Eschatologická architektura

Jako častého čtenáře Bible mě mnohokrát zarazil velmi detailní popis některých urbanistických a architektonických projektů ve Starém i Novém zákoně. Lze tvrdit, že Bible začíná a končí představením velkých (na jejím konci dokonce největších) urbanistických realizací: v prvních kapitolách knihy Genesis najdeme popis výstavby města Babylonu a jeho slavné věže a na samém konci Bible, v závěrečné části poslední novozákonní knihy Zjevení, najdeme velmi detailní představení nebeského Jeruzaléma, tedy města, které nás podle křesťanské víry čeká po etapě pozemského života ve věčnosti. Jde v podstatě o pregnantně popsanou vizualizaci gigantického městského komplexu, kompletně zpracovaný a nachystaný projekt. První urbanistický projekt – výstavba Babylónu – byl projektem ryze lidským, zatímco ten poslední – eschatologický nebeský Jeruzalém – je projektem Božím pro člověka; můžeme jej tedy nazvat „eschatologickým urbanismem“.        

Málokteré povolání naplňuje křesťansky chápanou výzvu kreativně spravovat stvoření jako architektura. Hovořím-li o povolání, mám na mysli vznešené uchopení lidské práce provázané s bytostnou touhou po smyslu a hledání krásy; nejde jen o profesi, způsob obživy – jde o bytostnou touhu tvořit, zakódovanou v naší stvořené přirozenosti, a to po vzoru Nejvyššího architekta: tvořit z ničeho (creatio ex nihilo), při pohledu na kousek krajiny vyvolávat ideje a formovat je pro dobro člověka, k jeho užitku, ale také – možná zejména – k jeho prožitku, k pozdvižení jeho mysli ke kráse, která se spojuje se smyslem a uvádí člověka do harmonie s fascinujícím stvořením, respektive se Stvořitelem, jenž nás volá, povolává k prokreaci, kreativnímu podílení se na krásném stvoření.

První kniha Starého zákona – kniha Genesis – nás uvádí do tajemství vztahu Boha a člověka, vztahu stvoření a člověka i vztahu mezi člověkem a jeho bližním. Člověk byl podle Bible stvořen k Božímu obrazu a Bůh, jak křesťané věří, je tvůrce par excellence – tvůrce, který tvoří tvůrce. Jako lidé s nesmírnou důstojností Božích obrazů jsme povoláni tvořit; nejenom přetvářet, formovat a upravovat, ale skutečně tvořit z ničeho po vzoru Nejvyššího, tedy vyvolávat ideje a poté je zhmotňovat v reálný výsledek. Architekt je Božím obrazem bytostně věrným svému povolání; nestojí v cestě své přirozené touze tvořit, nechává se in-spirovat, tedy pro-dechovat ideou, de facto velmi podobně jako biblický svatopisec, který in-spirován zapsal první kapitoly monumentálního díla Bible. Boží obraz v sobě můžeme zašlapat, překrýt vrstvou jiných možností a potom tvořit zrůdy. Můžeme jej ale také přijmout, vyčistit a nechat zazářit. Potom architekti tvoří krásu, která pozvedá srdce a mysl kolemjdoucích a zároveň vyvolává závist a nenávist těch, kteří svobodně zvolili cestu překrytí obrazu Božího jinými – často velmi pokleslými – možnostmi. Bůh miluje originalitu. Ohnuté zrůdy ale originalita dráždí a píší petice v závistivém chtíči originalitu zlikvidovat nebo alespoň poškodit. Nemocné oči krása bolí a drásá. Zdravé oči krása oblažuje. Zrůdy si libují v průměru a stádní fádnosti.

Z pozice teologa je v architektuře klíčové, zda se architekt otevírá kráse a dobru nebo arogantní nabubřelosti a sebestřednosti, jenž si chce stavět pomníky na úkor krajiny či bližních. Křesťanská teologie mimořádně přeje osobní identitě, vidí však podstatný rozdíl v tom, zda se unikátní identita raduje ze svého osobního bytí s ostatními a touží po dobru a kráse pro sebe i své bližní, nebo se identita naopak zbožšťuje a oslavuje sebe na úkor ostatních v naprosté ignoraci vstupních předpokladů.

