Průchod valem Prašného mostu

Průchod valem Prašného mostu

 
 
 
 

Průchod valem Prašného mostu

Fotogalerie ke článku (10)

Průchod valem Prašného mostu - Ohlédnutí do Horního Jeleního příkopu před sestupem

Průchod valem Prašného mostu - Ohlédnutí do Horního Jeleního příkopu před sestupem

Průchod valem Prašného mostu - Průchod z Horního do Dolního Jeleního příkopu

Průchod valem Prašného mostu - Průchod z Horního do Dolního Jeleního příkopu

Průchod valem Prašného mostu

Průchod valem Prašného mostu

Průchod valem Prašného mostu

Průchod valem Prašného mostu

Průchod valem Prašného mostu - Nejnižší místo. Portál Dolního Jeleního příkopu

Průchod valem Prašného mostu - Nejnižší místo. Portál Dolního Jeleního příkopu

Průchod valem Prašného mostu - Horní Jelení příkop

Průchod valem Prašného mostu - Horní Jelení příkop

Průchod valem Prašného mostu - Příchod k tunelu Horním Jelením příkopem

Průchod valem Prašného mostu - Příchod k tunelu Horním Jelením příkopem

Průchod valem Prašného mostu

Průchod valem Prašného mostu

Průchod valem Prašného mostu

Průchod valem Prašného mostu

Průchod valem Prašného mostu - řez

Průchod valem Prašného mostu - řez
Celá fotogalerie (10)

Finalista Ceny EU — Mies van der Rohe 2003;
1. cena v soutěži Nejlepší cihlová stavba Evropy — Brick Award 2004

Investor: Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97; Správa Pražského hradu
TDI - Karolina Vomelová
Projektant: AP Atelier, Josef Pleskot
Křístek, Trčka a spol. s.r.o., statická kancelář
Spolupracující tým:
Projekt vznikl na základě iniciativy a péče prezidenta ČR Václava Havla a v různých fázích se na jeho precizování podíleli následující spolupracovníci:
Čestmír Dobeš (Křístek, Trčka a spol., s.r.o.), studie, projekt, realizace
Josef Pleskot (AP Atelier), studie, projekt , realizace
Jana Kantorová, Jitka Svobodová (AP Atelier), studie
Jiří Trčka (AP Atelier), architektonická spolupráce, projekt, realizace
Ivo Koukol (SPH), Zdeněk Lukeš (KPR), koncepční konzultace
Jiří Růžička (Metroprojekt Praha, a.s.), projekt — speciální statika, realizace
Zdeněk Rudolf (AP Atelier), projekt a stavební řešení
Jaroslav Langer (Křístek, Trčka a spol., s.r.o.), projekt—- statika
Kurt Gebauer (sochař), výtvarná spolupráce, realizace soch
Isabela Grosseová (AP Atelier), výtvarná spolupráce

Vodní hospodářství: (SÚPR) Josef Chmelka, Michal Chramosta
Elektro: Bohumír Flégl
Sadové úpravy: Eva Vízková
Požární ochrana: Vlastimil Počta
Inženýring: R+V, Vladimíra Růžičková, Hana Vávrová

Dodavatel: Metrostav, a. s., Divize 5
Václav Soukup, ředitel
Otakar Formánek, tech. náměstek
Realizační tým dodavatele:
Jan Frantl, vedoucí projektu
Miroslav Kalina, příprava
Josef Jánský, stavbyvedoucí
Bohuslav Hříbal, stavbyvedoucí

Studie: červen-září 1996
Projekt: červenec 2001
Realizace: srpen 2002 náklady
Náklady: 30 mil. Kč

Autor fotografií: Jan Malý


Putovanie ako otvorenosť
MONIKA MITÁŠOVÁ

„Jako malý chlapec jsem žil určitý čas na venkově a vzpomínám si jasně na jeden svůj tehdejší zážitek: chodil jsem do školy polní cestou...“ V. Havel, Politika a svědomí, únor 1984

