Každá budova má příběh… a duši

Reportáž Adriany Krnáčové o průběhu letošní cesty mezinárodní poroty po pěti finálových realizacích Ceny Evropské unie za současnou architekturu / Ceny Miese van der Rohe. Porotě předsedal Frédéric Druot, doprovázeli ho kromě Adriany Krnáčové také Martin Braathen, Pippo Ciorra, Tinatin Gurgenidze, Sala Makumbundu a Hrvoje Njiric.

Každá budova má příběh… a duši. A nejenom budova. Lidská činnost, lhostejno jaká, musí mít příběh, pokud chce něco sdělit. Autentický a silný příběh. Pokud tomu tak není, tato činnost degraduje, stává se průměrnou a dříve nebo později upadne v zapomenutí. To platí obzvlášť pro stavby, které chtě-nechtě determinují náš společný prostor, v němž žijeme, pracujeme a odpočíváme. Nemůžeme je ignorovat, ani kdybychom chtěli, neboť podvědomě je beztak vnímáme, žijí s námi, vedle nás, a my v nich, každý den.

Neděle, osm hodin ráno: nastupujeme do vlaku směrem Ostrava. Říkám, že architektura je matkou umění. Kolegové z poroty na mě udiveně zírají. Nechápou, jak to myslím. Já odvětím: protože jsme se to tak učili, hned v prvním semestru, když se probírala „antika“, dávno, někde v temných dobách normalizace, kdy fakulta byla útočištěm a zároveň prokletím. Nechávala nás, mladé lidi, nahlédnout do světů dávno zapomenutých a světů nedosažitelných, dávala nám chabou naději, že jednou ta místa navštívíme, rozvíjela naší fantazii. Unikali jsme do jiných světů, tehdy dávno, kdy vše bylo jinak, abychom se obratem vrátili do reality, když jsme ke konci dne opustili školu. Ano, architektura je matkou umění, tuto větu jsem si zapamatovala a později jsem se k ní neustále vracela a potvrzovala si její správnost.

Když po třech hodinách vystoupíme z vlaku v Ostravě a zamíříme do výstavního prostoru zvaný Plato. Budova bývalých jatek byla rekonstruována díky městu, aby se zde místo masa „zpracovávalo“ a prezentovalo současné umění. Je krásný slunečný den a ředitel nás srdečně vítá a uvádí do prostoru. Tato budova má silný příběh, snažíme se na něj navázat, říká ředitel Marek Pokorný. Velké plochy, zaslepená monochromní okna a otočná masivní plocha vchodu. Představuji si, jaké to zde kdysi bylo, tehdy, když sem vcházela zvířata, aby byla proměněna v potravu, a jak je to teď, kdy se zde servíruje něco úplně jiného, také potrava, ale jiná. Potřebná pro kultivaci diskuse, propojování odlišností, vzájemné pochopení.

V autobuse směrujícím na vídeňské letiště je klid, každý něco dělá, něco poslouchá. Já dokončuji korektury a uvažuji, co je tím „něčím“, proč se právě tyto architektonické počiny dostaly do nejužšího výběru. Několikrát jsme to probírali, individuálně, ve skupině, probírali jsme pro a kontra. Ale co je ta esence, chceme-li duše, to jsme si asi neřekli. Míjíme Brno a nejednou se Pippo hlasitě zeptá, jak daleko jsme od vily Tugendhat. Jeho rozhořčení, že jsme nezastavili u ikonického „masterpiece“ architekta, dle něhož je pojmenována právě tato evropská cena, je vskutku veliké. A nemůžeme se krátce zastavit, ptá se ještě jednou Ivana z nadace. Ne, není to možné, náš časový plán je napjatý.

Co je zajímavé na Braunschweigu, ptám se Maxe, jednoho z mladých autorů pavilonu v kampusu zdejší technické univerzity. Říká, že kromě blízkosti Wolfsburgu a VW asi nic moc, lidé odtud odcházejí. My také máme kancelář v Berlíně, dodává. Proto právě ten pavilon, který je otevřen všem, nejenom studentům univerzity, ale všem, kdo si sem chtějí přijít udělat domácí úkoly, číst, studovat, kreslit, povídat si. Lehká, takřka transparentní struktura skrývá důmyslné řešení náročných environmentálních podmínek kladených na nové stavby. Ptám se studenta sedícího v jednom z „hnízd“, jak se mu zde pracuje, zda se navzájem neruší… Vůbec ne. Opodál vidím skupinku, která se dohaduje na něčem, co leží před nimi – něco jako robot. Je zde plno a současně není, jako bzučící úl. Bílý šum, klid na práci, uvnitř dění, ale s respektem.

Teplotní skok je patrný, už když vystupujeme na letišti v Kodani. Moje dcera žije v Kodani, takže zde nejsem poprvé, naopak, cítím se tak nějak doma. Cesta přes „bryn“, most, který se stal slavným díky stejnojmennému kriminálnímu seriálu, spojuje Kodaň a Malmö, dvě města ve dvou zemích, která nemohou být odlišnější. Ráno je slunečno, ale zima, vydáváme se do Lundu. Jsme v zemi úsporných gest a emocí, ale přesto jiskřící srdečnosti, kterou ovšem nelze přečíst na první dobrou. Na první pohled nelze ani přečíst význam Hage, byť popis porotu zaujal natolik, že se rozhodla ji nominovat do finalistů.