Bible nám prezentuje celkem tři elementární linie přístupů k urbanismu i architektuře a jejich teologické pozadí, které lze s velkým užitkem aplikovat v každé době, neboť Bible je kniha pro nás a o nás. Starý zákon nám představuje dvě linie: první je lidská touha po bohorovnosti zakřivená do sebe, která navrhuje výstavbu města Babylónu a věže, jež by stavitelům zajistila jméno. V této linii buduje také velký urbanista nejstarších textů Starého zákona, a sice egyptský faraon, když zotročil Hebreje, aby pracovali jako výrobci cihel na stavbu měst Pitom a Raamses (archeologicky doložená města ve východní části delty Nilu při pomezí pouště). Také faraon pracoval na svém jménu a neváhal pro svůj projekt pokládat životy poddaných a zotročených. Jistým způsobem do první významové urbanistické linie Starého zákona spadá i další z urbanistů, severoizraelský král Omrí, který nechal vystavět město Samaří, jako protiváhu Jeruzalému. Velkolepé město se v lučavce času rozpustilo podobně jako Raamses, Pitom i Babylón, na rozdíl od Jeruzaléma, jenž byl vystavěn v druhé významové linii starozákonního urbanismu a existuje stále jako duchovní střed světa pro tři velká světová náboženství a magnet pro poutníky z celého světa.

Druhá linie je touha tvořit pro dobro člověka, pro pozdvižení jeho srdce k dobru, kráse a smyslu. Druhou linii ve Starém zákoně prezentuje výstavba nového Jeruzaléma a Hospodinova chrámu králem Šalomounem. První linie má zakřivenou motivaci, a proto nekončí úspěchem. Druhá linie je motivována dobrem, láskou, bohoslužbou a končí tak úspěšně, že se na nový Jeruzalém a Hospodinův chrám po tisíce let vydáváme podívat z nejvzdálenějších koutů světa, ať už jsme poutníci, umělci nebo královny ze Sáby.

Třetí a nejvyšší linií biblického urbanismu je potom expozice „nebeského urbanismu“ v novozákonní knize Zjevení, kde je tajemným způsobem v nejzáhadnější knize celé Bible představena vizualizace nebeského Jeruzaléma nahlédnutá svatopiscem Janem. Ten měl vizi, tedy vidění, nazření, můžeme říci visio beatifica (blažené nazírání) nebeského Jeruzaléma, města, které je pro nás – podle víry křesťanů – připraveno ve věčnosti. Jan v textu sděluje, že město je prozářeno Boží slávou, jeho jas je jako nejdražší drahokam. Město má mohutné hradby a dvanáct bran střežených dvanácti anděly. Je vystavěno do čtverce, délka každé strany je podle Jana 12 000 honů (tedy asi 2 280 km). Hradby jsou vystavěny z jaspisu, město samo je vystavěno z ryzího zlata a podle Jana se podobá čirému sklu. Základy městských hradeb jsou vyzdobeny drahými kameny všeho druhu – dvanáct základních kamenů jsou jaspis, safír, chalcedon, smaragd, sardonyx, sardis, chrysolit, beryl, topas, chrysopras, hyacint a ametyst. Brány jsou vytvořeny z perel, náměstí je z ryzího zlata, průzračné jako sklo, a protéká jím řeka živé vody pramenící pod Božím trůnem. Uprostřed náměstí roste strom života a nese plody každý měsíc, dvanáctkrát do roka. Do tohoto nebeského Jeruzaléma vstoupí podle Jana všichni, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života.

A tak celé velkolepé dílo Bible s bezpočtem výpovědních linií, rovin a výkladů končí představením největšího urbanistického projektu všech dob, čtvercového města nesmírné rozlohy s náměstím, kterým protéká řeka živé vody napájející strom života. Věčný život je pro člověka nachystán uprostřed zlatého náměstí a v areálu města člověk zakouší nekončící blaženost. Takový je eschatologický urbanismus představený knihou knih.

Poznámka: jako obrazovou přílohu článku záměrně vybírám sakrální stavby různých světových náboženství a kultů; ty, které nejsou zobrazeny, se jednoduše nevešly, ale je s nimi počítáno.
 
ONDŘEJ HAVELKA
Autor je cestovatel, religionista, teolog a jednatel stavební firmy
Foto: archív autora

Související články:
Jeruzalémský chrám a Skalní dóm  11.5.2020
Vrstvená architektura v Damašku  30.4.2020
Ganvié – beninská „vodní“ architektura na jezeře Nokoué  22.4.2020
Lalibela: etiopská sakrální architektura  15.4.2020
Unikátní súdánsko-sahelská sakrální architektura  7.4.2020