„Jako dítě jsem měl rád drážní propustky, ty vejcovité podchody pod železničním náspem. O prázdninách jsem se chodíval koupat k rybníku a z vesnice se k rybníku muselo projít přes jeden takový drážní propustek. Vzpomínka z dětství — toto prostoupení kanálem do jiného světa — mně přišla tak nádherná, že jsem chtěl, aby průchod na Hradě měl právě ten vejcovitý tvar.“
J. Pleskot, rozhovor Stavby, únor 2003

putovanie ako kráčanie v priehlbine — otvorená hĺbka

Keď sa v roku 1984 Václav Havel v texte Politika a svedomie pýtal, čo má svet chlapca, ktorého na ceste do školy priviedol k údivu dym z komína, spoločné so svetom stredovekého človeka prežívajúceho úžas nad zastretým nebom, našiel chlapcovi i stredovekému mužovi a žene spoločný záujem o „prirodzený svet“, „svet života.“ [1.] Keď dnes kráčame Jeleňou priekopou cez priechod valom Prašného mosta, môžeme si klásť analogickú otázku: čo má svet toho, kto tadiaľto kráča spoločné s neodcudzením sa svetu osobnej skúsenosti putovania nespriechodnenou cestou, ktorá spriechodneniu predchádzala? Znamená to prikloniť sa k žitej skúsenosti hľadania priechodu (k labyrintickej skúsenosti), a zároveň k zážitku putovania z podhradia na hrad najnižším miestom hradného areálu, ktoré pre nás ktosi hľadá a tvorí... Architekt Josef Pleskot toto hľadanie najnižšie situovaného priechodu poňal ako spoločné, tesné putovanie s vodou. Ako priechod, ktorý sme našli a tvorili najskôr vode, a potom i nám: „A tu takmer nejestvuje priestorï?» a ty sa takmer chlácholíš myšlienkou, že je nemožné, aby sa niečo priveľké mohlo udržiavať v tejto tesnote.“ (R. M. Rilke) V tejto tesnosti, vznikajúcej dôvernou cestou s vodou a svetlom.
Na rozdiel od prírodnej, skalnej či zemnej pukliny, rozsedliny, ktorá vzniká „roz-sadnutím“ (zo staroindického koreňa kšadaté: rozloženie, rozrezanie, zabitie), priekopa ktorou kráčame k tunelu vzniká pribúdaním hĺbky. Ak v tejto hĺbke tečie voda, ideme pozdĺž jej brehov, akoby po dne priekopy. Kráčame ku dnu „najbližšie“ ako je to možné, ale dno, ak vodu neprebrodíme, zostáva vzdialené. Trvá v skrytosti za vodným horizontom, má povahu tajomstva. Namiesto toho, aby sme sa kráčaním po „dne“ priekopy s vodou priblížili k hĺbke, priblížili sme sa k tajomstvu hĺbky. Žitý priestor priekopy s vodou na dne, na rozdiel od jej geografického, matematického či geometrického priestoru, je „neuzavretý“ v dvoch smeroch: nahor (nebo) aj nadol (voda). V oboch smeroch vedie svetlo. A zároveň je tiahly, tesne obopínajúci i obopínaný. Je stelesnením diaľky v dôverne blízkom. Tunel tesného putovania s vodou a svetlom - podobne, ako priekopa -, je „bezodný“.

putovanie ako potvrdzovanie aj prekračovanie hranice — otvorené rozmedzie

Kráčajúc po „dne“ hradnej priekopy, vymedzujeme hranicu medzi hradom a podhradím. Pohybujeme sa vo vnútri hranice, dočasne obývame rozmedzie. Kráčať tunelom v priekope znamená prekročiť, prestúpiť jednu hranicu (medzi priekopou Dolnou a Hornou), a zároveň v inej hranici (priekope) zotrvávať. Žitý priestor tunela v priekope je teda, podobne ako jeho konceptuálny priestor, prekračovaním hraníc vo vnútri rozhraničovania.

