odehrávat, a když tak jen velmi umírněně.
Moc se toho za poslední léta v Praze nestalo, jak to vidíte z pohledu architektury vy?
Když se mě třeba někdo zeptá, ať dám příklad současné architektury v Praze, tak co mu můžu dát? Můžu mu dát vedle Národního divadla třeba Novou scénu, Václavské náměstí? To jsou ty „nové věci“? Opravdu nevím… Asi bych řekla Frank Gehry, Tančící dům. Na ten se všichni chodí koukat, to byl div, ale myslím, že kdyby tenkrát nebylo Havla, tak by se to zřejmě také nepostavilo. Ten říkal, že jde o architekturu, která se může líbit nebo nelíbit, ale jde hlavně o výjimečnou věc.
Takže zřejmě Praha žádným činem, který by (třeba celosvětově, nebo alespoň v evropském významu) posouval hranice uměleckého oboru architektura v poslední době, nezaboduje… Není to obrovská škoda? Když víme, že Praha je ceněná právě pro svou úžasnou architekturu, pro její vrstvení a různé styly, jak to popsalo UNESCO v jednom z kritérií, které zní, že na Seznam historického a kulturního dědictví je Praha zapsána za vrstvení a kontinuální vývoj „až dodnes?“ Tedy včetně aktuální, námi žité současnosti.
Když se architektům dá příležitost a dělají jeden projekt za druhým a nikdo jim neustřihne křídla, tak se můžou vyvíjet. Když Zaha Hadid dostala povolení na prvních pár budov, nastal v její tvorbě ohromný vývoj. Ta první stavba pro Vitru nebyla nijak geniální počin, ale pokud by nezačala realizovat, tak by se neodpíchla. Nebo Richard Rogers, pokud by zůstal u prvních několika budov, tak by patrně skončil u Centre Pompidou. Je to sice slavná budova, ale má mnoho provozních a jiných úskalí, co si budeme namlouvat, spíše jde o jakési gesto, kterým vyzkoušel velice důležitou vývojovou cestu architektury pro všechny další, podobně jako Corbusier. Nedávno jsem měla diskusi s dvěma historiky právě o Le Corbusierovi. A oni říkali, že to byl vlastně nešťastný člověk, nic z toho, co chtěl realizovat, se mu nepodařilo. Ale tím, že stále něco zkoušel, a možná právě proto, že mu tehdejší technologie vzdorovala a nedovolila to, co chtěl, zrealizovat – tím svým hledáním postrčil několik generací architektů dopředu. Niemeyer postavil Brasilii, to je svým způsobem katastrofa, stejně jako Le Corbusier v Čandígarh. Dnes to jsou rozpadající se historické monumenty, ale to myšlení v nich obsažené, to tu už zůstalo a vžilo se všem dalším generacím, které přišly po nich. Ale když já vůbec nikomu nepovolím, aby to zkusil? Když nedovolím nic, ani v malém měřítku… Často přemýšlím, co by ta Chobotnice byla Praze udělala, takové prtítko mezi stromy na Letné, jak by to Prahu zničilo? Stejně tak všichni křičeli u Tančícího domu: „Zničí to Prahu!“, já si to ještě pamatuju, protože to bylo právě v době, kdy já jsem do Prahy znovu začala jezdit.
To asi odpůrci nečekali, že se stane u Tančícího domu úplný opak, stejně jako u budovy Zlatého Anděla Jeana Nouvela, která iniciovala rozvoj do té doby poměrně ospalé části Prahy.
No, a taky mu to ostříhali, takže Jean Nouvel se nakonec nechal slyšet, že do Prahy už nikdy nepojede. Představte si, jaké to mohlo být, kdyby mu to byli povolili tak, jak to původně naprojektoval, bez kompromisů. Je to smutné.
