Dům v ocelovém korzetu

Dům byl jako původně rekreační objekt z třicátých let 20. století několikrát dostavován a přestavován k trvalému bydlení. Vzhledem k těmto zásahům přestala být jeho stabilita dostatečná. Základním rozhodnutím tedy bylo doplnit a ztužit jeho konstrukci ocelovým korzetem. Dalším problémem byla původní mansardová střecha, jež měla tloušťku pouhých 15 cm. Odstranění celé střechy, ke kterému jsme se nakonec rozhodli, umožnilo nejen efektivněji vyřešit problém zateplení, ale i úpravu dispozice ve druhém nadzemním podlaží tak, aby vyhovovala požadavkům investora. Druhé nadzemní podlaží je zároveň v místě bývalé terasy rozšířeno o nový pokoj.
Ocelový korzet není pouze technickým prvkem, zamýšlen byl také jako treláž pro popínání rostlin, a po architektonické stránce celý objekt sceluje. Korzet je sestaven ze stejných ocelových hranolů svařených z L profilů v modulu 1280 mm. Tento modul umožnil ideálně zachovat stávající otvory ponechané části stavby. Zděná konstrukce druhého patra z lehkých betonových tvárnic doplňuje nosnou ocelovou část a pomáhá vynést novou střešní železobetonovou desku, která slouží jako pochozí terasa se zahradní úpravou. Přístup na střechu rovnou ze zahrady umožňuje obslužné schodiště, které je navrženo z boční strany objektu v rámci ocelové konstrukce.
Interiér druhého patra ponechává viditelné betonové tvárnice i betonový strop. Společně s nosnou ocelovou konstrukcí jsou tedy všechny materiály přiznány ve své přirozené podobě. Tento hrubý interiér doplňuje mobilní nábytek z březové překližky v podobě spacích buněk, skříní, které rozdělují místnosti i solitérního nábytku. Nedílnou součástí každého pokoje bylo řešení závěsů. Na stejně zvolený motiv si každý člen rodiny vybral své barevné řešení. Interiér i exteriér stavby vytváří platformu, která se bude v čase proměňovat.

Autorská zpráva
Foto: Aleš Jungmann

Investor: rodina Králova
Autor: Jan Šépka/Šépka architekti; spolupráce Jan Kolář
Dodavatel: Mastavby s.r.o.
Plocha stavebního pozemku: 708 m²
Zastavěná plocha: 188 m²
Celková podlahová plocha: 310 m²
Střešní terasa: 165 m²
Obestavěný prostor: 1410 m³


Živůtek aneb korzet, který nedusí
Cyril Říha

V architektonické tvorbě Jana Šépky hrají metafory důležitou roli. Nejde přitom o obrazné pojmenování tvaru stavby, spíše o formulování jejího základního principu. Metafora u něj vyjadřuje myšlenkové jádro, kostru, která drží celý projekt pohromadě. Klíčovým požadavkem na ni je, aby byla trefná a něco unesla. Nemusí být doslovná, nejde o analogie 1 : 1, jde o vyjádření toho podstatného. Stejně tak nesejde tolik na tom, kdy metafora přichází. Zda je v projektu hned na začátku či zda se vynoří až v průběhu práce (ostatně, co je konec tvorby domu?). Vždy se však vůči ní důsledně poměřuje to, co přichází v dalších fázích – projektování, realizace domu či jeho adaptování uživateli. Ostatní části konceptu, kterých by nemělo být mnoho, aby kostru neoslabovaly, by k ní měly být logicky vztaženy, nesmí jí odporovat a neměly by být na ni nezávislé.

V případě domu v Suchdole je situace zvláštní v tom, že konceptuální páteří, metaforou, je samotná konstrukční kostra domu – korzet (kostice). Metafora zde vyjadřuje hlavní prvek projektu: vyztužení dosavadní stavby vnějším ocelovým skeletem. Korzet je výztuha přicházející vždy ex post, jako dodatek k něčemu, co už tu je. Důležité je, aby byla vytvářena precizně na míru. Autor zde dlouho hledal modul ocelové konstrukce (1,28 m), aby opticky (např. vzhledem ke stávajícím okenním otvorům) i konstrukčně „seděl“ původnímu domu. Ocelový skelet, staré nosné stěny v prvním a nové stěny z tvárnic ve druhém podlaží vytvářejí nový statický celek, jehož jednotlivé části jsou na sebe odkázané, vzájemně se o sebe opírají.