putovanie ako kráčanie pod klenbou — otvorená výška

„Život je pravdepodobne okrúhly“ V. van Gogh

„Každé bytie osebe sa javí okrúhle.“ K. Jaspers

„Povedali by sme teda: das Dasein ist Rund, bytie je okrúhle.“ G. Bachelard

Kráčanie v priekope necháva vysoko nad sebou ceremoniálne hradné cesty, trasy tradovaného vykonávania moci. Hľadá a tvorí ďalší priechod v prírodno-kultúrnom prepojení, necháva nad sebou skláňať sa zeleň i vežu chrámu Sv. Víta a okolité stavby, kým neutvoria nepravidelnú „kupolu“. Tak, ako žité „dno“ priekopy je otvoreným dnom, aj žitá „kupola“ nad priekopou je horizontovým, neuzatvoreným baldachýnom. Vajcovitý tunel pod Prašným mostom tomuto predarchitektonickému klenutému priestoru pritakáva, podobne ako jeho architektonizovaným podobám. Tak, ako pre Quasimoda bola katedrála ktorú obýval vajcom, hniezdom, domom i vesmírom, je aj vajcovitosť tunelu v priekope pre nás dôvernou i tajomnou schránkou „všetkých mier i rozmerov, celkov i častí.“ A navyše, akoby sme nadobúdali tvar jej prevýšenej guľatosti vždy, keď ňou prechádzame. Táto naša žitá okrúhlosť spôsobuje, že tunel už nie je iba telesom, je aj „telom.“ Akoby sme prebudili legendy, podľa ktorých chýba len málo, a ulity ožijú: „Jezuita Kircher sa domnieva, že na brehoch Sicílie ´rybie šupiny, ktoré roztĺkli na prach, znova ožívajú a rozmnožujú sa, keď sa prach z nich polieva slanou vodou.´“ ï??2.ï??, píše Gaston Bachelard v kapitole venovanej fenomenológii okrúhlosti. Pripomína, že celá mušľa, teda škrupina a organizmus v nej, bola v staroveku považovaná za symbol celej ľudskej bytosti: tela i duše. Mušle, a slimačie ulity, kladené spolu s mÅ?tvym či mÅ?tvou do hrobu, boli alegóriou schránky v ktorej sa človek zasa prebudí, obnoví. Akoby sa okrúhlosť stávala spriestornením i stelesnením kľudu aj nepokoja. Pretože obývať okrúhlosť, znamená obývať putovanie...
Namiesto toho, aby sme sa v priekope a zaklenutom tuneli priblížili k hĺbke či výške, priblížili sme sa k prežívaniu ich tajomstva. Tajomstva tiahlej tesnosti. Imateriality aj telesnosti. Priekopa na vrchole ktorej je „živá“ klenba a tunel ktorého zaklenutie je snom o živote a smrti, je vymedzený a pritom „neuzavretý“ vo všetkých smeroch. Tu „prirodzený svet“ je otvorený kontinuálnemu vymedzovaniu verejného a súkromného, moci aj bezmoci, tmy i svetla.

Poznámky a použitá literatúra:
1. Teda záujem, v ktorom: „Neodcizili se ještě světu své skutečné a osobní zkušenosti; světu, který má své ráno a svůj večer, své „dole“ (země), a své „nahoře“ (nebe), v němž slunce každodenně vychází na východě, putuje po obloze a zapadá na západě a v němž ještě cosi velmi živého a určitého znamenají pojmy domova a cizoty, dobra a zla, krásy a ošklivosti, blízkosti a dálavy, povinnosti a práva; světu, který zná hranici mezi tím, co je nám důvěrně známé a o co nám přísluší se starat, a tím, co je za horizontem a před čím se máme jen pokorně sklánět, protože to má povahu tajemství.“ Havel, V.: Politika a svědomí. In. Do různých stran. Knihovna Lidových novin, sv. 1, Praha 1989, s. 42.
2. Bachelard, G.: Poetika priestoru. Slovenský spisovateľ, Bratislava 1990, s. 185.



Sestup do ticha Jeleního příkopu
Rozhovor s Josefem Pleskotem

Monika Mitášová: Z akého dôvodu vznikol tunel cez val Prašného mostu?
Josef Pleskot: Aby se spojil Horní Jelení příkop s Dolním, Klárov s Novým Světem.