Málo se akcentuje skutečnost, že tvůrčí architekt je přednastaven tak, že chce, je to jeho poslání zlepšovat prostředí lidí. Tomu je schopen věnovat obrovské úsilí a množství energie. Architekti jsou blázni, že chtějí řešit problémy spojené s naším životem.
V Praze je ale toto „snažení“ doprovázené neustálou frustrací, fázemi očekávání a zklamání, často slýchám, že aby ateliér přece jen přežil, projekty se už jen z „jistoty“ navrhují tak, aby bezkolizně „prošly“. Máte také ten pocit?
Víte, když je vše tak komplikované, tak je otázka, co architektům pak zbývá navrhovat. Psí boudu, která je hezká? Často v rozhovorech zdůrazňuji, že nejhorší v životě, jak už říkal Oscar Wilde, je neriskovat. Být jen opatrný není řešení a vede to akorát k polovičatým výsledkům.
Odpůrci stavění to, že se chudák architekt podvolí, až za hranu všech přípustných kompromisů, stejně nakonec zneužijí a říkají: „Podívejte se, to je důkaz, my to říkali, vždyť všechno, co se staví, je nepřesvědčivé, kompromisní“, co tedy architektům zbývá?
Když se dlouho nestavějí v určitém městě přesvědčivě dobré stavby, třeba z opatrnosti, tak zákonitě důvěra lidí v architekturu oslabuje. Navíc architekt, jako povolání, musí čelit obrovské zlobě, když se něco nepovede. Vezměte si, kolik operací srdce bylo, než se povedly, kolik slibných léků rakoviny se vyzkoušelo, než začaly nemoc zvládat? Jsou státy, kam přijedete a kde jsou krásné budovy. Ale tady jsme na tom v průměru mizerně.
Kam ta nenaplněnost vede, kam se to obrovské zmařené množství energie přesouvá? Nemůže z toho vyvěrat určité napětí mezi architekty?
Mnohdy si to čeští architekti blokují sami, obyčejnou lidskou závistí. Přemýšlejí, proč bychom my měli být špatnější než ostatní, vidí, jak se to daří architektům v zahraničí. Ale oni nejsou horší! Když se čeští studenti dostanou do světa, když dostanou v průběhu svého produktivního, tvůrčího období příležitosti, tak se velice dobře uplatní. Snažila jsem se umožnit co nejvíce našim studentům[13] vyjet na zkušenou do zahraničí, a pokud to šlo, pracovali u Zahy Hadid, Normana Fostera, Grimshawa, Kaplického a dalších. To pro mě byl důkaz, že když mají šikovní lidé příležitost, tak jsou i čeští architekti skvělí. Každý se potřebuje něco naučit. Ale naučit se to můžete jen od lidí, kteří něco dělají, a zejména právě tím, že se ty zakázky, projekty hýbají. Ale tady se ta zkušenost dostatečně neprohlubuje, což souvisí s nemožností, absencí příležitostí stavět, tedy zejména s tím, že projít přiměřeně rychle procesem schvalování a realizace je tady nemožné. Nakonec pak dojdete do stadia, že nevíte, od koho a na čem se to tady máte naučit? To mě strašně mrzí.
Hned po požáru Notre Dame jste byla oslovena Českou televizí o komentář, a v reakci jste se zmínila, že dnes lze i v historickém kontextu stavět moderně…
Ano, ale také bych ráda upozornila, že se nesmíme nechat opít rohlíkem primitivních hlupáků, kteří tam navrhnou narychlo něco ošklivého. Kdybych mohla radit, tak bych řekla: „Proč pospíchat, hloupý Macron, proč to stihnout do 5 let?“ Inu, je to délka jeho volebního období. Ale to nevidím jako dostatečný důvod.
