Loft 32 Zlín

Loft se nachází v osmém podlaží bývalé etážové výrobní budovy v areálu Baťovy továrny s výhledem na zelené jádro města. Ambicí interiéru je maximální zapojení obrazu města do prostoru bytu. Ve svém interiérovém tvarosloví nepoužívá obvyklé materiálové citace industriálního kontextu, vytváří autentický dialog mezi abstraktně řešeným prostorem a výhledem rámovaným zlínským mrakodrapem a údolím Jižních svahů. Vnitřní prostor pracuje s postupným otevíráním jednotlivých epicenter bytu umožňující zónování na společenské a soukromé partie pomocí vícestupňové gradace jednotlivých výškových úrovní, nikoli ostrým předělem.
Interiér je definován jako kompozice hlavního volně tvarovaného společenského prostoru opřeného do zalomené nábytkové příčky a vestavěné kuchyně ukrývající za sebou dva pokoje, koupelnu, vstupní zádveří a „tajné“ schodiště. Hlavní převýšený prostor definuje vložená rampa, nastoupávající z obytné kuchyně s jídelním zálivem přes dětský kout zakousnutý do parapetu okna a další záliv, vymezený dvěma atypickými pohovkami, až do ložnice s vestavěnou kruhovou vanou. Tvar vrostlý do podlahy a stěn interiéru tvoří struktura sestavená z trojúhelníků, která se spirálovitě obtáčí kolem středu dispozice. Vytváří tak pódium, jež je zároveň hledištěm přivráceným k výhledu na město. Rotující struktura do sebe integruje atypické pohovkové prvky a plynule navazuje na obložení svislých stěn oddělujících soukromé části interiéru.
Materiálové řešení je variací jemných odstínů bíle mořené březové překližky, bílého koženkového čalounění, bílé PVC podlahové krytiny akcentované skleněnými dělicími prvky zábradlí, posuvné příčky ložnice, lakované kuchyně ve vysokém lesku a mozaikového obkladu.
Na relativně malé ploše s minimální výškou umožňující dvoupatrové uspořádání tak vznikl velkorysý trojrozměrný koncept s mnoha skrytými komplementárními prostory v rubových partiích hlavní struktury.

Autorská zpráva
Foto: Jakub Skokan, Martin Tůma/BoysPlayNice

Architekt: MgA. Ing. arch. Petr Janda, Ing. arch. Anna Podroužková, Ing. arch. Maty Donátová, Ing. arch. Bára Simajchlová; spolupráce Ing. arch. Viktor Johanis, Ing. arch. Martin Chlanda
Plocha bytu: 156 m²
Dodavatelé: Truhlářství Obdržálek; Martin Škvařil – stavební konstrukce; AZ Glass – skleněné prvky; Miroslav Malaník – elektro; Evžen Slezák – čalounictví


RECENZE
Dynamický klid Loftu 32
Organismus pro zdárné přežití potřebuje buď za pomocí mimikry splynout s okolím, nebo se naopak křiklavým zbarvením odlišit. Podobné zákonitosti se osvědčily i v městském prostředí: z šedi průměrné zástavby jako orientační body ční veřejně významné objekty. Jak se však zachovat v postindustriálním městě, kde je stejný baťovský modul 6,15 × 6,15 m uplatněn na stavby výrobní, obytné i veřejné. Bezmála celé století si Zlín nese jeden silný rukopis a dnes, kdy opuštěné továrny hledají novou náplň, je na čase vydat se i jinými cestami. Směr, kterým se při úpravě loftu v bývalé továrně 32 vypravil zlínský rodák Petr Janda, je na české poměry ojedinělý.

Úprava bytu od studia Petr Janda / brainwork je vložena do nově zrekonstruované budovy Max32 v areálu bývalé továrny Baťa ve Zlíně. Současný Zlín prochází optimistickou proměnou, kdy se daří novým, svěžím, architektonickým vstupům¹. Přítomnost základního modulu tvořeného kulatými sloupy s čitelnými průvlaky, které rámují rudá pole klasických cihel, je i tak všeobjímající. Z všudypřítomné moderny nelze jednoduše uniknout. Intervenci Petra Jandy se to však daří skvěle. Úkolem bylo vytvořit mikrokosmos bytu vloženého do derivátu původní etážovité tovární budovy postavené v osmdesátých letech bez onoho poetického architrávu kulatých sloupů na fasádě. Lehce dekorativně působí cihlová výplň tektonického racionálního čtvercového rámu a celá nová tvář objektu Max32 včetně předloženého nerezového testamentu z osmdesátých let.

Genericky moderní budova s lobby a televizí ve výtahu i ve společných prostorách domu důkladně promíchává program obsahující kromě kanceláří a bytů i poštu, obchody a wellness. Byt se nachází na nároží v sedmém patře. Developer CREAM Real Estate společně s CMC Architects postupovali tak, že patro rozdělili na moduly o šířce cca 3,1 m světlou výškou 4,2 m, kde pouze nárožní moduly představují možnosti vytvoření bytu v rozumných intencích. Zadáním byl byt pro mladou ženu. Skořápka již v té době disponovala novými hliníkovými okny s vysokým parapetem. Na místo citace modernistického jazyka s odkazem na industriální rovinu baťovské minulosti se architekt rozhodl pro autonomii. Stejně jako je naše doba dynamická s přihlédnutím k poslední výrazné sociální teorii baumanovské tekuté modernity, je fluidní téma bytu nabité centrifugální energií. V projektu můžeme číst několik rovin, které postupně odkryjeme.