M.M.: Ako jeho vznik ovplyvnil impulz, ktorý pan prezident Havel a nadace Vize 97 formulovali ako ďalšie prepojenie mesta a hradu?
J.P.: Nevím přesně, jak to prezident Havel chápal, ale vím, že když do úřadu nastoupil, procházel se areálem a údajně se chtěl projít také Jelením příkopem. Stanul proti náspu pod Prašným mostem a řekl, že by bylo dobré, aby se pod mostem dalo znovu projít. Následně byla vypsaná soutěž na znovuvybudování Prašného mostu. Nezúčastnil jsem se jí, protože jsem nesouhlasil s názorem, že by se náspy měly odvézt. Jsou už tak organicky zapojené do kontextu Jeleních příkopů, že by to byla podle mě velká škoda. Až když se později objevila myšlenka tunelu, chopil jsem se toho úkolu rád. Myšlenka tunelu tedy není má. Bylo to zadání.

M.M.: Bývalý riaditeľ Správy pražského hradu, architekt Ivo Koukol, formuloval zadanie priechodu valom ako: „Velmi úzký a velmi převýšený obdélník v průřezu 1,20 až 1,50 na šířku a 6 metrů na výšku.“ Navrhli ste približne v tomto rozmere tubus vajcovitého prierezu, ktorý napokon dostal ortogonálne vstupy. Ako toto spojenie vzniklo?
J.P.: Hranatá škvíra, skalní puklina je výborná, když nemá strop. Jinak má velkou škálu sytých stínů, vznikají v ní tmavé kouty a ostrá rozhraní. A vnímání ostře lámaného světla hluboko pod zemí vzbuzuje pocit nebezpečí. Běžná tunelářská technologie zase uvažovala naopak o mírně stlačeném kruhovém průřezu. To jsou vlastně profily metra a silničních tunelů. Náš původní návrh vycházel z toho, že celý tunel vznikne ražením. Pak se začalo mluvit o tom, že prvních deset metrů se nebude razit, ale hloubit z povrchu. To už ale byl důvod, proč začátek a konec tunelu dělat z betonu, a třeba i hranatě. Platilo to tak až do územního rozhodnutí. Až když vznikal realizační projekt, přišli statici — to už byla vybraná firma Metrostav — s tím, že by radši více razili. Navrhli omezit stavbu tunelu z povrchu na tři metry. Měli jsme tehdy v ateliéru velkou diskusi o tom, jak na třech metrech udělat přechod vejcovité formy do hranaté. Mně se to hranaté vychýlení, vstupní a výstupní „veřeje“ anebo ostění, začalo líbit. Kvůli ostrým výřezům pohledů a slibné modelaci světla. Začal jsem věřit tomu, že je správné uplatnit obě formy: jak hranatou, tak vejcovitou.

M.M.: Je medzi nimi cítiť jemné napätie.
J.P.: Vstup do podzemí není jednoduchý. Přilákat k němu lidi tak, aby se nebáli, aby šli do tunelu rádi, ale zároveň setrvali v jisté ostražitosti a napětí... To jsem věděl a přiznám se, že možná také chtěl. Člověk jde do tohoto tunelu podél tekoucí vody, což je velmi důležité. Sestupuje v důvěře až k portálu. Tam se na chvíli musí zastavit a rozhodnout, co udělá. Vstoupí do tubusu nejdříve pohledem a zjistí, že tam není nic nebezpečného, protože uvnitř je paradoxně dost světla a příznivá atmosféra. Toto napětí jsme nedramatizovali, ale snažili se udržet ho v přijatelné míře.

M.M.: Okrem lomeného rámovania výstupu z jednej a vstupu do inej krajiny je vnútro tunelu obmurované tehlou, hladkosť klenby je vyskladaná zo zalomení.
J.P.: Je lámaná. Měli jsme velké spory o vytvoření této obezdívky, o kladení cihly na výšku. Bylo to řemeslnicky velmi náročné a ptali jsme se sami sebe, zda to stojí za to. Věřil jsem, že ano. Objevily se i nápady, že by tunel mohl zůstat v betonu, v jeho syrovosti. Ale to by člověka děsilo. Když pak začali do průchodu chodit lidé, říkali, že vypadá jako výplet proutěného košíku. To jsou známé asociace, které člověka neodrazují. Lákají ho, aby šel dál. A světlo se na výpletu dobře odráží. Na hladké stěně by se chovalo úplně jinak. S Jirkou Trčkou jsme v ateliéru na dvoře vyzkoušeli kladení cihly na výšku nejdřív vodorovně, na zemi. Vyskládali jsme celý oblouk. Přesně jsme věděli, jaké budou překryvy a jak bude prostor obalen. Dokonce jsem si do vyskládaného modelu lehal, protože prostor nejde posoudit z půdorysu. Lehal jsem si, abych ho viděl kolem sebe. Z horizontu člověka. A pomohlo mi také, že jsem předtím již byl ve studni a dovedl si představit, jak bude působit světlo na konci.