Myslím, že se nic nestane, pokud tam bude Notre Dame takhle 10 let. Prioritnější je, aby už se to znovu nestalo, nejdůležitější je zabezpečit dostatečnou ochranu vzácné historické budovy. Představte si, že nám tady v případě sv. Anny nechtěli povolit sprinklery! Proboha, proč? Oni by snad ti dotyční památkáři nechali krov radši shořet, než aby tam někde nahoře, v místech, kde je nikdo nevidí (a udělali jsme to opravdu velice citlivě), bylo dobře schovaných pár trubek? Velice mne to rozčilovalo. Co to je ve srovnání s požárem, nebo s tím, když do toho krovu teklo horem dolem celá desetiletí?
Případ svaté Anny byl i jinak složitý. Nejprve nám nepovolili podlahu, pak nám nechtěli povolit, abychom vysušili stěny. Nutili nás zcela proti smyslu věci zakrýt krásný krov, nádherné „ondřejské kříže“, unikátní důkaz inteligence tehdejších prostých stavitelů, krov, který dnes prostoru pomáhá dělat tak skvělou akustiku.
Takže podle mne se Notre Dame nemusí hned dostavovat, a ani to nemusí být retro. Vždyť i architekt František Maria Černý v pražských Emauzích, přestože byla podoba původních gotických věží známá, vyhrál s úplně jiným, dodnes nadčasovým, obdivovaným návrhem dvou krásných, pozlacených věží, které Emauzy tak krásně zdobí.
Roman Koucký říká, že křivka nejlepších staveb je vždy úměrná tomu, kolik staveb se postaví, kreslí přitom takový ten obrázek se špičkou ledovce.
Ano, to je vynikající příklad, řekněte, že mu to vzkazuju. Opravdu je to tak, že když se staví málo, tak těch nejlepších staveb je úměrně tomu méně. Když množství projektů snížíme, když znemožníme mnoha projektům vzniknout, tak za dobu existence architektonického studia se jich nestihne tolik. Následně, pokud nemáte ty zkušenosti, logicky se nemohou využívat ve prospěch dalších projektů, sloužících celé společnosti. Ale vysvětlujte tohle památkářům. Je to, jako když máte třídu žáků. V průměrné školní třídě taky máte pár těch nejlepších. Čím více všichni procvičují, tím jim to jde lépe.
Ráda bych ještě nakousla téma „Ideální čtvrť“, teď jste se tímto tématem intenzivně zabývala. Můžeme zůstat klidně u abstraktní představy neurčité čtvrti, nebo jestli máte příklad, kde to v Londýně funguje…
Já žiji v oblasti Maydal Valley na okraji Londýna. Jde o opravdu velký blok s 350 byty, hodně se ale liší od těch pražských. Dvůr uvnitř není předělen nějakými ploty, každý byt na údržbu rozlehlého dvora přispívá, takže si můžeme dovolit 2 zahradníky. Myslím, že námi nově navržená čtvrť by podle principu určité potřebné hustoty a kvality veřejných prostranství mohla přinést novou kvalitu bydlení, vždyť právě zeleň a kvalitní veřejný prostor můžeme lidem nabídnout tím, že půjdeme s budovami výše.
Navrhování těch výškových bytových budov na Žižkov, šroubovic, nás velice bavilo, ale to, že bychom v soutěži, navíc v takovéto konkurenci mohli vyhrát, by mě vůbec nenapadlo.