Na tuto páteř, řešící statickou nedostatečnost původního domu, pak navazují další prvky a funkce. Korzet 1) umožnil vyřešit nevyhovující zateplení podkroví odstraněním mansardové střechy a jejím nahrazením novým, současné izolačně-technické standardy již splňujícím podlažím. Díky svému vertikálnímu tvaru korzet dále 2) umožnil zvětšení objemu prvního patra, kopírujícího půdorys přízemí. Potřeba opřít skelet do základů 3) „vygenerovala“ kolem domu betonový věnec – sokl, který je v souladu s místními zvyklostmi vyvýšený o cca půl metru nad terén, a vytváří tak příjemný lem, na který se lze posadit či odkládat věci. Plynulý nástup na něj z ulice 4) umožňuje rampa, která předznamenává hezký, ale ne zcela běžný prvek v rodinných domech, a sice 5) dvě do korzetu vetknutá venkovní schodiště, rozšiřující proporce původního domu v bocích, díky kterým lze pohledem postupně odkrývat okolí po diagonále (efekt paralaxy). Protože korzet vybíhá až nad úroveň druhého podlaží, jedno ze schodišť může vést ze zahrady až na střechu, kde 6) vzniká druhá zahrada, které ocelová konstrukce slouží zároveň jako zábradlí (a pod schodištěm se 7) schová kůlna). Druhé schodiště nejde přes celou výšku domu, propojuje střešní zahradu s ložnicí majitelů v druhém patře, a v přízemí tak 8) vzniká prostor pro vstupní chodbu se zimní zahradou a 9) vedle schodiště v druhém podlaží pro pracovnu, která vystupuje z původního půdorysu a umožňuje zajímavé průhledy podél fasády. Konečně 10) mřížová struktura ocelového skeletu slouží krom statické funkce též jako opora pro popínavé rostliny – treláž.

Konceptuální jádro projektu – výztuha tak se zateplením, zvětšením objemu střechy, soklem, rampou, schodišti, kůlnou, střešní a zimní zahradou, rohovou pracovnou a treláží vytváří jeden logický celek, chytrý sled navzájem provázaných prvků.

Neméně důležitým důsledkem konceptu korzetu je podpora časové dimenze domu. Nejde jen o to, že se díky zvolenému řešení (zachování přízemní části domu) umožnilo majitelům v domě v průběhu stavby bydlet, byť s pochopitelnými obtížemi. Pro dům je charakteristický motiv sžívání v čase (v obou slova smyslech: nejen, že si na něj majitelé zvykají, ale že si ho postupně uzpůsobují), kontinuální work in progress. V tomto smyslu takový dům není pro každého, zcela jistě se ale najdou tací, kteří skutečnost, že není vše dáno předem, hned a definitivně, navíc jaksi „zvenčí“ nadiktováno architektem, berou jako výhodu, kteří ocení to, že jako uživatelé mohou být jeho aktivními spolutvůrci.

Právě proto, že pevné jádro projektu představuje čistá konstrukce bez příček a ozdob, je vše ostatní ponecháno ve formě flexibilního „mobiliáře“. Ten zastupují do skeletu vkládané objekty z překližky (vestavné skříně fungující jako dělicí stěny, spací buňky a solitérní nábytek). Princip vkládání (a potenciálního vyjímání) poskytuje příležitost postupnému doplňování, měnění interiéru podle vyvíjejících se potřeb rodiny.

Časovost interiéru ještě zdůrazňují závěsy od Jitky Škopové, vedoucí ateliéru textilní tvorby na UMPRUM, které dávají proměnlivý výraz jinak většinově prosklenému patru. Tento pohyblivý prvek záměrně svou pestrostí a měkkostí kontrastuje s chladnou syrovostí pevné konstrukce. Barevné variety téhož motivu na závěsech pak na způsob historických salónů odlišují jednotlivé pokoje.

Dům se stále mění, což se navenek manifestuje jeho postupným obrůstáním. Popínavé rostliny na fasádě znatelně proměňují jeho vzezření. Viditelný ocelový skelet pomalu mizí za bující zelení a stává se z něj v souladu s metaforou korzetu spodní vrstva domu. Podobně zarůstá i střešní zahrada, která má dosud otevřenou funkci – její modus vivendi teprve uzrává v péči zahradníků i majitelů domu.

Korzet neformuje jen tvar těla, ale i chování. Když je udělán správně, nemá dusit, ale naopak oživovat, dávat životu rysy a příležitosti, které by bez něho nebyly. Koneckonců, možná i proto se korzetu česky říká též živůtek…
Publikováno v časopise Stavba č. 1/2020, str. 64–69