M.M.: Čo pre vás znamená prechádzať násypom?
J.P.: Jako dítě jsem měl rád drážní propustky, ty vejcovité podchody pod železničním náspem. O prázdninách jsem se chodíval koupat k rybníku a z vesnice se k rybníku muselo projít přes jeden takový drážní propustek. Vzpomínka z dětství — toto prostoupení kanálem do jiného světa — mně přišla tak nádherná, že jsem chtěl, aby průchod na Hradě měl právě ten vejcovitý tvar. Když jsem poznal, jak rozdílné jsou atmosféry Dolního a Horního Jeleního příkopu, ale přitom mají energie, které se potřebují, jenom je mezi nimi postavená hráz, tak bylo nasnadě je propojit. Snad je cítit, že se opravdu propojují.

M.M.: Ako ste hľadali miesto pre tok potoka a súčasne priechod?
J.P.: Chtěl jsem tunel vést podél toku vody. Voda byla přes násyp vedena průleznou Tereziánskou štolou, která měla, mimochodem, také vejcovitou formu. Připadalo mi logické, vysvobodit vodu ze zajetí Tereziánské roury. Taky aby mohly proplout kachny, které v příkopu žijí.

M.M.: Priechod vznikol rozšírením barokového prielezu?
J.P.: Vznikl také jeho několikanásobným převýšením. Tím vznikl průchod pro člověka, pro vodu i pro zvířata. Nejvíc mě na něm lákalo, že vede nejmělčím nebo možná nejnižším dostupným místem areálu Pražského hradu. Kde je dnes v průchodu vybočení k mostnímu pilíři, než tam přišla zavážka, svítilo tam slunce, rostly blatouchy a kostival. Přišlo mi úžasné, že se alespoň částečně vrátila přístupnost terénu, který dříve přístupný byl.

Milena Sršňová: Kdo přišel s nápadem vybudovat vybočení a zpřístupnit původní pilíř?
J.P.: To mělo složitý vývoj. Bál jsem se, aby průchod nebyl klaustrofobní. Takže jsme měli představu, že z průchodu povede šikmá štola, která poskytne výhled na Mihulku a přivede do poloviny průchodu světlo. Pan prezident měl nápad, že by uprostřed mohlo být něco jako náměstí. Ale slovo „náměstí“ se mi v této souvislosti vůbec nelíbilo. Už zpočátku jsme nabídli, že bychom uvnitř tunelu mohli odhalit původní pilíř mostu. To se ale nelíbilo památkářům, protože měli strach, že staletí zasypaný opukový pilíř se po odhalení začne odloupávat a bortit. Stavba by se prodražila. Takže tato myšlenka záhy usnula a byla probuzena až v okamžiku, kdy ji vlastní intuicí oživil hlavní statik pan inženýr Růžička, který rozrážku do boku navrhl a odhadl, že by stála tak dvacet pět tisíc. S tím Správa pražského hradu souhlasila. Zrušili jsme tedy původně navrhované světlíky. Památkáři se nakonec nechali přesvědčit, museli jsme však v tunelu zavést svícení speciálními lampami, které ničí růst řas na pilíři.

M.S.: Boční stěny u vstupů do průchodu byly v původním návrhu symetrické?
J.P.: Ne. Další věc, kterou jsme dlouho hledali, byl způsob, jak zgeometrizovat portály, opěrné zdi průchodu. V roce 1996 v úvodní studii byla ještě forma stěn sevřenější. Až v projektu pro stavební povolení jsem si všiml, že existuje podobnost mezi směry opěrných zdí Plečnikovské terasy. V zalomení směrů terasy Plečnik ztělesnil a předvedl morfologii ostrohu Pražského hradu. Začal jsem jim říkat Plečnikovské úhly. Použili jsme jich k navržení směrů opěrných zdí. Když se ze dna příkopu podíváte nahoru k terase, je zde přímá souvztažnost.