Právě mnohá prostranství, obklopující vyšší budovy v Praze, za příkladná nejsou považována, snad odtud také pramení určitá obezřetnost, často je z tohoto pohledu kritizována Pankrác, to se ale jistě dá zlepšit…
Jistě, proč někdo neudělá soutěž, co se tam vše dá zlepšit, a nerozfázuje to třeba na dílčí etapy? Občas na Royal Academy pomáhám s takovými uměleckými dílnami pro děti z chudých čtvrtí Londýna. Přijdou děti ve věku kolem 10–16 let, dostanou tužku a kus papíru. Někdy jich přijde 20, někdy 60. Kdybyste viděla, jaké nápady ty děcka mají, co ti vymyslí! Přitom se nedá předpokládat, že by žili v rodinách, kde by jejich rodiče něco věděli o kultuře. Ale co se jim v hlavě rodí, odkud to přijde, to já nevím, Bůh je mocný, a mě fascinuje, co se všechno s takovými dětmi dá vymyslet. Ať se to tedy zadá nějakým školám, studentům, pak ať se sejde pár lidí, odborníků, ať se to téma otevře profesionálům, ať se začne mluvit o tom, co se s tím dá dělat. Ano, je to hrozné, veřejný prostor na Pankráci je strašný, ale proč? Investoři něco postaví, nemají žádné podmínky, jen tzv. koeficient zeleně. No, a poněvadž se z logiky věci každý stará o svůj projekt, nic se nekoordinuje navzájem. Právě ta koordinace chybí, tu by někdo měl dělat, třeba je to úkolem města.
Jsem ale přesvědčena o tom, že kvalita veřejných prostranství nesouvisí prioritně s výškou budov. Kvalita může být skvělá, jako právě v Barbican. Mimo to, problémy s veřejnými prostranstvími jsou v Praze i jinde, třeba na sídlištích, nebo podívejte se na Karlák, jak by mohlo to náměstí být krásné! A je krásný? Kam jsme to došli?
Vícekrát jste hovořila o tom, že Britové mají zajímavou vlastnost, že jsou odvážní, i když my bychom je spíš popsali jako konzervativní, v čem tu jejich odvahu vidíte?
Ta odvaha souvisí s tím, že do Anglie vždy přicházelo množství cizinců. Tím nemyslím úplně současnou situaci, která je v mnoha ohledech enormní a přesuny lidí jsou obrovské, téměř nezvladatelné.
Já měla spíš na mysli dobu předtím, než se Anglie stala důležitým místem pro vývoj současné architektury, a co tenhle fakt ovlivnilo.
Britové byli mořeplavci, inženýři, inovátoři, podporovali vynalézavost a do Anglie v průběhu mnoha staletí přijelo mnoho cizinců z celého světa. To souviselo i s tím, že Anglie přestala být impériem, ztratila svoje državy. A Angličané tyto cizince akceptovali, dali jim příležitost. Nechali je, aby přinesli to, co mohli přinést, asimilovali je do společnosti a umožnili jim se začlenit a pracovat pro společnost. Také se jich mnoho proslavilo v tolika různorodých oborech!
Díky britské otevřenosti, novým vlivům, propojení obdivu pro technologii a novým přístupům došlo v době, když už jsem v Londýně žila, k akceptaci moderní architektury. Podle mne to byl úžasný jev, že všichni dohromady udělali něco lepšího, než by byla Anglie schopná bez těchto lidí.
POZNÁMKY:
[1] Rada Velkého Londýna byla zastupitelstvem Velkého Londýna v letech 1965 až 1986. Koordinovala plánování, rozvoj kultury, dopravy, výstavbu a správu bytového fondu a zejména správu školství Vnitřního Londýna. Tato organizace měla politické, tedy volené vedení, a dělila se o kompetence s jednotlivými městskými částmi.
[2] Původně Útvar hlavního architekta hlavního města Prahy (ÚHA HMP), později Útvar rozvoje hl. m. Prahy (ÚRM), pražská plánovací organizace, od roku 2013 transformovaná na Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR Praha).
[3] Ústav bytové a oděvní kultury (ÚBOK) v Praze vznikl v roce 1959, úkolem bylo zajišťování výtvarné úrovně výrobků v oblasti odívání, textilu, bydlení, skla a porcelánu.
[4] Joseph, původem z Maroka, je zakladatel úspěšné módní značky Joseph. Eva Jiřičná pro něj navrhla nejprve interiér bytu, následně pak i interiéry obchodů. Nečekaná mediální odezva odstartovala nejen jejich dvacetiletou spolupráci, ale také kariéru Evy Jiřičné jako návrhářky interiérů luxusních londýnských a newyorských módních obchodů a butiků (Boss, Kenzo, Joseph, Vidal Sasoon), ale také klubů a restaurací.