Jako první definujme horizont². V základních prostorových kánonech rozlišujeme dva zásadní. Le Corbusierův Plan Libre, který determinuje tektonickou a vymezující rovinu na nezávislé prostředky umožňující libovolný volný půdorys, a Loosův Raumplan zabývající se hierarchií a dramaturgií jednotlivých částí prostoru vytvářející celek. U volného plánu se horizont nachází víceméně v jedné rovině, a tak je čitelnost i dramatika prostoru singulární. Proto také v následných půdorysných evolucích Le Corbusier vkládá architektonickou promenádu jako dynamický cirkulační prvek, který mu v první řadě umožňuje manipulaci uživatele v interakci s uměleckými objekty (Villa La Roche, 1925) a následně vrcholí ve vile Savoye (1931), kde je již uživatel uvězněn v architektuře a promenáda mu umožňuje nekonečné potěšení mistrovskou architekturou. Loos naopak nespojitě mění horizont pomocí rafinovaných schodišť a průhledů a dokáže tak vytvářet diferencovaný, avšak přehledný a strukturovaný prostor s hlubokými vistami³.

Architekt Janda impulzivním⁴ modelováním prostoru spojuje oba principy v jeden nový koherentní celek, kánon. Vnitřní obytná krajina graduálně mění horizont uživatele tak, aby vytvořila jeho spojení s vnějším kontextem, ve kterém je zasazen, a umožňovala mu neustálou svěžest a příval vhledů, vjemů a barev. A skutečně neustálá hra způsobená pohybem po rampě skýtá neobyčejný zážitek, kdy při stoupání se vám postupně odkrývá koncert „Baťovské epopeje“ (od sousední budovy č. 33 v brooklynské původní atmosféře přes bílý mrak tvořící chladicí věž po „newyorskou“ 21, která při západu vrhá do interiéru plejádu načervenalých tónů). Při sestupování se zase přibližujete do koncentrace, středu tvořícího hlavní český prostor – prostřený stůl a kuchyni. Máte-li štěstí při pohybu, zahlédnete poštolku z nadhledu.

Tématem bytu je tedy paralaxa⁵. Manifestace spojitosti a gradientu společenských prostorů je na místě a dobře diferencuje jednotlivé části k celku. V tomto případě neplatí, že funkce je formalizována, ale forma vyzývá uživatele k interakci. Prostor lze použít různě, jak k posedávání a meditaci nad urbánní krajinou postindustriálního Zlína, tak ke komunikaci či dětské hře. Záhyby vytvářející sofy vycházejí přirozeně z polygonálního jazyka rampy. Zbytek interiéru je logicky mírněji artikulován a vnáší tak klid do celkové architektury bytu. Jednotlivé detaily jsou dotaženy do precizního až minimalistického konce.

Konstrukce rampy je sympatickou otázkou vztahu těla a konstrukce⁶, kde vnější povrch jemně artikuluje dynamiku a dramatičnost prostoru, přičemž skrývá nosnou konstrukci a nemá ambici ji ukazovat. U nás často mylně vysvětlovaný fenomén, považovaný za formalismus, má hluboké kořeny v historii architektury a lze jej sledovat již v architektuře sochy Svobody v New Yorku a dalších dílech. Nosná konstrukce v tomto případě není předmětem manifestace architektonického úkolu, je jen prostředkem k dosažení cíle, stejně jako kosti pomáhají artikulaci těla, ale kůže nese onen sémantický rámec – jazyk, kterým architektura sděluje uživatelům svoji podstatu.

Architektu Jandovi se povedlo vytvořit svěží, autonomní prostor, ve kterém je radost pobývat a který umožňuje svému uživateli nejen být sám sebou uvnitř, ale i přirozeným způsobem se propojit se svým okolím. Exteriér tak vstupuje do interiéru ne svým formálním napodobením, ale svým bytím v prostoru čase a paralaxe, kde se může vše měnit, aniž by byl narušen vlastní dynamický klid architektury.
Petr Šmídek, Jiří Vítek
 
Poznámky:
1) Ať již Všetečkovy rekonstrukce „21“ a Baťova památníku, Gahurova prospektu od studia ellement či Chládkovu podchodu otisknutého do šedého monolitu a dalších.
2) Horizont – Heidegger, M.: Bytí a čas, Oikoymenh, Praha 2008
3) Vista – pohledový paprsek, z anglického vista: průhled, výhled, vyhlídka
4) Impulzivní modelování: digitální „ruční“ 3D skica, modelování, které naplňuje jasnou vizuální představu autora, volná interpretace slov arch. P. Jandy
5) Paralaxa (Holl, S., Paralaxa, Era, Brno 2003) – změna v uspořádání povrchů, které definují prostor, nastávající v důsledku změny polohy vnímatele – se promění, jestliže osa pohybu opustí horizontální dimenzi. Pohyb městským prostorem po vertikále nebo šikmině násobí naše prožitky. Definici prostoru určuje úhel vnímání. Historické pojetí perspektivy jako uzavřeného objemu založeného na horizontalitě prostoru dnes ustupuje vertikální dimenzi. Zkušenost architektury se vyprostila ze svého historického sevření. Plynulý pohyb po vertikále anebo šikmině je klíčem k novému vnímání prostoru.
6) Lynn, G., Folds, Bodies & Blobs: Collected Essays, La Lettre volée, Brusel 1998, s. 49–51


Projekt byl publikován včetně recenze v časopise Stavba č. 3/2019, str. 76–79