M.M.: Smery oporných stien tunela sú prenesené?
J.P.: Ano. Vznikly přenesením. Dvě křídla jsou rovnoběžná s Tereziánskou štolou a tokem řeky Brusnice, dvě se odlamují podle ostrohu Pražského hradu. Dochází k provázání s Plečnikovými terasami.

M.M.: Objavujú sa tu aj ďalšie prírodno-architektonické analógie. Pri zostupe z Plečnikovej terasy do Jelenej priekopy sa nad človekom na jednej strane skláňa vertikála katedrály Sv. Víta, na druhej Jazdiareň až sa nad ním na dne priekopy uzavrú ako klenba. Ide spod prírodno-architektonickej klenby pod architektonickú klenbu tunela.
J.P.: Vstup z Horního Jeleního příkopu je v tomto smyslu jasný. Větší problém byl se vstupem zdola. Ráz Dolního Jeleního příkopu je daleko banálnější a neurčitější. Horní cesta vede chodce přímo a klidně, může vnímat vnější vertikály a klenby. A najednou stojí pod klenbou průchodu. Zdola naopak cestu průchodem vychylujeme. Nechtěl jsem vytvořit žádný klasicistní ani neoklasicistní osový průhled, i když nám některé autority říkaly že tím chodce mateme. Osový průhled by zde nefungoval, proto jsme se drželi směru toku vody. Tím, že jsme Brusnici zaroštovali, získal průchod další rozměr. Platformu neuzavřenosti. Plynoucí vodu a její dno.

M.M.: Cesta k tunelu tvorí novú, najnižšie položenú hradnú „terasu.“
J.P.: Ukazuje se, že bylo správné dojít až na dno. Když se tunelem sestupuje dolů, tak je samozřejmě delší. Bořek Šípek se domníval, že by se k tunelu mělo naopak dojít po schodišti, a tudíž by byl kratší. Ale připadalo mi lepší jít pořád hlouběji a hlouběji. Přišlo mi silnější jít za vodou, než stoupat nahoru.

M.M.: Prešli ste si celú cestu priekopou?
J.P.: Mockrát. Jednou po otevření průchodu jsem ji dokonce prošel inkognito s neznámým člověkem, který mi po celou dobu vyprávěl, co se na té cestě dá najít. Byl nadšen tím, kolik v příkopu roste břečťanu, občas si cvaknul z placatice a říkal tomu „cesta snů“.

M.M.: Gaston Bachelard v knihe Poetika priestoru hovorí o dôverných priestoroch, v ktorých sme radi. Sme v nich ako v hniezde, ulite, vajíčku. V objatí. V priechode takýto priestor dôvernosti môže vznikať.
J.P.: Hledání obloukovitosti a bachratosti vajíčka byla další dlouhodobá záležitost. Statici tam, kde my jsme měli rovné náběhy, začali klenout tunel již od paty. A také vertikální kladení cihel přišlo až v prováděčce.

M.S.: S čím souviselo?
J.P. S vertikalizací prostoru. S tím, co platí o ulitě, tedy že klenba přejde nad hlavou hladce a netíží.

M.M.: Kto bol schopný toto kladenie na výšku realizovať?
J.P.: Metrostav našel kanalizační vyzdívače, kteří od toho dali ruce pryč. Říkali: „Kdo to jakživ viděl, klást cihly takhle na vejšku?“ Bylo to naostro. Byli jsme za pitomce. Začali jsme tedy vymýšlet ramenát, podle kterého by se zdilo. Nesmírně složité bylo udržet svislost spár. Ale havíři pak vymysleli dokonalý ocelový ramenát, který se posouval po třech šichtách, a vzali tento způsob zdění za svůj. Začalo je to tak bavit, že když jsme chodili na kontrolní dny, říkali nám: „Tak co říkáte? To je něco, co?!“ A předtím jsme se málem prali. Po všech těch šarvátkách tunel nakonec dělali drsní chlapi s velkou láskou.

M.M.: Prevýšenie tunelu vzniklo aj s ohľadom na svetlo?
J.P.: Ano. A také s ohledem na šířku průchodu v patě tunelu (1 m 80 cm).