[5] Pozn.: šlo o obchod Kenzo fashion shop, zrealizovaný 1982, který byl navržen jako franchise pro Josepha, na Sloane Street 19, v Londýně. Obchod byl charakteristický dřevěnými schody připomínajícími stupně zvlněné divadelní scény.
[6] Richard George Rogers vede s Johnem Youngem společnost Richard Rogers Partnership, John Young s Richardem Rogersem spolupracuje od rozpadu seskupení Team 4 (v němž figuroval také Norman Foster), ke kterému došlo v roce 1967. Podílel se mj. také na realizaci Pompidou Centra (dokončeného v roce 1977).
[7] Sídlo firmy Johnson Wax je světové sídlo firmy vyrábějící čisticí prostředky ve státě Wisconsin, v USA, navržené architektem Frankem Lloydem Wrightem. Stavba je charakteristická hlavním pracovním sálem o výšce 6,5 metru, jemuž dominuje 60 tenkých betonových sloupů s rozšiřujícími se kruhovými hlavicemi, připomínajícími květy leknínu.
[8] Richarda Rogerse média považují za jednoho z nejvlivnějších britských architektů, v roce 1997 se stal členem Sněmovny Lordů za Labouristickou stranu. Vicepremiérem byl jmenován lídrem organizace Urban Task Force, která v roce 1998 sepsala na stovku doporučení, jak se mají britská města dále rozvíjet. Byl spojencem labouristy Kena Livingstona v době jeho působení jako starosty Londýna (v letech 2000–2008), až do jeho volební porážky konzervativcem Borisem Johnsonem v roce 2008.
[9] The Shard (česky doslovně „střep“) nebo Shard of Glass je londýnský mrakodrap o výšce 310 metrů. Architektem stavby je Ital Renzo Piano.
[10] Swiss Re Tower neboli „Okurka“ je londýnský prosklený mrakodrap pojišťovny Swiss Re. V době výstavby vnímaný jako jedna z nejkontroverznějších staveb v Londýně. Od roku 2004 patří k symbolům Londýna podobně jako katedrála svatého Pavla, červené doubledeckery a Buckinghamský palác. Autorem návrhu je slavný architekt Norman Foster.
[11] Barbican je soubor brutalistních rezidenčních budov v centru Londýna, z 60.–80. let 20. století., zahrnující i výškové stavby, které působivě kontrastují s překvapivým množstvím zeleně i vodních ploch.
[12] V květnu 2019 proběhla urbanistická soutěž na komplex rezidenčních staveb na místě dosluhující telekomunikační budovy na Žižkově. Projekt Evy Jiřičné a jejího pražského ateliéru AI Design zaujal v soutěži, organizované rezidenčním developerem, společností Central Group, 1. místo v konkurenci 98 ateliérů z 30 zemí celého světa. Navržené prostorové řešení zahrnuje tři výškově gradující věže, nižší městský blok, doplňkové komerční prostory pro služby a velkoryse pojaté (dimenzované) veřejné prostranství.
[13] Eva Jiřičná pracovala v letech 1993–2006 jako pedagog na pražské UMPRUM, kde vedla s architektem Radkem Kolaříkem architektonický ateliér, jejich ateliérem prošla celá řada architektů, kteří se dnes uplatňují v českém, ale i evropském kontextu.
Pozn. red.: Krácený rozhovor byl publikován v ?asopise Stavba 3/2019.
Související ?lánky:
Petr Volf: Fenomén 6.6.2019
Architektka Eva Jiřičná převzala Cenu města Zlína 8.4.2019
Jiřičná 22.3.2019
a další…
po přečtení článku je vidět, že dobře ovládá své řemeslo a je velká škoda, že nemůže urychlit různá stavební povolení. To by ta naše Praha vypadala úplně jinak!!!