Fouká studený vítr, ale slunce se snaží zmírňovat dopad chladu, jako Hage, který zde stojí osamoceně, jako první počin urbanistického záměru místní církve a města. Svojí strohou strukturou a precizním vyhotovením pomocí použitých cihel a železných konstrukcí je odrazem charakteru zdejších obyvatel, kteří neplýtvají ničím, ani slovy, ani pohyby, přesto je projekt, který je tvořen dvorem o rozměru 40 × 40 m, uprostřed se zahradou, kde vždy bude „něco jiného“, co si lidi rozhodnou, říká Olav, jeden z autorů, naplněn životem, budoucím životem. A ten dlouhý dřevěný stůl… Tam se všichni sejdou a udělají piknik, nebo něco jiného, dodává Tim.

Uvažuji, co zde asi bude po několika letech, když bude prostor zahuštěn projekty, sloužícím především k bydlení. Nebo že by tento první výkop bylo ním jmenovatelem, který bude nakonec determinovat příští vývoj? Možná. My máme čas, říká kaplanka zdejší katedrály, která je zadavatelem a současně i motorem rozvoje. Naše katedrála byla postavena v roce 1123 a v loňském roce oslavila devítisetleté výročí… My máme čas, nikam nespěcháme, pečujeme o lidi a o vše kolem, dodává. Jak postarší křehká, rezervovaná blondýnka nakonec vzala polibek na rozloučenou od našeho šarmantního předsedy poroty, Frederica, nevíme. Do Paříže letíme letadlem s čistě dámskou posádkou, od nosu k ocasu. Cítím se skvěle.

Začíná na mě doléhat tempo, kterým se přesouváme z místa na místo, ve spěchu, neustále diskutujeme o tom, co jsme viděli, přehodnocujeme, mluvíme o věcech vedlejších, o našich životech, o tom, jak je v naší Evropě nelehké nacházet konsenzus, jak se spíš postupně rozcházíme, místo abychom se spojovali a více si naslouchali. Tak alespoň v této porotě, byť každý pocházíme z jiného koutu, to umíme.

Malé letadlo přistává v Ajacciu na Korsice. Čeká nás dvouhodinová cesta busem do vnitrozemí do Saint-Lucie-de-Tallano. Bývalý františkánský klášter se málem rozpadl a nevědělo se moc dobře, co s ním. Nakonec se obec rozhodla udělat z něj komunitní centrum. Vítá nás prostřený stůl na vyvýšenině mezi budovami a k tomu místní pěvci korsických balad. Už chybí jen nevěsta a ženich… Pocházím odsud, chtěla jsem se vrátit a dát něco ze sebe, říká Amélie, autorka rekonstrukce. Měděné plochy a světlo, to jsou základní komponenty vizuálního dojmu. Uvnitř knihovna a prostory pro společenský život. Je to začátek.

Mezipřistání v Marseille a krátký dopolední odpočinek s procházkou do přístavu. To byl také finalista před několika lety, ukazuje Anna na pergolu uprostřed náměstí od Normana Fostera. Ale nevyhráli, dodává. Poslední zastávka je Madrid. Lehce mimo centrum se nachází základní škola, která na první pohled popírá pravidla „krásna“ jako estetické kategorie. Je to tak podivně zvláštní, že je to až zajímavé, myslela jsem si, když jsem budovu viděla na fotce. „Robot z másla“, popsal školu jeden ze žáků.

Potkáváme duši budovy, ředitelku Evu, která stojí za projektem a která přizvala architekta Andrese Jaque. Rodiče i děti mohli taky uplatnit své nápady. Je zde zelené atrium, pro výuku, celá budova je něco jako hřiště. Procházíme patry a najednou slyším bubnování, vejdu dovnitř a jeden z rodičů nacvičuje něco pro školní kapelu. Použili jsme prefabrikáty, které lze koupit v obchodě, jen jsme je přizpůsobili, jo a ta žlutá masa na fasádě, to je korek, který jsme natřeli, říká Andres. A ti brouci, ti brouci jsou důležití, poukazuje na jeden z průhledů, kde rostou různé rostliny. Tak dobře. Eva nás vede na přízemí, kde je školka od dvou let… Dobrý koncept. Jeden by si přál, aby mohl opět chodit do takovéto školy.

Není to soutěž, upozorňuje Anna, je to cena. No jo, ale soutěž to je přesto. Porota se schází naposled, v Madridu v hotelové zasedačce, aby udělila cenu. A každý má nebo měl svého favorita. Vše je totiž jinak, když vidíte prostor naživo. Vnímáte, zda má duši, příběh, který vás dokáže vtáhnout do sebe, zda to ustojí. Vše se mění a nejcennější je právě diskuse a naslouchání si navzájem. Vracím se obloukem k úvaze, co je tedy společný jmenovatel všech budov, které se dostaly do finále.

Profesor Mark Hyman, praktický lékař a expert na dlouhověkost, definuje komunitu a život ve společenství jako jednu ze zásadních podmínek dlouhověkosti. Ano, to je ten jmenovatel všech vybraných projektů. Zda je to komunitní centrum na Korsice, nebo kunsthalle v Ostravě, místo pro sekávání obyvatel v Lundu, otevřený studijní pavilón v Braunschweigu nebo škola na kraji Madridu, všechny projekty se vyznačují silným příběhem, kterému dominuje zásadní poznatek – tvoříme pro lidi, aby se v budovách cítili dobře, realizovali své sny a navzájem se podporovali. Je to esence i této evropské ceny, která kromě hodnocení architektonických kvalit má přesah i do chápání architektury jako univerzálního jazyka, který toleruje a chápe odlišnosti, neboť jenom v jinakosti a nabourávání zažitých stereotypů, a to nejenom v architektuře, tvoříme lepší společnost a stáváme se lepšími lidmi. V našem domě, v Evropě, je vhodné si to neustále připomínat, abychom neztratili duši. 

Adriana Krnáčová, jaro 2024. Rozhovor nejen o ceně je zde.