M.M.: A vnútorné umelé osvetlenie?
J.P.: První romantická představa byla osvětlit tunel světlem odraženým zboku, z pochodní. Později jsem si tento způsob zpochybnil a přiklonil se ke svícení ze země, i když je to dnes módní způsob. Ale nevytváří v prostoru žádnou dělící linii. Tady do návrhu vstupovala náhoda. Možná kdybych to měl opravit, dal bych dnes víc světel do vody a méně do pevné části. Ale bál jsem se efektnosti. Teď bych to možná zkusil. Jestli tento průchod může architektonicky něco přinést, pak to, že navozuje prostor pro nové pohledy, které člověk předtím možná jen tušilâ?¦

M.M.: Ďakujeme za rozhovor.


Tunel jako architektonický prostor
ROSTISLAV ŠVÁCHA

Věříme-li Augustu Schmarsowovi, který v roce 1893 architekturu definoval jako tvořitelku prostoru, „Raumgestalterin", pak navrhnout něco úplně zahloubeného do země, temného jako jeskyně, kobka, katakomby nebo tunel, a přesto chtít, aby tato tmavá dutina vyzněla jako architektonický prostor — tedy něco takového pro každého architekta představuje těžký problém.
Nikdo by v takovém prostoru nevydržel bydlet. Ba i Michel Ragon, sběratel nejfantastičtějších a nejmonstróznějších nápadů o vyhlídkách lidských obydlí, musel v šedesátých letech připustit tento fakt. Ani ta nejpoctivější a nejdůvěryhodnější řešení, ani nejrafinovanější architektonické úskoky by podle Ragona nezbavily lidi pobývající v takové hlubině pocitu úzkosti; pocitu, „že je něco drtí, že jsou uzavřeni v malém prostoru, že nemají volnost pohybu, a toho je třeba se vyvarovat stůj co stůj".1
Myslím, že například architekti pražského metra dělali, co mohli, aby z dutin nástupiští vytvořili architektonický prostor. A přece je Bohuslav Blažek už dlouho stíhá výtkou z mauzoleálnosti,2 tedy z dojmu, jaký na nás padá při pobytu v hrobce nějakého velmože.
Proč tomu tak je, na to Michel Ragon odpovídá, že v podzemním sále „nevidíme a nevnímáme architektonický prostor". Neuvědomujeme si tam tedy právě to, co architekt měl vytvořit. A proč tam prostor nevnímáme, i pro to existují dobrá vysvětlení.
Louisovi Kahnovi a Carlu Scarpovi by asi v podzemí scházelo přirozené denní světlo, v němž oba spatřovali pro hodnotný architektonický prostor nutnou podmínku. Jen takový interiér je totiž dobrý — říkali oba —, jaký nám podává zprávu o průběhu dne od rozbřesku do soumraku a o světelné náladě ročních období.
Snad s ještě hlubším vysvětlením absence architektonického prostoru v tunelu, jeskyni či v nějaké jiné dutině bez oken a dveří se pak setkáváme v knize Architektonický prostor od holandského mnicha-architekta Hanse van der Laana. Architektonický prostor podle Laana vzniká, vydělíme-li zdmi ohraničený vnitřek z bezbřehého vnějšku přírody. Ale on působí jako vnitřek pouze tehdy, máme-li stále možnost uvědomovat si přítomnost bezbřehého vnějšku v jeho sousedství. Jeskyně, která nemá zdi a okna; která se k nám obrací pouze povrchem svých stěn, takové vědomí nekonečného vnějšku vedle sebe navodit neumí.3
Tyto předběžné úvahy měly sloužit k tomu, abychom vytušili, s jak těžkým úkolem se AP ateliér Josefa Pleskota musel vyrovnávat ve svém návrhu tunelu skrz násep Prašného mostu v Jelením příkopu pod Pražským hradem. Tunel měl korunovat rozsáhlejší Pleskotovo dílo, kterým se Jelení příkop od Chotkovy silnice zpřístupnil běžnému dobře obutému návštěvníku těchto nezapomenutelných míst. Nijak zvlášť by přitom nevadilo, kdybychom po pouti kultivovaně zarostlou úžlabinou, s Belvederem po jedné a kolosem Hradu po druhé straně, podstoupili krátké tísnivé dobrodružství, při kterém nám na cestu bude svítit na opačném konci tajemné chodby spásné denní světlo. Avšak Josef Pleskot, jak o tom podávají důkaz jeho stavby i jeho texty,4 patří k příliš věrným ctitelům Schmarsowovy definice architektury jako „tvořitelky prostoru", než aby se byť u tunelu spokojil s nějakým neprostorovým řešením. Podařilo se mu z tunelu udělat architektonický prostor, jeden z nejpůsobivějších, jaké u nás po Listopadu vznikly. Pokusme se uhádnout, jaká jeho opatření vedla k tomuto nezpochybnitelnému úspěchu.
Soudím, že tajemství Pleskotova projektu spočívá ve smyslu pro prostorové sekvence, o kterých jsme ve Stavbě přednedávnem dali slovo Luigimu Morettimu.5 Z obou stran je prožíváme analogicky. Trychtýř, dole a po stranách pokrytý kobercem z okázale drsného betonu a železných roštů, nás zavede do užšího pravoúhlého portálu, taktéž betonového, za kterým se náhle otevře o poznání širší, všude cihlami obložený a zaklenutý tunel.
Pracuje se tu i se světelnými šoky. Z úžlabin zalitých přirozeným denním svitem napřed jakoby vstupujeme do tmy, až kdesi vzadu s denním světélkem. Ve zdánlivé temnotě před námi se však ihned objevuje sloupořadí z elektrického světla, dostatečně silného na to, abychom v tunelu neklopýtali a nebáli se.
Tyto nehmotné elektrické sloupy navíc mají ten účinek, že svou jemnou září dematerializují cihlovou klenbu a oslabují tak její úlohu hmotné hranice tohoto tunelového prostoru.
Dovedou však ještě něco jiného. Jelikož je architekt nevede osou své štoly, nýbrž trochu po straně, tato světelná kolonáda umí rozhýbat povrch cihlové klenby, v průřezu vejčité a už proto dosti dynamické. Vzniká tak účinný kontrast mezi iluzívním pohybem vnitřní architektury tunelu a mezi statickým bezčasím po obou stranách Pleskotova díla, prostorem, jehož klid navozuje stálé bublání potůčku Brusnice, šum listů na stromech a v břečťanových porostech a po staletí se tu vypínající architektonické monumenty nad našimi hlavami.
Měl bych asi připomenout další výrazné rysy díla AP ateliéru: jeho chytrý dialog s rudolfínskou a plečnikovskou tradicí,6 jeho pozici na rozhraní mezi architekturou a zemním uměním a zároveň jeho „gesamtkunstwerkovitost", v níž sehrávají roli i hádankovité plastiky Kurta Gebauera, mimořádně jemnou práci jeho tvůrců se surovými materiály a tvary, jedinečný přechod z obdélníka do oválu v obou ústích...
Že se tu však tunel zahloubený do země stal pravým architektonickým prostorem, že ho tak všichni můžeme vnímat, to pokládám u této práce Pleskotova AP ateliéru za jeho nejpozoruhodnější vklad.

Poznámky
1 Michel Ragon, Kde budeme žít zítra. Praha 1967, s. 123.
2 Srov. naposled Bohuslav Blažek, „Metro: je čas skoncovat s mýtem". Mladá fronta Dnes XIII, 24. 8. 2002, B/5. — Osobně soudím, že podobné odsudky metra doposud podléhají ideologickému determinismu, jehož obětí se ostatně mohou snadno stát i polistopadové úpravy a stavby na Pražském hradě.
3 Dom Hans van der Laan, Architectonic Space. Leiden 1983, kapitola II.
4 Viz například Pleskotův projev otištěný v Bulletinu UHS XIV, 2002, č. 2.
5 Stavba IX, 2002, č. 6, s. 39-43.
6 Srov. k tomu Architekt XLVIII, 2002, č. 10, s. 26-37, s recenzemi Luise Marquese a Dušana Seidla, a článek Radomíry Sedlákové „Hrad se otevřel lidem bez rušivých zásahů", Právo XIII, č. 54, 5. 3. 2003, s. 12.


Publikováno ve Stavbě 2/2003




Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Doprava/infrastruktura

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
 
© 2007–2018 Business Media CZ, s. r. o.